close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Letní opojení...

Ub(i)ytí v Jesenických horách-poslední část (2/2)

27. června 2007 v 7:51 | Žirafa
Přisedneme do kupé k jedné paní. Taky sympatická. Po chvilce se začne ptát: "Vy jste byly pod širákem?" "No, na puťáku…" "No já jsem byla v Karlově Studánce, ale teda v lázních. Je to tam moc krásný. Jedna stezka hezčí než druhá!" A Káťa se rozpovídá o Dlouhých Stráních. A paní vypadá, že je docela i ráda, že už nesedí sama a má si s kým popovídat.
Vytáhneme jídlo. A Lucka touží po MP3, ale mně se ji nechce vytahovat. Je schovaná v druhé kapse, pod výborným višňový koláčem už od pohledu. Tak Lúca zatím zůstává u Sudoku. A paní si vytáhne taky nějakou knížku se Sudoku a luští. A nabídla nám, že nám klidně i nějakou křížovku vytrhne. Ale odmítáme, stejně bychom se na to nesoustředily. Lucka vytahuje müsli s jahodami. Káťa mizí na záchod. Müsli koluje a mizí. A my se těšíme na buchty, teda hlavně já. Doufáme, že mamča někde koupí kvasnice, že je ještě budou mít!
Je klid, nikdo nemluví. Luští se, jí se, odpočívá se. A vlak nestaví. Pan průvodčí tu byl hned na začátku. Káťa zrovna chtěla zavřít dveře, tak mu je zavřela úplně před nosem. Šel totiž z druhé strany, kam Káťa neviděla. A počasí se nemění - modrou oblohu se sluníčkem střídají tmavé mraky. A v dáli nejsou už žádné vysoké kopce, které jsme zdolávaly. Odjíždíme… A plánujeme příští rok. Kam? Prý moře…no nevím. A taky jsme usoudily, že nám letos chyběla nějaká hra, příště to musíme napravit a nějakou vymyslet. A tak klábosíme a klábosíme a Káťa nechává kolovat karamelky - s příchutí i bez.
První zastávka v Klidné síle - Dolní Lipka! A holky se vrací k tématu Alpy - jak a proč to Káťa odřekla…a řeší to, že nakonec vlastně Káťa jet mohla…Hony zase jednou něco popletl. Prostě a jednoduše 11.bod skautského zákona…
Kamča má důležitou funkci - sedí u okýnka a tak přes ni jdou všechny odpadky do koše. Zatím nám vychází vstříc a vše ochotně vyhazujeJ A celý den a vlastně i dny předchozí přemýšlíme o názvu deníku…
Teď jsme v Lichkově a Lúca šla zrovna před chvilkou na záchod. Měla štěstí, stihla to, takže nemusela trpět na záchodě celou tu dobu, co vlak stál na zastávce …
Název deníku vymyšlen! Ale horší to je s dnešním dnem .. Paní se ptá na název našeho vlaku a opět se dá do řeči. Je ze Šumavy, tak byla ráda, když jsme jí řekly, že jsme tam byly loni. A taky se zajímá o náš věk…a když se to celkově shrne, tipovala nás mladší. Až na Kamču. Najednou se rozpovídá a svých dcerách, že i když jim je 29 a 30, tak má o ně strach, když jedou na různé festivaly…
Další zastávka - Jablonné nad Orlicí. Ale už se nikdo moc nebaví, všechny jsme ubité Jesenickými kopci. Lucka si dává batoh nahoru, aby tu bylo více místa pro nohy. Já mám krosnu vedle sebe, Káťa na zemi a Kamča ji hodila nahoru ještě než jsme vyjely…
Lucka přizavře okno, které se samo pootevřelo a jde na chodbu. Kouká se z okýnka, samozřejmě z otevřeného. Kolem jsou louky,lesy… Káťa pomalu usíná, Kamča tiše sedí a taky kouká z okýnka, ale z kupé, takže zavřeného. Paní totiž nemá ráda průvan.
Letohrad. Vlak zpomaluje a zastavuje. Káťa usnula. Lucka se vrací do našeho kupé. Vzbudí Káťu, ale ta hned zase oči¨zavře…A zase otevře a už neusíná. S Kamčou se vydáváme hromadně na záchod a nalapat se čerstvého vzduchu. Holky se zase pouští do jídla - racio chlebíčky se sójou… A paní zřejmě usnula!
Stavíme - Žamberk. Tak tady vystupovala ta naše skautská kolegyně, když jsme náš puťák začínaly…
Písk! Rozjíždíme se! Paní vyndává vlastní zásoby a pouští se do jídla. A my řešíme Nohavicu a jestli náhodou v sobotu nepomáháme bourat tábor. Další zastávka! Ale ne ve stanici…prostě máme červenou. Tábor! Náš tábor! Probírá se naše kuchyň. Lúca si ji pochvaluje, Kamča na ni nadává - že ji někdy stavěla a byla to hrůza. Prý ale končí, že se bude dělat jiná. Lúce jí je líto, že prý je úplně dokonalá, že číslička sedí naprosto přesně. A Lúca taky vzpomíná na všechny tábory, na kterých byla, na to, kde se konaly…
Projely jsme po mostě nad Divokou Orlicí, zahlédla jsem chaty, kam jsme jako malé jezdily… A zastávka Potštejn! Vidíme i zříceninu. Tentokrát i Lúca, protože teď sedí s námi v kupé a ne na záchodě. A bavíme se o spaní. To je dobré téma - kde se nám spí dobře a kde ne, na táboře pod širákem - na to si Lúca nemohla ani vzpomenout…ach ta paměť! Kdyby na tom byla takhle špatně i s fantazií, tak nevím, nevím…
Stojíme v Doudlebech nad Orlicí. Ještě třičtvrtě hoďky a budeme přesedat. Každou zastávkou jsme blíž a blíž domovu, a buchtám! Lucka nás opustila - volání přírody si ji vyžádalo, tak i ona musela navštívit toaletu. Káťa ji zasponzorovala papírovými kapesníčky.
Kostelec nad Orlicí. Opět stojíme našikmo. Před touto zastávkou se zrovna Kamča ptala, v jaké stanici jsme stály našikmo. Našla jsem to v deníku a hned nato jsme v ní zastavily… A stále přemýšlíme nad názvem dnešního dne. S Káťou navrhujeme Na bylinkách bez Lucky, ale holky nereagují… A nakonec to odsouhlasily před zastávkou Častolovice. Káťa ještě sice navrhovala Šedý stíny - nám hned bylo jasný, že to bude něco od Radečků a na to Lúca: "Napiš tam radši to Na bylinkách…"
Stavíme čím dál tím častěji. Už zase. Tentokrát v Týništi nad Orlicí. Lúca s Káťou probírají muziku. A Radečky. Káťu prý uklidňují… Na táboře prý měla krizi. Chudák. Ale na jídle to naštěstí znát nebyloJ…
Jíme racio chlebíčky a bavíme se o zbývajících plánech na prázdniny. Prý pochod Ještěd - Turnov, kola na Čertoryji, lanový centrum… Ale u ničeho není termín jasný. To je ve hvězdách… A když už se namítlo téma lanové centrum, tak se u toho zůstalo. Káťa vypráví zážitky z lanového centra z Prahy, Kamča byla na Čertoryjích… Paní do toho dobrovolně otvírá okno. Super nápad!
