close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Letní opojení...

Agilní starosta...

5. června 2006 v 10:22 | vůdkyně

Agilní starosta - 4. 8. 2005, čtvrtek

Ráno nás vysvobodilo. A zahlédly jsme dokonce modro na jinak šedé obloze! Naděje umírá poslední! To dobře vímeJ
Postupně zjišťujeme, že jsme přežily dnešní první noc. A to je nejdůležitější. První nocí vše začíná.
Jdeme si po trojicích čistit chrup. Paní na záchodcích je zdvořilá, doplníme i PETky, protože žízeň asi bude. Sbalíme naše saky paky a vyrážíme do obchodu, kde si chceme nakoupit dobrou snídani. Ta je přece základem dobrého dne.
Jenže ouha! Obchod je drahý, předražený na naše podmínky v peněžence. Kupujeme jenom to nejnutnější a vydáváme se ještě do pekárny. Tam nás obslouží sympatický pán, kupujeme ještě společný chleba a každá něco sobě na snídani. A můžeme hodovat.
Vybereme si místo u hlavní silniceL, ale nedaleko ÍčkaJ, kam se těšíme. A je na co! Kupujeme pohledy a samozřejmě nezapomeneme na razítka. Mladá slečna není moc ochotná, ale má uvnitř budovy teplo, čehož samozřejmě využíváme. Píšeme dopisy všem možným i nemožným přátelům, rodinám a známým. A na všechny šest podpisů šesti z nás.
A vyplňujeme dotazníky ohledně cestovního ruchu. Uděláme své znalecké posudky zdejšího kraje, to si ta neochotná slečna ještě počte!!!
A pak už dnešní cesta, která nás má zavést až do Prášil. Přejdeme železnici a začneme stoupat. A to ještě netušíme, jaké stoupání nás vůbec čeká!
Už po prvním kilometru shazujeme ze svých ramen některé svršky. Slunce začíná svítit, konečně! A už si také vybíráme kusy oblečení, které by měli nosit naši ideální. Tedy tradiční hra. Karty jsou rozdány takto:
Já - kostičkované kraťasy
Šárka - dlouhé sportovní kalhoty
Pavla - modré tričko
Káťa - zelené tričko
Lucka - rifle
Lenďa - mikina s kapucí
A hra může začít! Počítáme body za ty chlapce, muže, tatínky a dědečky, kteří si dnes tento doplněk oblékli, ale kteří nemají s sebou svůj protějšek. Ten potom znamená mínusový bodJ
U prvních několika se dohadujeme, nejvíce hru prožívá Lenďa, která počítá a odčítá body za každého z nás.
No jo, cena je lákavá - tři polibky od třech chlapců. No, chlapců. Liberečáků. Ti mají dorazit v pátek.
Kousek od Debrníku, osady, kde dříve stával zámeček, vstupujeme do Národní parku Šumava. A stoupáme. A to tak, že celých 7km. A nahoru. Pořád, ale pozvolna. Mohlo by být i hůř. Ale i líp. Tak proč ne.
Potkáváme menšího psa, potom jeho pána. Je v zeleném a hodlá se s námi bavit. Prý je z Prášil, tak se nezapomenem zeptat na ubytování. Prý vedle Pampelišky, cukrárny, jsou takové břízky, kde můžeme rozložit naše celty. A potom taky na hřišti, tam prý spalo spousta lidí. Tak poděkujeme.
Taková ochota!!! No jo, šest holek, tak proč neJ
Cesta nás pomalým tempem zavede na vrchol Polomu, kde si na kládách můžeme konečně v klidu odpočinout, protože před námi se točí silnička mírně dolů. A na to se těšíme. Na Polomu nás také dojíždí rodinka, která vyrazila do šumavských hor na kolech.
Maminka a tatínek na kolech s přehazovačkou. Děti na kolech bez přehazovačky. Takže tlačí. A tlačí dost dlouho. Chudáci.