Okno se zavírá, my se rozjíždíme. Třebechovice pod Orebem, tak to už brzo budeme vystupovat. Teda přestupovat do posledního vlaku. ,,A jdeme na autobus", projde kolem nás průvodčí. "Jsme v Hradci". Usmějeme se, přikývneme a my sobě dodáme: "My jdeme na mašinku…"
Vylezeme na druhém nástupišti a jdeme do haly. Na ceduli se rozsvítí směr Liberec z druhého nástupiště, třetí kolej. Takže jsme tam teoreticky mohly počkat, ale kdo by to byl tušil. Blíží se rychlík z Pardubic! To je ten náš.
Kupé jsou plná a tak nasedáme do "normálního" vagonu. Káťa sedí přes uličku. Všude je plno. Alespoň že sedíme… Zase se pouštíme do jídla. A probíráme paní z předchozího vlaku - 2 paštiky k 1 rohlíku… a navazujeme na Evičku. Na táboře taky snědla hodně paštik.
Cesta z Hradce je známá, nebaví mě psát zastávky. Jedeme přes Jaroměř. A konečně jíme müsli od vůdkyně… Ale jíme ho jen já a Kamča. Slečna, u které jsme seděly, odchází. Tak už sedíme zase všechny pohromadě. A Káťa se přidává i v jídle…
Stojíme ve Dvoře, podle Lucky. Na ceduli totiž nevidíme. Ale má pravdu. Lucka je prostě génius… Už i Káťa odkládá mysli, jsme plné. A přitom ho v dóze ještě je… Kdyby nás viděla vůdkyně… Beru zpět, Káťa se do něj opět pustila (do toho müsli).
Vidíme Janské Lázně z dálky a údajně i Sněžku v mlze. Teda spíš v mracích… A když jsme opět u těch kopců, tak se holky baví o lyžování. Kam kdo jezdí, kde je to nejlepší…
Stará Paka. A holky se baví o úrazech na lyžích. Lucka mluví opět o Alpách s prvákama! A probírají styly lyžování…kdo co umí, výřezy lyží…no já se v tom nevyznám, takže jen tiše poslouchám…
Hurá! Semily! Už jsme kousek od domova. A müsli pomalu dochází! Jen aby nám zbyla místečka na buchtu…
Jedeme podél Jizery…a už jsme v Brodě. Ani to moc dlouho netrvaloJ A obloha se zatahuje. Na Malé Skále už začíná pomalu pršet. No jo, vracíme se domů, tak proč by nemohlo pršet…
Už se těšíme na rodiče a vůdkyni a Káťa domů na záchod!
Mamka nezklamala, přivezla buchty! Ještě teplý! S chutí se do nich pouštíme a loučíme se. Jako první odejde Lúca, pro kterou přijela mamča s Matýskem, pak Káťa s tatínkem, Kamča jde pěšky. Nechtěla, aby rodiče pro ni přijeli. A já jedu s mamkou a taťkou…
Tak končí naše týdenní putování po Jesenických horách…
A co na to účastnice?Jak to viděly …?
Káťa
Jeseníky hmmm… Třetí puťák… A byl úplně odlišný, jedinečný, překvapující... Den před odjezdem jsem měla takový blbý pocit, začal se u mě projevovat pocit strachu, který jsem si v těch předchozích neuvědomovala. Každopádně tato cesta nastražila mnoho úskalí, která se v těch minulých nevyskytla - nepřítomnost vůdkyně, kterou schvátila obludná nemoc a ta se přenesla i na Pavlu v průběhu cesty; mapa si nejspíš samovolně změnila měřítko a tak většina tras byla buď o pár kilometrů kratší (v lepším případě) nebo delší (v horším případě); pouze dvě noci jsme spaly ve volné přírodě (což i stačilo J); šly jsme na mši do kostela; nehrály jsme žádnou společenskou hru při cestě; potkaly jsme několik známých lidí (Přemka určitě a možná i Tomina); na nejvyšší horu Jeseníků jsme dorazily pouze ve třech, z čehož vyplývá, že na nejvyšší hory se chodí pouze ve třech - viz předešlé deníky:
Sněžka - Pavla, Jana, Káťa
Smrk - nikdo, bylo nás již více jak 3
Plechý - nikdo, bylo nás již více jak 3
Praděd - Kamča, Lenka, Káťa
Ale to neznamená, že jsme zcela odlišné od minulých let, samozřejmě jsme nezapomněly na "kochání" a polívky, které nám, starším, určitě velmi pomohly.
I když Jeseníky byly zvláštní, tak byly krásné a jsem strašně ráda, že jsme tu cestu uskutečnily a vypadá to, že budou další. Tak hlavně už žádné nemoci a hodně zdravíčka. Ať tu novou zelenou plachtu využijeme v plné délce a kapacitě.
Pavla
Do Jeseníků jsem se moc těšila. A když se člověk někam moc těší, nebývá to ono, respektive něco se pokazí. Na určitá místa Jeseníků mám už vzpomínky z dřívějška a xtěla jsem si je zase připomenout. Leč bohužel na svou oblíbenou Švýcárnu a Praděd jsem se s holkama nepodívala. Díky infekci jsem už třetí den ujížděla směr Turnov. Alespoň jsem si užila úžasný výstup na Šerák a Keprník.J Opět jsem si ověřila, že se na holky můžu spolehnout v každé situaci. Díky!
Kamča
Zvláštní, už je to přes půl roku, co jsme se vrátily z puťáku. Nebudu říkat, že na něj vzpomínám kudy chodím, ale je pravda, že to byla jedna z nejlepších skautských akcí, kde jsem kdy byla…
Musím říct, že moje první pocity byly hodně smíšený - už ráno, když jsem se dozvěděla, že Jana nepojede…to mě hodně zaskočilo a pak už jsem se jenom bálaJ - že holkám nebudu stačit, že budu odstrčená a nebudu si mít s kým povídat… no prostě že to bude hrozný. A nebylo. Nakonec se ukázalo, že holky jsou v pohodě a že jim stačím…J Jeseníky byly fakt krásný a i když nám počasí moc nepřálo, tak jsme prošly co se dalo. Samozřejmě byla velká škoda, že nás v průběhu musela opustit Pavla, ale s tím se asi opravdu nedalo nic dělat.
Takže až na moji hysterickou scénu v noci jsem si puťák fakt moc užila a už se těším na další…teda pokud mě holky vezmou…
Lúca
Znovu jsme dostaly za úkol ohodnotit proběhlý puťák. Letos to bylo v Jeseníkách. Všichni, kdož jste četli tento deník, jste o mně jistě pojali docela chybný úsudek. Ráda bych se tu zmínila o jistých korekcích, o které jsem žádala, ale bohužel mi nebylo vyhověno. Informace, které se tu objevily, byly občas neúplné či zkreslené.
Nejdříve bych se ráda vrátila k pojmu "navlhlá". Lavička byla navlhlá a má připomínka o mém navlhnutí byla ještě doplněna tím, že mám navlhlé oblečení, protože neustále poprchávalo, proto bych prosila - nedomýšlet.
Dále bych se ráda vrátila k úseku, kde se od nás oddělila Pavla a k použitému výrazu "divná Lucka". Mé rozčarování plynulo z toho, že byť je moje znalost mapy více než uspokojivá, tak jsem si nebyla jistá znalostí mapy ostatních dívek, a proto jsem pojala podezření, že jdou špatným směrem a že se nejspíše již nesetkáme. Tato obava ještě zesílila, když se mi dívky neozvaly.
Dále bych ráda reagovala na pasáž, která pojednává o mém kuchařském umění! Nemyslete si, že jsem tak veliké poleno, že ani kaši z pytlíku nedokážu připravit. Důvod byl trochu složitější. Jelikož jsem podobnou kaši nikdy nepřipravovala a na obalu chyběl jakýkoli popis přípravy, tak jsem musela značně improvizovat.... no, byl to hnus!!!:-)
A nyní bych přistoupila již k návštěvě Šumperku. Autorka se vysmívala mé snaze zdokonalit se v anglickém jazyku. Jen z tohoto důvodu jsem zabředla rozhovor s mluvící tabulí.
Dále pak prolejzačky. Projevené nadšení bylo zjevné u všech účastnic. Bohužel bylo jen moje nadšení vehementně popisované.
K sudoku bych se vrátila jen letmo. Můj neúspěch byl zajisté zapříčiněn nějakou tiskovou chybou, protože jinak si to nedovedu vysvětlit!:-)
A závěrem bych se zmínila o závisti autorky nad mým zdravým spánkem, který ji v již tak útlém věku opustil:-D
Žirafa
Co víc dodat? Veškeré mé pocity jste si už přečetli… Deník - tak jsem puťák viděla já. Ale pokud bych to měla shrnout - bylo to fajn, i v tomto malém počtu. Opět jsme se trošku porozhlédly po naší krásné republice a doufám, že v tom budeme pravidelně pokračovat…

Ub(i)ytí v Jesenických horách - 5.díl

1. června 2007 v 17:58 | Žirafa
NEDĚLE, 13.8.2006
O5 civilizace
Probouzíme se do velmi deštivého dne. V našem příbytku se nám přestává líbit - kapky deště jsou už i na naší straně. Není to chyba naší plachty, ale je to vina jednoho fyzikálního jevu - kondenzace - jednoduše jsme to vevnitř tak zadýchaly a venku se tak ochladilo, že páry, které vydechujeme, začaly kondenzovat, to si s nimi ještě vyřídíme! Začínáme balit. A řešit cestu, jak dál - pěškobusem nebo autobusem či vlakem? No nejdřív sbalíme a pak se uvidí. Chvílemi ten déšť i slábne, tak třeba úplně přestane. Jako v Červenohorským sedle. Tam taky ráno bylo ošklivo a pak - paráda, sluníčko!!! Zabalené baťohy s Kamčou jsme nechaly na lavičkách u záchodů a šly jsme skládat plachtu. Teda Lucka dorazila dýl, tak vzala jen celty a oznámila nám, že bude hnusně - psala Pavla, už večer - reagovala na naši zprávu, ale Lucka zapnula mobil až ráno… Tak to je supr, tiše závidím. Snad se počasí zlepší, ale deště hlásí a to intenzivní po celé ČR, klidnou noc vám přeje Pavla a Jessy (20:08:46) Pršelo, ale ustávalo to. Daly jsme si chlebíky s paštikou a pomazánkovým máslem. Mezitím mi volala Šumperačka a dala nám číslo na Ladu - na tu, co nám má přijít otevřít jejich klubovnu… Potom, co si Káťa nakapala kapky, jsme vyrazily.
Paní z recepce nám poradila menší zkratku, ale moc si s ní jistá nebyla. Tak se raději budeme držet mapy. Ta je jistější! Bály jsme se jít přímo od kempu nahoru - co kdybychom na tu modrou nenarazily?! Když si paní recepční s tím taky nebyla moc jistá… Takže jdeme proti proudu Losinky na začátek zámeckého parku a tam se vrhneme po modré značce do kopce. Po ránu toho bylo na nás moc - funěly jsme… Ale kopec byl vystřídán rovinkou, mírným klesáním a opět kopcem. Začalo pršet. Mlha před námi, pod námi… Jdeme po lesní cestičce vykládané kamínky, poměrně po rovince. Za zatáčkou ale značka z cesty uhnula do lesa. Opět stoupání. A opět mlha. Lesní cestička se mění na cestu s travnatým porostem. Vysoká, mokrá tráva, prostě hnus - na začátku cesty už být promočené…
Kuna. Normálně jsme viděly živou kunu! Sice před námi utekla na strom, ale pozorovaly jsme ji docela dlouho. Stoupání po zatáčkách pokračuje. A střídá se relativně suchá lesní cestička s cestičkou jdoucí vysokou morkou travou. Ale protože jsme holky silné, tak to přežívámeJ
Hurá, rozcestník! Na vrchol nějakého kopce s vyhlídkou opravdu nejdeme, i když to je jen kousek. My máme cíl jasný! Šumperk a před ním Městské Skály.
Konečně nastalo klesání. Na Samotu. Krásné to místo. Byl tam tábor - stožár a tee-peečový tyče ještě stojí. My však za mrholení pokračujeme do Rejchartic. Kousek od autobusové zastávky dáváme s Kamčou pauzu - bolí nás záda. Odhodíme batohy na mokrou zem. Lúca s Káťou si je nechají na zádech, aby je neměly mokrý…
Dojdeme na hlavní silnici k rozcestí. Konečně žlutá! Na tu se musíme napojit. U jednoho domečku zabočíme doprava na louku. Co to naše oči nevidí…? Jdeme přes pastvu krav. Vejdeme dovnitř, dáváme si pozor, abychom si z tohoto výběhu neodnesly nějaký dáreček na podrážce, ale hned se zarazíme, krávy tam jsou i v tomto nečase. A nejen krávy, ale i býk! A to se zrovna dvakrát nezamlouvá hlavně Lucce, kterou asi nepřesvědčíme o kamarádství býka a tak jdeme zpět. Máme v plánu se u jednoho domu zeptat, čí to je a jestli nás někdo nechce převést či nám nedoporučí nějakou jinou cestu… Nikdo nám neotvírá. Nevadí, nevzdáváme se, u domu u silnice je venku nějaký pán. Káťa se začne vyptávat. "No tady po silnici a u posledního domu doprava do lesa." Lepší cestu nám poradit nemohl, vedla podél ohrady pro krávy. To by nám ani nevadilo, ale ten pruďák!
Kopec se táhl, stoupání bylo krkolomné, ale vyšly jsme na nějaké cestě… Jdu ji prozkoumat směrem dolů, jestli náhodou neuvidím žlutou značku. Vrátím se bez úspěchu. Mezitím se na cestu vyšplhala i Lucka s Káťou a studovaly mapu. "Jdeme nahoru!" "Už ne, já už nechci do kopce!" prohlašuju. A myslím,že si to přejí i ostatní. Hned po první zatáčce narazíme na žlutou! To je dobré znamení. I počasí se zlepšuje a občas vykukuje i sluníčko! S Kamčou se držíme vpředu, holky kousek za námi. Najednou na nás zavolají jednohlasem: "Modro!" Slunce se probudilo. No mělo na čase. "Jestli jsme v prudký zatáčce, tak jsme tak 200m od rozcestí," přidává další optimistickou zprávu Lucka. A měla pravdu! Jsme na rozcestí Nad Skalami. A žlutou měníme za zelenou. Už jen kousek a budeme na Městských Skalách, o kterých zpívá skupina O5 a Radeček v jedné své písničce. Káťa nám ji hned ráno, když jsme vyšly, zarecitovala…
Procházíme kolem nějakých skal, ale nebyly to ony. "Musí tam být altánek," seznamuje nás Káťa. Už jsou Skály na dohled, i s altánkem! Vlezeme do něj, vytáhneme vrcholovou knížku a Káťa udělá zápis, ve kterém recituje tu písničku a že díky tomu jsme ty Skály navštívily.