Scházíme níž. Borůvky lemují cestu, chutnají a pomalovávají nám prsty a pusu svou jedinečnou fialovou. Mňam. A Beverly Hills je naše téma, diskutujeme o kladných a záporných postavách, o našem mladistvém nadšení pro tento seriál!
Po pěkném pochodu stále níž a níž narážíme na vodní kanál. Ten prý zásoboval vodou Hůrku, nedalekou vesnici, ale také poháněl svou vodou brusírnu skla. A potom už jenom jeden kilometr k jezeru Laka.
Čím blíže jdeme, tím zrychlujeme, cíl už je tak blízko, tak nadosah!!!
A jsme tady!!!
__________________________________________________
Jezero Laka bylo dřív nazýváno Mlaka nebo Pleso. Se svou nadmořskou výškou 1096m.n.m. je nejvýše položeným jezerem, avšak svou rozlohou je zase ze všech šumavských jezer tím nejmenším. Jezero postupně zarůstá vegetací a nikdo neví, kdy z něho zbude rašelinový močál. Hladina byla zvýšena umělou hrází, voda z jezera Laka je odváděna Jezerním potokem do Křemelné.
Je tu plno lidí! A přičítáme a odčítáme body, to je dokonalá módní přehlídka!
Ale jsme tu přece kvůli přírodním krásám, nebo ne? Jessy je nalákána kachnami, které si poklidně plavou na jezeře. Ale Pavla včas zakročí.
Rozložíme náš piknik. Lidi se nestačí divit, ale my se už nedivíme ničemu. A necháme se vyfotit, ať máme památku na jezero. A na nás. A kocháme se. Užíváme sluníčka, dokud hřeje.
Dohřálo. Dohřálo i nás. Začíná jemně pršet. Natahujeme na hlavy Frody a Arnie, poslední a první naše záchrana. Opouštíme horskou Laku, líbila se nám.
Kopec nahoru. A na něm přestává pršet. Lenďa se Šárkou jsou moc rychlé, už mají celty sbalené. Přichází zbytek a jejich rychlost neoceňuje. No jo, mokré celty se přece ještě musí sušit!J
A už plánujeme, co si dáme v cukrárně. Jak nám bude chutnat. A jak bude jednoduché najít pro dnešek spací plochu. A jak svítí sluníčko. A jak už třeba nebude pršet.
Je hodně věcí, o kterých se dá bavit.
Zastávka uprostřed kopce nás nutí podívat se do mapy, co to jenom vidíme za horu. A zase dál a dál. Prášily jsou hodně daleko a hodně dole.
Cesta vede hezkými přírodními zákoutími naší vlasti, šumavskými lesy, háji a loukami. Kocháme se, konečně se i počasí směje.
Naproti vidíme zvláštní úkaz. Že by vysílač? Nebo zařízení upozorňující na UFO??? Ne! Není tomu tak! Je to Poledník, rozhledna atypického tvaru. Jak zajímavéJ
Cesta rychle ubíhá. Tak rychle, že jsme dole už kolem čtvrté hodiny.
A jsme tady.
Rozhlížíme se po Prášilech. Hurá, cukrárna Pampeliška nedaleko! I Íčko také! Tam zamíříme nejdříve.
Sympatický pán nám vykládá, jak byl v Železné Rudě zraněn nějakými Vietnamci. A my nakupujeme pohledy a razítkujeme. Konečně jsme spokojené!
A teď Pampeliška, cukrárna, ve které jsme si vysnily bezpočetné množství zákusků a druhů zmrzliny. Jenže zklamání. Řada mlsálků je nekonečná, mladá dívka, která by tykala snad i prezidentovi, je velmi pomalá a je na veškerou obsluhu úplně sama. Množství zákusků ubývá. Pavla chce dortík, jenže pán ho kupuje. Přišel dřív. Na Pavlu zbylo marcipánové zvířátko. A na ostatní teplé borůvky se zmrzlinou.
Zatímco několik z nás stojí v té hadovité řadě, Šárka s Pavlou konverzují se starším pánem. O nás a našem putování. O něm a jeho životě. O všem možném i nemožném. A o tom, že je nám 14 let. Tak to rozhodně neníJ Ale i ten pán pochopí, že samy holky v tomto věku na Šumavě, to by nebylo to pravé. Ani pro naše rodičeJ
Káťa s odborným nadhledem hodnotí kvalitu a jednotlivé provedení každého zákusku. U Janatů jsou lepší. A je jich víc. Ale možná je to tím, že jsme v Pampelišce něco před pátou, brzy zavřou. A my to balíme. Jdeme hledat spaní. Místo na spaní.
Zvítězí hřiště. Proč ne, pán v zeleném nám ráno hřiště doporučil. Věříme mu. Jdete přímo tam.
A že se nám uprostřed zelené travnaté plochy zalíbí! Zalezeme do jednoho rohu a začneme vytahovat z křoví tyče, které už tam asi zanechal některý jiný turista - čundrák - vandrák…no, něco podobného jako my.
Když vtom…
"Co to tu děláte???" Starší pán v pracovním oděvu.
Mrkneme na sebe. Jak odpovědět, abychom neuhasily jiskru naší noční naděje???
"No, pán nám ráno povídal, že pan starosta…"
"Já jsem starosta. To, holky, nepůjde. Co s váma???"
Záleží jenom na něm, má nás v hrsti. A to víme všechny moc dobře. Jsme nejisté, on jistější. Zastupuje Prášily, to už nám také stihl říci.
"Zítra tu bude uklizeno."
Víme, že máme vyhráno. Poděkujeme, že určitě bude, vždyť jsme přece skautky, a ty po sobě rozhodně vždycky uklidí. A on zná pojem skaut, také skautoval, ale prý trochu více organizovaněji, než nás šest ubohých dívek.
Postavíme přístřešek. Ze čtyř celt, zbytek, tedy dvě, dáváme pod sebe, aby od země tolik netáhlo. Tyče drží, přístřešek také, máme velkou radost, stavba sice ne dokonalá, ale snad přežijeme!
Káťa se snaží dovolat Padákovi. Nedostupný. A potom Ferdovi. Nepřístupný. Že nemá časJ Aha, rozumíme. Má asi něco jiného na práciJ Ať prý zavoláme PadákoviJ Hahaha… Tak nevíme, jak se domluvíme. Asi se nedomluvíme. Nevíme a uvidímeJ
Vaříme večeři. Rýže, hrášek, kukuřice, lanšmíd…ujídáme, než stačíme všechno zamíchat dohromady. Jessy má také chuť, především na lanšmíd, maso jako maso…Odháníme ji zběsilým hladovým křikem.
Ale povedlo se. Ve dvojicích pojídáme vzniklou směs a užíváme se podvečerního sluníčka. Pavla čte článek o agilním starostovi. Dohadujeme se, co vůbec slovo agilní znamená. Dohodneme se na českém významu aktivní. To platí i o našem starostovi v Prášilech.
Lenďa se Šárkou ještě zvědavě odejdou na nedaleké rozcestí, kde nezjistí nic nového, pouze odhalí nemaskovanou škodovku našeho milého pána, a maskovaný přístřešek na dnešní noc.
Ostatní konverzují na lechtivá témata. Tak lechtivá, že je stále o čem mluvit až do spánku. Ten nás přepadl už po půl deváté. Usínáme, věříme, že tato noc bude nedeštivá, tichá a dlouhá. Překonaly jsme vzdálenost přes 20km, je čas dát odpočinutí našim tělům, aby ještě nějaké další dny vydržela.
A naše spací pořadí??? Jednoduché a prosté: Šárka - Lenďa - Káťa - Lucka - Pavla - já.
A už spát!
A ještě ne! Devátá hodina odbila, lampa zhasla, ale volá Padák. Domluvíme naše sražení.
A teď už opravdu klid!
Dobrou noc!