Počasí se už vyjasnilo, páří se z lesů. Akorát ten výhled…první, co nás zaujalo, byla skládkaL Chvilinku pobudeme, uděláme skupinovou fotku a pak postupně odcházíme. Čeká nás žebřík dolů a to nemůže ujít objektivu fotografa. Všechny jsme to ale zvládly na jedničku.
Klesáme. Ale jako romantickou procházku to nebereme. Zase začínáme rýpat do Káti kvůli Radečkům, jako celý den. Ona sama říká, že ten zápis do vrcholovky je jak puberťácký výlev, ale s tím už teď nic neudělá, protože do toho kopce se jí zpátky nechce… A nám taky ne!!!
Lesní cestička se napojí na silničku, pokračujeme po rovině, mírně klesáme. A jelikož sluníčko svítí po propršené noci a ránu, musíme udělat fotku, aby nám všichni záviděli krásné počasíJ. Každým krokem jsme blíž a blíž Šumperku. A tím víc se bavíme o Radečcích. A tím víc rejpeme do Káti. Chudák, občas mně jí je i líto… Ale hlavně, že se všechny bavíme. Projdeme kolem Nových domků, kolem Koliby a už se před námi otvírá pohled na město. Káťu už nebaví naše věčné popichy a tak začne držet bobříka mlčení. Děláme si z toho srandu a tak začneme držet bobříka taky. Ale kdo zná Lucku, tak mu musí být hned jasný, že to zase tak žhavý nebylo…
Už jsme tady! Prvního pána, kterého potkáme, se ptáme na Náměstí J. Zajíce. Poslal nás za fialovými paneláky doleva. Pro jistotu se ještě Kamča zeptá paní na balkoně barevného paneláku. "Hledáte skauty, že jo? Tak tady hned doleva a jakoby úhlopříčkou přes hřiště. Ten barák má oranžové orámování kolem oken!" Hned jsme to našly, posadily se na schody a já jsem napsala SMSku Ladě, že už jsme tady.
Po chvilce přijde mladá slečna a ukazuje nám jejich základnu. Mají všechno pohromadě. Procházíme tělocvičnou, ukazuje nám záchody a pak hned vystoupáme po schodech do prvního patra. Otevře jedny dveře - jejich klubovnu. Dá nám klíče, řekne, jaký je od jakých dveří a odchází. Jdeme ji vyprovodit a zároveň zamknout dveře. Ještě nám to Lada ukáže - mají na to svůj fígl…
Vrátíme se zpátky do klubovny a začneme mazat chleby sýrem a zbytkem pomazánkového másla. A prohlížíme si jejich fotoalba. A rozhodujeme se, co dál. No určitě tady nebudeme, půjdeme někam ven… Ještě před odchodem jdeme s Kamčou rozložit mokrou plachtu do ping-pong místnosti. Hned se udělá loužeJ
Jenže než se rozhoupeme, začne pršet. To tu dlouho nebylo. Ale i tak jdeme! Jsme tu poslední den, tak už můžeme klidně zmoknoutJ A láká nás česnečka…
Vyrážíme do města.
Město Šumperk bylo založeno "na zeleném drnu" někdy v letech 1269 - 1276, a to na rozsáhlém zeměpanském majetku, který tehdy zahrnoval převážnou část severní Moravy
Já mám na sobě kraťasy a bundu; Kamča, taky v kraťasech, ale s deštníkem a zbytek, tedy Lucka a Káťa se vyšňořily - rifle a svetr. Co kdybychom potkaly Radečky? Jdeme nějakou cestou, třeba někam dojdeme. Informační cedule nás zavede na nádraží. Ověříme si, že nám ten vlak zítra opravdu jede a jinou cestou, přes náměstí, se vracíme zpátky. Hledáme vhodnou hospodu pro dnešní polívku a pro zítřejší závěrečný oběd. Nakonec jsme skončily v hospodě kousek od klubovny. Ale za to měli česnečkuJ. Kromě Káti jsme si ji všechny objednaly a navíc něco k pití.
Z hospody se vydáváme ještě na nákup do Kauflandu, abychom si každá pořídila něco ke snídani a přikoupila nějakou tu mňamku a pití. Nákup zanecháme v klubově a protože je hezky, jdeme ještě ven. Tentokrát ani nezapomenu pohledy na poslání a hned je hodím do schránky.
Teď jdeme opačně. Město z druhé strany. Lucce a Kátě se zalíbí informační cedule, která mluví. Pouští si něco o Velkých Losinách, nádržích, Šumperku…a protože jim nestačilo mluvení v češtině, tak si to pouští i v angličtině. Zrovna šli kolem zřejmě nějací cizinci, protože se u té cedule taky zarazili a poslouchali. My jsme se vydaly dál - k radnici a tam jsme sešly ke kostelu.
Zrovna byla mše. Tiše jsme přihlížely a obdivovaly, jak jsou zde lidé pobožní. Plný kostel! Káťa vytáhne Lucku ven a něco si špitají. Nám to řeknou až později, když kostel opouštíme. Prý tam byl Tomino z Radečků! No teda, co nám to zatajily? Chceme se tam znovu vrátit na konec mše, abychom zjistily, jestli to byl skutečně on, protože Lúca je toho mínění, že to on nebyl. A Káťa si myslí, že to on byl. Obejdeme kostel zezdola a vracíme se tam. Vtom volá vůdkyně. A zrovna ten dotyčný, Tomino, stojí venku na schodech a my nemůžeme kolem něj projít a ujistit se… Zmizí. Prostě odešel. Ještě chvíli jsme obdivovaly mši, mezitím zase sprchlo a pak jsme šly dál křížit město sem a tam.
A téma se nemění - Radečci. Vysvětlování, kdo je kdo, kdo na co hraje,…Prý jednou hráli i v tom kostele, který jsme navštívily (po pečlivém přezkoumání jsem zjistila,že to byl jiný kostel-pozn. Káti), a přišel tam celý Šumperk! To je dobrý, na to, že Šumperk má 30 tisíc obyvatel a ten kostelík je docela malý… A taky koukáme kolem, jestli nepotkáme žlutou větrovku (Tomina). Nedá nám to. Hlavně Kátě. A Lucce. Chodíme sem a tam. Procházíme kolem jiného kostelíka, naproti nám tři mladíci. Káťa zrovna vypráví o Míše. Nějakou příhodu - jak Káťa musela jít na gymplu gumovat nějakou lavici, když Míša měla v té třídě hodinu. Všechny ji posloucháme a smějeme se. Kluci projdou a Káťa nám oznámí: "Ten prostřední byl Přéma… Hraje na housle…" "Cože? A to nám říkáš až teď? Vždyť jsme si ho nestihly ani prohlídnout!" Jediný, co víme je, že měl deštník, protože ho měli všichni třiJ
Opět se vracíme, ale po druhé straně, s nadějí, že je ještě potkáme nebo někoho z nich…marně! Ale téma se nemění. Naopak, holky začnou vzpomínat na čarodky před rokem, jak s nimi chtěly navodit rozhovor v podnapilém stavu. Naše obličeje jsou plné smíchu. Ještě do toho přidá Káťa příhodu opět o své sestře, jak si rozbila na čarodky koleno. Ale už nikoho skutečně nepotkáme…
Zabočujeme do uliček, čteme jídelníčky, abychom se naladily na zítřek… Večerní procházku jsme ukončily, pustila se do nás zima. Ještě jsme probraly přezdívky - proč zrovna Tomino a vůbec všechny Tomáše, i VroubaJ
Jsme doma. A holky jdou vařit - vrtule se skořicí, cukrem a Grankem. To by se mohlo povést. Na tom se nedá přece nic zkazit, i když je u toho Lucka. Máme puštěné rádio. Písničky, zprávy, prostě pohoda… Po večeři si jdou holky čistit zuby, umýt kotlík…
Probíráme taneční, polonézy, účesy, partnery… Jak to vypadá, dneska to nezapíchneme zase tak brzo. Ale i tak, jdeme si připravit lůžka. Na podlahu dáme celty, abychom měly něco měkkého pod sebou...a už to začíná - únava se začíná dostavovat! Na celty přijdou karimatky a spacáky. A my do nich. Ale dneska neuleháváme před osmou jako včera, to jsme se dneska vracely z procházky. Dneska je už skoro půl desátý!