Čert v mlze!

21. dubna 2006 v 7:46 | vůdkyně
Čert v mlze - 3. 8. 2005, středa
A vyjíždíme! Letos se naše hvězdná J sestava rozrostla. A to tak, že o tři staronové členky. V půl sedmé ve vlaku na Prahu sedíme my tři staré - já, Káťa a Pavla, a potom Lucka, Šárka a Lenďa.
Jak krásný pohled na šest holek ve vínových skautských (střediskových) tričkách!!! Světe div se, společně tvoří nerozlučnou šestici. Šestici pochodovací, spací, kuchtící, divící se, kochající se, šestici drbají…ale o tom to všechno je…J
Vlak odjíždí z Turnova po půl sedmé, scházíme se všechny, některé v doprovodu svých rodičů.
Pápá. Odjezd.
Jízdenka je společná, proto není tak drahá. 154 Kč za každou z nás + 114 Kč za tu nejhodnější, za Jessy.
Téma je jasné - někdo by očekával Šumavu, ale my ne. Většina navštívila Benátskou noc na Malé Skále, takže cesta do Prahy ubíhá za pomyslných zvuků a tónů Anety, Chinasek a nedělního deště, který Benátskou navštívil a zhatil.
A nesmíme zapomenout na naše milé a velmiJ oblíbené Radečky. Mají billboard (bilbórt pro ty neangličany) na Palmovce, stojí za to ho vidět! Ale za měsíc bude fučL , takže jedině teď! Ale kdy???
Vidíme sympaťáka. Průvodčího. A diví se. Hodně se diví. Je nás šest, jsme holky, Jessy netrhá partu! Stále se diví a diví, snad se o nás bojíJ
Já a Šárka posloucháme, zážitků je víc než dost.
Praha.
Znalec Káťa ví, kde jsme a co nás čeká. Hlavní nádraží. U cedule s odjezdy čekáme, až naskočí ten náš. A Káťa ví, jak se zachovat! Jistota je jistota, zjišťuje vlak z Horní Plané, abychom se nějak za těch několik dní dostaly (nebo dostali???) domůJ.
Využíváme záchody.
Hurá! Vlak na Plzeň objeven! A kupé je prázdné! Po úspěšných hodech batohem do výše usedáme každá do svého modrého křesla.
Pohoda. Ale praktické využití je nulové nebo nepochopené. A nebo…máme prostě dlouhé nohy.
Debaty se začínají stáčet do růdných jiných oblastí, než je hudba, stačíme probrat spoustu osobních zážitků s velikostí prsouJ , zjišťujeme, co a jak, jak se běhá bez podprsenky a s ní, hodnotíme velikosti různých objektů. Objektivně. DD. Někdo má a někdo nemá. Rozhodně velmi plodné, až poučnéJ A oběd od maminekJ také velmi chutný, dělíme se a hodujeme.
V Plzni už čeká vlak až do horské Železné Rudy. Musíme se dívat ven, kopce rostou…a déšť houstne. Usínáme. Někdo brzy, někdo později, přece jenom nás čeká týden s nejistým spaním. Jestli s nějakým spanímJ
Železná Ruda - město. Většina turistů opouští vlak. My ne. Prý to jede dál. Tak proč to nezkusit.
Železná Ruda, konečná stanice. Ocitáme se na hranici České republiky s Rakouskem. U nich už to není Železná Ruda, ale Bayerische Eisenstein. A tam nechceme. Ale vlaková stanice a záchody v ní jsou unikátní, moderní, využitelné. Tak proč neJ
__________________________________________________
Železná Ruda leží v porovnáním s ostatními navštívenými místy nevysoko, pouze 754 m.n.m. V 16. století se zde těžila…hádejte co? To potom ale ustalo a hlavní zdrojem bylo sklářství. Proto je sklářství také věnováno zdejší muzeum. Dominantu tvoří kostel Panny Marie Pomocné z roku 1727-1732. A prý je to nejnavštěvovanější místo na Šumavě. O tom svědčí zdejší úroveň služeb…a to opravdu všech služebJ
Mírně prší. Je zataženo. My vyrážíme. Na plánu jsou jezera, jak Čertovo, tak Černé.
Cesta stoupá. I my stoupáme. Nejprve kousek po žluté, potom po červené. A vzhůru. Však my si umíme vybrat trasu na první den!
Jdeme Královským hvozdem.
__________________________________________________
Královský hvozd je pohraniční zalesněné pásmo, které chrání zemi před útokem nepřátel. Natrvalo bylo k Čechám připojeno až Přemyslem Otakarem II. Roku 1273. Na začátku 17.století zde byla vystavěna správní centra, tzv. rychty. Lidé zaměstnaní v těchto správních střediscích měli za úkol hlídat hranice. Dnes je to spíše velmi krásná přírodní památka.
Velkou pozornost upoutá závora v jedné zatáčce. My ji obejdeme, ale co cyklisti? Asi po sto metrech spatříme na silničce nápis "Pozor závora". A kopec se táhne dál k nebi. Chudák cyklista, který jede opačným směrem, než naše nohy, a nestihne si nápis přečíst. A nebo stihne, ale může být pozdě…
Nedaleko cesty vidíme (ty brýlaté bez brýlí si brýle vypůjčí) pomníček malíře Adolfa Kašpara, který přesně uprostřed šumavských lesů zahynul. A zase nahoru.
Potkáváme turisty! Hurá! Alespoň někdo. Jejich větu "je to kousek, není nic vidět, ale přesto je tam krásně" si opakujeme ještě dlouho.