Holky usnou hned a to Lucka s Káťou chtěly jít ještě do města na nějakou diskotéku. Prý tam mají sraz s Radečky:) Mně to moc usnout nejde… Možná je to tím, že jsem u kraje a tomu kraji jsou nejblíž naše boty… Jsou cítit po celé místnosti, u mě ale nejvíc… Ale nakonec se podaří usnout i mně. Ještě aby ne, dneska jsme totiž překonaly stovku. Už jsme ušly přes 100km!!!

Ub(i)ytí v Jesenických horách - 4.díl

1. května 2007 v 15:27 | Žirafa
SOBOTA, 12.8.2006
Do třetice čtvrtý den
Probouzíme se do slunečného rána. Všichni nám hrozili, že bude pršet a přitom je počasí čím dál tím lepší. Sluníčko prokukuje mezi větvemi. Jen aby to vydrželo! Všichni kolem mě ještě spí a já je zatím nechávám. Nikdo se moc dobře nevyspal. Snad to bude lepší dnes v kempu. Poslouchám zvuky lesa. Nějací ptáci se perou, v dáli teče nějaká říčka, občas projede nějaké auto a zdálo se mi, že jeden vůz projel i po naší turistické cestě. Ale snad nás neviděl, jsme dost vysoko. Lucka chtěla probudit v sedm, je osm a pořád spokojeně spí. Nejen ona, ale i Káťa a Kamča.
Tak, a už vstávat! Dlouho jsme spaly. Snídani vařit nebudeme, počkáme, až potkáme vhodný plácek, třeba nějaké lavičky… Zapakujeme se a slézáme z kopečka na cestu.. Škoda, šly jsme po rovince a najednou musíme do kopce a ještě ke všemu po silnici! Stoupáme jen 0,5km, takže to docela jde. Myslíme si, že Přemyslov bude nějaká vesnička a že tam najdeme třeba i stoleček s lavičkami a načepujeme si někde vodu. Smůla. Je to jenom rozcestí. Tak se vydáme naším směrem, po cyklostezce na Bukovice. Zahlédneme krásné klády a naše zadečky neodolají. Za slunečného počasí si dáváme chleby s pomazánkovým máslem. A libujeme si. Všichni hrozí deštěm a tady je takový vedro!
Stoupáme, rovinka, kocháme se, stoupáme a klesáme konečně lesní cestou, kterou vystřídá strašně dlouhá vesnická silnice. Uhýbáme ze značené cesty, abychom to měly kratší. Klesáme a probíráme Matese, Lucky mladšího bráchu. A všechno o něm - jak se těšil na jeho první tábor a jak to doma mamča zvládala, jak je chytrý, jakou má paměť… S rovinkou jsme změnily téma. Teda vlastně ani moc ne, začaly jsme probírat celkově prváky. Sásu, kterého máme všichni moc rádi a Habáska, který si prý na táborech prváky pěkně vykrmuje, jak si je tam hýčká. U kravína si dáváme malou pauzu . Bolí nás záda a nohy . A to už jsme dávno ve Velkých Losinách!
Směřujeme ke kostelu. Neodolám a mrknu dovnitř. Holky mě následují. Je tam skupinka lidí a jedna slečna zpívá a vybrnkává k tomu na kytaru. Zní to moc hezky. Ale my musíme jít hledat, kam dnes složíme hlavy. Jdeme docela dlouho podél potůčku, přes který je jedna lávka za druhou. Vypadá to docela pěkně, ale už nás to trochu začíná nudit. Z modré uhýbáme na zelenou. Vidíme dětský kolotoč. Jo, v Červenohorském sedle jsme viděly plakát - v papírně mají nějakou akci. Abychom se přesvědčily, že jdeme skutečně dobře, zeptáme se lidí: ,,Jo, tady je kemp u mlejna nebo u drogerie. Tady na můstku doleva, k papírně. A tam dolů. Naproti hotelu to je!" Dobrá, když to říkali, tak jdeme podle nich. Opustíme zelenou a… vidíme ten údajný kemp. Nám se to ale moc jako kemp nezdá a ani tam nemají dva stromy pro postavení naší sovy , tak se jinou cestou vrátíme na zelenou a pokračujeme opět podél říčky. Někdo mi volá… Sláva, vůdkyně! Ale ne ta naše, ze Šumperka! Dneska dostane klíče, tak se zajímá, v kolik tam zítra budeme, že přespání u nich není žádný problém. Ale ať se nelekneme, že to tam mají trochu jako pracoviště - dělají omítku či co! Super! Slíbila jsem, že se ještě ozveme, v kolik bychom tam tak zhruba byly… Ještě si dáme krátkou pauzičku na lavičce. Lucka zkoumá mapu a podle ní by měl náš kemp být ta louka za námi. Vůbec to tak ale nevypadá!
Po pár metrech se objevíme na parkovišti u zámku. Koukneme na mapu nástěnnou. A ještě se zeptáme lidí, co tam prodávají nějaké malované obrázky na skle. No, o tom kempu taky nic nevědí. Ale kousek odtud je kemp Losinka, tak ho zkusíme. Projdeme zámeckým parkem, málem vlezeme do záběru fotografovi, který fotí novomanžele… Bohužel, na fotce nebudemeL. A rozcestí. Paráda! Kousek je ta vesnice,ale my nesmíme přejít Losinku, to je ta říčka. Musíme ji mít stále po levici. Už kemp vidíme, nikde nikdo, prázdno... O to líp. Hlavně aby tady měli záchody a sprchy…
Jsme u vchodu, dveře recepce jsou zavřené. Lucka s Káťou se vydají za nějakým personálem, jak to mají napsané na dveřích, kdyby bylo náhodou zavřeno. Vrací se s mladou paní. Jdeme si ten dnešní nocleh zaplatit. 4 studentky + 1 stan. Celkem jsme za to daly 170Kč! Není to nějak málo? Proti tomu prvnímu kempu… Já si ještě koupím pohledy - musím, nebo teda spíš chci, jich ještě pár poslat… Ani nejdeme okouknout trávník a hledat místo, ale první místo, kam se vrhneme, jsou sprchy. Nejdřív se já vrhnu na záchod a pak se jdeme s Luckou sprchovat. Duo K+K hlídají venku baťohy. To je žůžo! Omyté, čisté, v páskáčích. Zatímco se holky po střídačce koupou, Lúca se vrhá do vaření. A já do psaní.
No dnešní oběd je výjimka - vaříme! Ani si nedáváme polívku, ani nemažeme chleby, ale vaříme kaši! Výjimečně ne krupicovou, ale ovesnou. Třetí kaše v pořadí. Škoda, že Lucka neodhadla množství vody. Je z toho cosi hodně tekutého, celkem bez chuti. Nepomohlo tomu ani dosypání zbytku kaše krupicové. Ještě že máme Granko, které tomu dává alespoň nějakou chuť kromě jablek a rozinek, které v kaši už byly a hrudek ze špatně rozmíchané krupicové kaše… Rozložily jsme celtu před lavičkami u záchodů a sprch, doprostřed jsme daly plný kotlík… Po chvíli řečí o kaši bez chuti odchází Lúca s kaší v puse od nás - něčím jsme ji rozesmály a ona nemohla polknout. A tak jsme se rozchechtaly všechny. Jak Káťa usoudila - už víme, čím Lúcu utišit - chvilka kliduJ. Poprvé jsme nedojedly, zbytek putoval do záchodu. To musela být podívaná na řídkou kaši…
Baťohy si necháváme na recepci. Paní je velmi ochotná. No snad neumře smrady z našich bot. Cítíme se velmi dobře, i když trošku hladově, ale jsme umyté, navoněné a tak můžeme vyrazit do civilizace! Míříme na zámek. Uvidíme, jestli nebude zrovna prohlídka.
Máme štěstí, je čtvrt na tři a v půlu je prohlídka. Koupíme si vstupenky a do půly čekáme na lavičkách před zámkem.
Zámek Velké Losiny - kolonizací ve 13. a počátkem 14. století se podstatně změnil obraz severní Moravy, která byla do této doby krajem rozsáhlých lesů, přecházejících v bažinaté louky kolem řeky Moravy a jejích přítoků. Někdy na sklonku druhé poloviny 13. století vznikla Ulrici villa, tj. Oldřichova ves (Ullersdorf), dnešní Velké Losiny, přirozené středisko oblasti na sever od města Šumperka
Přijde mladá průvodkyně a pouští nás na nádvoří.. Stojí tu podium! A na něm hráli někdy Radečci! Káťa s Luckou jsou velmi, ale velmi nadšené, mě s Kamčou to nějak nebere. Stoupáme do prvního poschodí, procházíme z jednoho pokoje do druhého. Buď v nich jsou obrazy, tapisérie nebo nábytek vykládaný želvovinou a hlavně slonovinou. Občas se slečna průvodkyně odmlčí, přeřekne, ale jinak to bylo dobrý. Holky stále obdivují pódium a když už je konec prohlídky, vrhnou se na něj a tak uděláme společnou fotku. Káťa si dokonce sedne na místo, kde obvykle hraje na basovou kytaru její oblíbenec Cibule…
Ze zámku vyrazíme do města. Zastavíme se u kiosku hned za zámkem, ale stejně se rozhodneme pro jiné místo. Jdeme opět podél Losinky, po mostě k ubytovacímu zařízení Mlýn a vlevo k občerstvení. Sedneme si dovnitř, dávají mistrovství v atletice… Dáváme si čaj, čokoládové kapučíno a Lucka s Káťou kafe. Sebereme cukry, abychom měly na těstoviny se skořicí. A jako chuťovku si každá dáme bramboráček. Paní se zeptáme na obchod - sháníme ještě něco k rýži - máme jen kukuřici. Paní nás posílá k lékárně, za ní má být obchůdek KUP ZDE.
Našly jsme ho a byly jsme úspěšné i v nakupování. Do rizota jsme koupily ještě hrášek a točeňák a pak ještě Veselou krávu, abychom měly ráno něco k namazání. Holky si nakoupí ještě nějaké dobroty. Teda Káťa nic, Kamča se konečně dočkala těch tatranek, na které se hrozně moc těšila a Lucka si koupí nějaké tyčky. Vracíme se zpátky do kempu. A jdeme celou cestu po zelený, už nebloudíme.
Na recepci si vyzvedneme krosny. Je tu svatba. Hudba hraje, svatebčané tancují a radují se. Nás ale čeká stavba. Máme to vymyšlený docela dobře, tak uvidíme, jestli to klapne. Kap. Kap. Kapy kap…začíná pršet. No potěš pán Bůh! Ráno bylo krásný sluníčko, pařák, a teď tohle! Postavíme úplně luxusní áčko, maxi místa pro všechny. A začíná být docela zima. Do města jsme vyrazily jen v kraťáscích a tílkách a teď aby se člověk pořádně nabalil. Pouštím mobil - pozdrav od babičky a dědy z Pardubic: Leni a kamarádky my vám přejeme pěkné počasí a hodně sil až do vytouženého cíle ahoj babi a děda (15:45:05).
Začínáme kuchtit - Kamča krájí točeňák a papriku, co nám tady Pavla nechala, Káťa jde do místní kuchyně poprosit o trošku soli. Nakonec nemusí až do kuchyně, protože u vedlejšího stanu ji mají takyJ. Nakrájeno, sehnáno. Všechno nám vychází. Teda až na to počasí, pěkně rychle se změnilo. Sedíme v áčku, vařič hned vedle venku. A vaří se a vaří se… Káťa ještě jako předkrm rozdává 70% čokoládu ze včerejška a pak ovocné karamelky. Tomu se prostě nedá odolat. Ale máme chuť i na rizoto. Snad se povede líp než kaše. Mohlo by, vaří Lucka s Káťou! A protože Káťa vařila dobře i na táboře, tak věříme v úspěch, i když tady postrádá Pavlu (na táboře vaří přece spolu). Během toho probíráme různá témata, drbeme. Prostě holky. A pršet nepřestává. Že by tu už byly ty slíbené silné deště? Ještě zítra nás čeká cesta do Šumperka a pak už jedeme domů… Ale počasí nebudeme řešit, stejně ho neovlivníme. Škoda, že nemáme s sebou žádnou hru. Lucku láká město, rostlina, zvíře…, ale jednak nemá papír a tužku a za druhý se k ní nikdo nepřidává. Tak si jen tak pobrukujeme, muzika ze svatby si asi dala chvilku pauzu.
Hotovo! Rizoto je dovařeno! Lúca slije vodu z rýže, přidá papriku - pálí, hrášek a salám. Vypadá to lákavě. Ještě si do toho přidáme trošku kari… Promícháme, aby všude bylo žluto…a s chutí se do toho vrháme. Déšť neustoupil, spíš zesiluje. Kamče z každé lžíce upadne pár zrníček rýže na Lucčin ručník. A za trest ta zrníčka musí sníst! No, byla to mňamka. Poprvé jsme neměly kaši. A snad už ji ani mít nebudeme. Podle plánu zítra bude konečně chleba, který Lucka včera koupila a k večeři budou těstoviny. Se skořicí a cukrem, který jsme schovávaly z každého posezení při čaji a kafíčku!!