A scházíme. Už asi k jezeru. Je to kousek. A není nic vidět. A odpolední opar - mlha je romanticky krásnáJ
Jsme tady. Tedy tam.
"Kde je to jezero?"
"Tady." Přímo 10cm od našich nohou.
"Aha."
Hurá, Čertovo jezero! Přicházíme k pláži, kde se to turisty jenom hemží. Všichni hledí do dáli, tam, kde je v normálních povětrnostních podmínkách jezero. To Čertovo. Dnes se tam ale usadila mlha.
__________________________________________________
Čertovo jezero je druhé, co se velikosti týče. Jeho nadmořská výška činí 1030 m.n.m. a maximální hloubka je až 37 metrů!!! Voda z Čertova jezera odtéká do Černého moře. A právě v tom se liší toto jezero od jezera Černého, ze kterého odtéká voda do moře Severního.
Svačíme. Ale je zima. Froda a Arnie máme sice na sobě, ale proud větru je neustávající, ukousávající naše teplo nashromážděné na dalších šest dní. Cestu k Černému jezeru zrušíme, stejně bychom viděly to samé, jako na jezeře Čertově.
Lesní cesta nás vede dolů. Míříme do městečka Špičák. Míjíme sjezdovky, lyžařky se kochají ostrými sjezdy, nelyžařsky se nahoru ani raději nedívají. Je to velmi významné lyžařské středisko s mnoha sjezdovkami a ubytovacími zařízeními. A co víc! Pod sedlem Špičáku stojíme na tunelu. Tenhle tunel není ledajaký tunel!
__________________________________________________
Špičáský tunel je dlouhý 1748 metrů, je tedy nejdelším tunelem České republiky. Leží na železniční trati Plzeň a Železná Ruda. Byl vybudován v letech 1874-1877 a na jeho výstavbě pracovalo mnoho dělníků z Bosny, Dalmácie a Itálie.
Rozhodujeme se, kudy dál. Dál po zelené. Ale proč nahoru? Proto!
Procházíme kolem hezkých chat, hotelů, cesta klesá, jak jsme očekávaly.
Další přestávku máme u pomníku lidí, kteří nuceně pracovali na tunelu. Začínáme cítit naše ramena, přece jenom jsme "malé a drobné", tedy každé kilo navíc je značná zátěž pro naše tělaJ
Železná Ruda, místo našeho dnešního spaní, se blíží. U kaple, která byla věnovaná pohřbívaným barabům, pracovníkům na tunelu, obhlížíme terén. Ale asi bychom se zde nevyspaly. A hlavně už ne po tom, co si přečteme naučnou ceduli.
Mrtvým byla vyráběna prkna, na kterých leželi. A každé prkno bylo tím zdobenější, čím byla rodina mrtvého bohatší. Nejcennější byl obrázek sv.Panny Marie. A spát tady u té márnice byl nebylo nejbezpečnějšíJ
Jdeme do Železné Rudy. Hned se nám zalíbí autobusová zastávka. Tu snad postavili jenom pro nás! Jenže je přece jenom u hlavní silnice, což nás moc neláká. Já se Šárkou ještě prozkoumáme nedaleký altánek, do něj by ale hodně fučelo. Jsme to ale rozmazlené maminčiny holčičkyJ
Uvidíme.
Jdeme večeřet. U místního obchodu rozložíme naše karimatky. Lidé kolem chodí, diví se, ale my hodujeme, po náročném dni si to zasloužíme, tak proč ne! Sem rozhodně neprší… Mažeme, mlaskáme, drobíme. A kecáme. O všem. I o tom, kde budeme spát.
Nevíme.
Procházíme večerní Rudou a rozhlížíme se kolem sebe. Hlavně nenápadně a skrytě.
Vietnamci utíkají před kontrolorkou, která v upnutých kalhotách běží za nimi. Nějací puberťáci si hází létacím talířem. A světla night klubů začínají ozařovat naše oči. Tam by nás asi přespat nechaliJ
Zastávka zvítězí. Sedíme uvnitř a debatujeme, čekáme, až se sešeří.
Píšeme domů. SMS. Šárka by taky chtěla. Ale nemůže. Kde je ta Nokia??? Já a Káťa se chopíme situace. Pečlivým náslechem Šárčina batohu zjišťujeme, že 3310 mlčí. Asi zůstala doma na stolkuL Alespoň že Šárka s námi jela. Bereme ji i bez NokieJ
A šeří se pomalu. Naproti vede cesta k nádraží, tam vyčistíme chrup a zkontrolujeme, kdy jede dnes poslední vlak. Projíždí kolem policie.
Před půl devátou chystáme naše postýlky pro dnešní noc. Jedna vedle druhé, mačkáme se na sebe, batohy pod hlavou. Ale domeček celkem útulný. Prší a déšť sem nemůže. Pavla drží v ruce připravený pepřák, to kdyby byla nějaká nečekaná návštěva, společně s Káťou natáhnou před vchod do zastávky provaz. To také kvůli té návštěvě. Ale snad nepřijde.
Ležíme a usínáme. Kolem chodí lidé, nenahlížejí dovnitř. Občas se některá z nás zvedne, aby zkontrolovala, kdo se kolem šine.
Noc je neklidná, plná nočních můr, ale zima není veliká.
Ve tři hodiny před zastávkou přibrzdí auto.
"Holky, auto! Vstávejte!" Pavla připraví pepřák, šňůra stále drží.
"To je policie." Přibrzdili. Je jim jasný, že nepořádek neděláme, že klidně spíme. Vylekali nás a odjeli.
Jsme si jisté, že můžeme v klidu spát. Jsme pod ochrannými křídly Policie České republikyJ

I. část

13. dubna 2006 v 14:51 | vůdkyně
A pojedeme…
Že by letos zase nějaký hezký výlet? Jen tak? My, batoh a nic? Plány jsou dlouhodobé, už od minulého vandru po Jizerských horách a Krkonoších plánujeme Šumavu.
Šumavu v šesti. Nebo v sedmi? Evička nakonec nepojede, bude nás šest. Že by Evička dala přednost matice a fyzice? Nebo něčemu úplně jinémuJ? Kdo ví???!!!
Velení nad trasou zůstává na povel Pavle a Kátě, minulý rok se volba těchto dvou plánovaček nesmírně vyplatila. A i letos.
A jídlo plánovat nebudeme. Ono to nějak dopadne. Hodně koupíme a potom uvidíme. Však se můžeme domluvit přímo na místě.
Těšení je veliké. Ale trochu se objevuje i strach. A to proto, že počasí se nelepší a na počasí je cesta velmi závislá. A také z toho důvodu, že přece jenom cestování v šesti je úplně jiné než cestování ve třech. Aby se nám parta nepotrhalaL
Ale síla Kráčmerek, která se projevila na táboře, je veliká, proto strach rychle mizí a objevuje se veliké natěšení.
Nezapomenout vařič, kotlík má doma Pavla, Froda a Arnie jsme si rozebraly na táboře. Nemělo by chybět nic.
Ani Jesinka.
Takže vyrážíme!!!