Sedíme ve "stanu" a drbeme gympl . Bavíme se a probíráme maturitu - kdy, kdo, jak, z čeho. A divadlo, když chodí gympl společně s obchodnou… a jíme želatinová zvířátka. Nikomu se nechce vylézat. Leje! Ale na zuby budeme muset… proč jsou ty umývárky tak daleko? Přes celou louku… Alespoň že máme to pohodlí. Můžeme sedět, dotýkat se plachty a nic…neteče… A řešíme, že potřebujeme na záchod, ale nikomu se nechce… Nedivte se. Do toho nečasu… Ale asi budeme muset běžet. Ještě chvilku čekáme, snad to alespoň trošku zeslabí a my budeme moct v klidu jít na záchod. Bohužel se taková chvíle neobjevila a tak jsme to vzdaly, teda Lucka s Káťou se odhodlaly pro noční dešťovou spršku a zuby si vyčistit šly! Jsme ve spacácích. Pohodička. Déšť bubnuje na střechu plachty, krásně to uspává. Lucka se baví s Káťou, to je slyšet, ale o čem, to s Kamčou netušíme, není tomu přes bubnování rozumět.. K rozeznání je jen Lucky smích. Kamča usíná brzo. No není divu, po včerejší noci… Jsem otočená ven - do kopečka, abych na Kamču neklouzala a tím ji neutlačovala. Holky postupně taky usínají. Prší. Leje! Kapky se rozprsknou o plachtu a tak nás to vždy trochu osvěží. Jako kdybychom se nemylyJ. Všechny v klidu usneme. Tady se ani nemáme čeho bát, takže to usínání jde poměrně rychle. Když se probudím kolem půl dvanáctý, je klid. Neprší. V duchu se začnu radovat, že půjdeme pěšky do Šumperka… Znova se vzbudím se ve 4:10. Vše je jinak…už zase leje…ach joL. Myslím, že do konečného cíle našeho puťáku pojedeme autobusem…

Ub(i)ytí v Jesenických horách na pokračování

16. března 2007 v 12:17 | Žirafa
...2. díl z Cestovatelského deníku...
ČTVRTEK, 10.8.2006
Vašíček
Ráno. Postupně se probouzíme do nedeštivého dne. Vypadá to nadějně! Ale nikomu se nechce ze spacáku, takže ještě docela dlouho ležíme a vylezeme až kolem půl devátý. Pavla se vydá s kotlíkem pro vodu, holky na záchod a na zuby, já s Kamčou to necháváme až po snídani. Dáme vařit vodu (Lucka šikulka smontovala vařič). Postupně uklízíme naše stanoviště, balíme spacáky. Ke snídani jsme si daly přesnídávky, vánočku a čajík Maracuja s multivitaminem. Jessy dostala nějaké masíčko, ale asi jí to moc nestačilo, protože na vedlejším trávníčku objevila myšku a začala si pochutnávat na ní. No, tak vyrážíme. Je něco kolem 10 hodin, ještě vrátíme číslo 217, které jsme včera dostaly při ubytování. Píše nám, teda Pavle, vůdkyně - z internetu: Ahojky holčiny, tak jak to jde? Doufám, že neprší…já ležím a spím a čtu, to je tak všechno, ale stav se pomalu lepší. Co ta tvoje ruka? Co je s ní? Prosím, promluvte si tom předplatném na ty folkové koncerty v Turnově, jak je v tom i ten Nohavica, ať to můžeme ještě koupit…já asi budu chodit určitě, myslím, že Lucka taky říkala, že by to koupila, abychom seděly kdyžtak někde vedle sebe! Jinak se mějte moc hezky, moc se mi po vás stýská!!!Pozdravuj všechny a hlavně benjamínka! Ahojky,Jana (10:12)
Vracíme se na včerejší žlutou. Šerák 10km, Bobrovník 0,5km. Super. Po chvilce jsme u Bobrovníku. A cesta do kopce stále pokračuje. Vyjdeme na nějakou docela prudkou louku. Všechny jsme zpocené, zadýchané. Na vrcholku louky, při vstupu do lesa, si dáváme picí pauzu. No fuj, ta voda. Vždyť je z kuchyňky a tam psali, že je pitná! No budeme jim věřit. Tak, kopec je za námi. Dojdeme k rozcestníku. Ale ale. Miroslav 3km. Cože? Vždyť 3km to bylo už od křižovatky úplně na začátku trasy! Ale co, teď nás nečeká žádné stoupání, jdeme po cestě až na Javořík (704m n.m.). A protože jdeme skoro pořád po rovince, tak to jde rychle. Po půl dvanáctý jsme na Javoříku. Zde se cesty rozpojují.
Modrá vede dolů do údolí, my, které pokračujeme po žluté, se poženeme samozřejmě do kopce. Chvilka pauzy. Píšu deník, holky pročítají vrcholový deník, který má Klub českých turistů a Lúca jim ochotně píše SMSku, že jim deník došel, tak ať ho dojedou vyměnit, jak to slibují. Bohužel po bedlivějším prozkoumání zjišťujeme, že má deník ještě několik prázdných stran, protože nějaký velmi chytrý turista udělal zápis na úplně poslední stranu a tím všechny zmátl! Tak už asi vyrazíme, Šerák - 6km. No ještě zápis do vrcholového deníku a až potom můžeme jít dál. Čekají nás serpentiny. Ale zatím to nevypadá zase tak hrozně. Jdeme travnatým porostem, který je až po pas (ještě že nepršelo, jinak by z nás byli pěkní vodníciJ) , zatáčka doleva, doprava, doleva, doprava… A už jsme na Miroslavovi (800m n.m.). Ještě 1,5km na rozcestí Pod Strmým (879m n.m.). Tam bude další přestávka. Před tímto rozcestím potkáváme mladý pár sedící v lese. Mě a Kamču pozdraví s ,,Ahoj", tak my taky tak. A oni pokračují:,, To jdete až z kempu pěšky?" Přikývly jsme. ,,To jste rychlý." Tím náš rozhovor končí a my jdeme na rozcestí čekat na holky. Už jsme tu všechny. Za holkama jde i zmíněný pár. Hned se holek ptám, jestli se jich taky na něco ptali…A jelikož holky věděly, že jdou před nimi, tak mlčely… Ještě před výstupem proběhne krátké občerstvení, abychom nabraly sílu do největšího převýšení. No, tak vzhůru! Nahoře na hoře si dáme obídek. To je přeci dobrá motivace, ne?
Lucka s Káťou vyrazily o něco dřív - už jim byla zima na záda - zpocená bez batohu, to je něco… Starší manželé scházejí k rozcestníku. Vyptávám se, jestli je to velký krpál. ,,Ani ne, teď do kopce a pak jsou serpentiny. No a výhled, ten je úžasný. A kam jdete vy? No na Keprník? Tam je ještě lepší výhled - na všechny strany…" Tím nás namotivovali ještě víc! Tak hurá vzhůru! Zatáčka vlevo, vpravo, vlevo, vpravo… Podle Lucky (a jejího pochopení mapy) prý 4 zatáčky. Jenže bohužel počítala záhyby jen na jedné straně. Takže z jejího 4 čísla se vyklubalo minimálně 8! Když jsme procházely kolem zábradlí, dávaly jsme si pauzičky, když byl výhled, tak jsme se kochaly a všech turistů jdoucích směrem dolů jsme se ptaly, jak to je ještě daleko. Dvě starší paní nám řekly: ,,Jé, děvčata, to si ještě dáte…" Ale co, chtěly jsme sem, chtěly… Kdo by to byl řekl, ve dvě hodiny jsme byly na Šeráku!
Šerák- je nejzápadněji položený vrcholek horského masívu Hrubého Jeseníku. Pro svou snadnou přístupnost býval vítaným cílem turistů již od konce 19. století , přičemž jeho oblíbenost v průběhu let soustavně narůstala a trvá dodnes. Vrcholek hory leží v nadmořské výšce 1 351 m. Pod ním, na jeho východním úbočí, návštěvníky vítá nejstarší horská chata v Jeseníkách - chata Jiřího
Celé zpocené, hladové, ale spokojené, že převýšení je za námi. Sundáváme mokrá středisková trička, Lucka táborové a jdeme do něčeho suchého. Lidé kolem procházejí, celí svěží.. Aby ne, když si jeli lanovkou.