Malé a drobné na Šumavě - Úvod

24. března 2006 v 11:29 | vůdkyně
Cestovatelky
-studentka hradecké univerzity, psavkyně
Pavla-studentka ekologie v Ústí nad Labem, lamačka květin a rekordů v telefonování
Káťa-studentka chemárny v Praze, stavitelka a bořitelka, neustále hodnotící zákusky a zmrzliny
Šárka-studentka peďáku v Liberci, sportovkyně neustále odbíhají v noci kamsi…
Lenďa-budoucí studentka zemědělky v Praze, milovnice fotografování a květin, těch zelených
Lucka-studentka ekonomky v Turnově, benjamínek, stavitelka a lamačka (když jde o chleba, jde o všechnoJ)
Jessy-trhačka spící s Pavlou v úzkém spacáku
Cestovatelé
Ferda - věčný fotograf a rocker
Padák - věčný hvězdář a snílek
Baťa - věčný kecač a makač
Ostatní - ne úplně zúčastnění
♂ Jarin
♂ Aleš
♂ Vráťa
♂ Šihi
♂ Tomáš
♂ Pan Bradáč
♀ Evička
♀ Naše mamča
♀ Paní Emmerlingová
♀ Paní Špinková
♀ Paní Bradáčová
Nazdar lidičky!
Doufám, že už jste někdy měli to štěstí a drželi náš krásný prázdninový putovací deník číslo jedna, protože letos k němu přibývá bratříček. A nebo sestřička (přece nás jelo šest holek)J A není to ledajaký deník, protože je to deník číslo dvě, který vás provede nebezpečnými stezkami naší krásné Šumavy!
Pozorně čtete, ponořte a zahloubejte se do několika kapitol, které vám vylíčí naši cestu. Cestu tam a zase zpátky. Cestu za sebepoznáním a poznáním druhých, za zlepšením vztahů v naší jedinečné skupině KráčmerekJ
Snažila jsem se o objektivní popis všech možných i nemožných situací. Ale znáte to, vše objektivní, co popisuje jeden člověk, je zase a jenom subjektivní! Takže občas přimhouřete oči!
Pavla, Káťa, Šárka, Lucka i Lenďa konzultovaly se mnou všechny kapitoly, napsaly připomínky a dodatky, proto jim patří veliký dík! Takže přece jenom snad trochu té objektivity objevíte!
Snad vás cestovatelský deník nainspiruje k vlastním cestám po krásách České republiky!
Užívejte čtení! A případné dotazy směřujte na nás, protože vám nevyjasněné rády ujasníme!
Děkujeme!
Jana a spol.
PS: Psát seznam věcí mi přišlo celkem zbytečné, pokud by ho někdo opravdu, podotýkám OPRAVDU potřeboval, najde ho v Cestovatelském deníku č. 1. Děkuji za pochopení!J

Malé a drobné na Šumavě!

24. března 2006 v 11:28 | vůdkyně
Zahajujeme příběhy na pokračování:
Cestovatelský deník č. 2
Malé a Drobné
na
Šumavě
Šumava
3. 8. - 9. 8. 2005

Nová rubrika!

24. března 2006 v 11:26 | vůdkyně
Pro všechny jedna dobrá zpráva!
Na těchto stránkách se postupně budou objevovat deníkové příběhy z "čundrů", které jsme podnikaly o prázdninách 2004 a 2005!
Pište komentáře, porovnávejte se svými příběhy a třeba nám i nějaký ten příběh pošlete, rádi ho zveřejníme!!!
 
 

Reklama