K obědu jsme si daly zbytky z domova a chleba se sýrem. Mňamka. A také jsme nezapomněly doplnit energii něčím sladkým… Pavla šla okouknout chatu. Mají otevřeno a venku je navíc kiosek. Tak jdeme tam. Ne ke kiosku, ale do hospody. Pavla to všechno zařídila, takže Jessinka nemusí zůstat sama venku a může se jít také ohřát! Láká nás něco teplého. Tak si objednáváme polívky, čaj a kapučína. Mňam mňam… A normální záchody, které hned využijeme i k převléknutí! A nesmí chybět pohledy. A razítka! Jeden z číšníků se s námi dává do řeči, i když má restauraci plnou lidí. Prostě nám nemůže odolat a hlavně Jessince, která spokojeně leží u Pavly v klíně a hlavu má položenou na stole. Je z toho tak vykolejený, že zapomněl zkasírovat Káťu, ale my jsme slušně vychované a tak ho na to upozorníme. Docela se nám tu zalíbilo, ale bohužel, ještě musíme jít dál…
Sice nohám se moc nechtělo, ale víme, že nás už nic tak hrozného nečeká. Zatím klesáme. A hele, kopec nahoru! Teda spíš jen kopeček, není to tak hrozný jako ten na Šerák. Náš další cíl je Keprník (1423m n.m.).
Keprník - jeden z méně exponovaných, ale o to krásnějších vrcholů Hrubého Jeseníku. Na vrcholové skále stojí žulová rozhledová růžice. Celkem pěkný přístup je po červené hřebenové trase Hrubého Jeseníku, která vede Národní přírodní rezervací Šerák-Keprník pro níž jsou charakteristické horské smrčiny pralesovitého charakteru a četná rašeliniště
Tam nezapomene na další společnou fotku. Výhled opravdu pěkný, až okouzlující. Všechno před námi, teda spíš pod námi. No a teď přijde klesání. Po celým dni si to rozhodně zasloužíme. Ne nadarmo se říká, že je lepší chůze do kopce než z kopce, ale co, sejdeme dolů a pak zase vylezeme nahoru. Vždyť to je jasný! Každou chvíli čekáme rozcestník. Klesání nás už moc nebaví, odnášejí to nohy. Já s Kamčou jdeme vpředu, jako skoro pořád. Holky jdou vzadu a prohlíží si Holba stezku, která je podél cesty. Na každé tabuli je nějaký příběh či pověst. Už vidíme rozcestník. Hurá, po takový době…! A sedí u něj nějaký pán a studuje mapu. Slušně ho pozdravíme a on nám odpoví a přidá k tomu:,,Kam jdete?" ,,No, do Sedla, tam chceme spát" odpoví Kamča. ,,Můžu vám poradit jednu chatu, je to asi 2 hodiny po vrstevnici. Je zavřená a má prosklenou verandu. Nikdo tam není. Jdu odtamtud." To už přichází i zbytek naší výpravy, tak jí říkáme, co a jak. Pán nám začne radit trasy a docela se s námi rozpovídá. Diví se, že jsme skautky. Toho využíváme a hned mu dáváme adresu na naše internetové stránky. A jak tak koukají všichni do map co nám radí, tak pak pronese: ,,Udělám dobrý skutek, já vám tu mapu dám. Tu vaši jsem nikdy neviděl, je to hrůza!" K rozcestí došla nějaká rodinka. Poprosíme je o foto s hodným pánem. A hodný pán vytáhne taky foťák a rodinka nás vyfotí ještě jednou. S poděkováním se všichni rozloučíme. Ještě nám pán řekl, ať si u studánky vezmeme vodu. Každý rok ji jezdí farář vysvěcovat.
Tak a zase jdeme do kopce. Ale je to mírné stoupání, krásný pohled kolem dokola, takže pohodička. Po chvilce jsme u studánky.
Vřesová studánka - jednou z nejstarších chat na hřebenech Hrubého Jeseníku a současně významným poutním místem byla Vřesová studánka, na hlavní hřebenové trase Jeseníků mezi Jiřího chatou na Šeráku a Červenohorským sedlem, těsně pod vrcholem Červené hory, v nadmořské výšce 1313 m. Minulost tohoto místa sahá až do 18. století, dnes je zde však jen holá planina. Po léta pouhého využívání podnikem RaJ musela být zdejší chata, sloužící téměř devadesát let, v srpnu 1988 stržena
Není divu, bylo to jen 1km od rozcestí! Kamče se k ní dolů nechce, tak já vezmu i její láhev a tu hroznou vodu z kempu jdu vyměnit za pramenitou. Ochutnávkou prošla… Nakonec ke mně Kamča přijde ještě s lahví od Pavly. A Káťa taky. Jen Lucce se nechtělo a zůstala nahoře.
Teď už bychom měly jen klesat, teda alespoň podle mapy. Vracíme se k Lucce a koho nepotkáme - pán, který nám daroval mapu. ,,Jdu si pro vodu", oznámil nám. Jo, měl totiž namířeno na druhou stranu, ale přeslazený čaj, který nám dole nabízel, mu asi došel. A k tomu přidal: ,,No, jestli jdete až do Šumperka a nemáte kde spát, můžete u mě. Bydlím sám v 3+1, teda s kocourem. Snad by se mi nepoprali (myslel Jessy a kocoura). Vemte si číslo a kdyby něco, tak se ozvěte." Tak jsem zapnula mobil a ze zdvořilosti jsem si to číslo zapsala. Ale nepočítáme s tím, že bychom přespání u něj uskutečnily. A tím, že nám dával číslo, tak už víme, že hodný pán se jmenuje Vašíček.
Cesta klesá tak, jak měla. Nic zajímavého. Ale Praděd se přibližuje! To je dobrý!!! Pomalu se dostáváme do Červenohorského sedla.
Červenohorské sedlo - celý areál na Červenohorském sedle se v současné době stal největším centrem turistického ruchu a lyžování v Jeseníkách a předstihl svým vybavením a kapacitou i tradiční střediska na Ovčárně (pod Pradědem) a Ramzovském sedle. Současně je výchozím bodem horských túr po Jeseníkách, a to i pro běžkaře. Turistické značky návštěvníky zavedou do všech koutů Hrubého Jeseníku - červená po 6 km stoupání k horské chatě Švýcárně a dále na Praděd. Opačným směrem pak k bývalému poutnímu místu na Vřesové studánce, Keprník a dále až k chatě Jiřího na Šeráku
A už začíná to samé téma kde přespíme. Uvelebíme se na lavičkách, vytáhneme vařič a pustíme se do krupicový kaše. Ani na Jessy jsme nezapomněly - vylízala kotlík! Byla to dobrota, to se musí uznat…taková kaše s Grankem.:-)
Holky okupily druhý stůl, ten, u kterého jsme jedly a plánují, co dál… Ale ne přespání, trasy na další den! Já jsem u stolu osiřela - zůstala jsem u něj jen s deníkem. A jak to vypadá, tak to tady brzo zabalíme a půjdeme hledat nocoviště… Tak ještě ne, všichni sedí kolem mapy a plánují. A naše nové zjištění - je tady docela zima!!! Hledání začíná…
První plány, že se uvelebíme u sjezdovky poblíž naší večeře, zamítáme. Páni dělníci, kteří tu pracují, budou pracovat asi dlouho a to by o naší sově věděli, což samozřejmě nechceme.
Jdeme tedy po červený, směrem ke Švýcárně, abychom to zítra měly případně blíž. Krásná autobusová zastávka, ale bohužel moc úspěchů nesklízí. Tak fajn. Boudičky u vleku. Káťa s Luckou jdou k dolení, Pavla rovně, já s Kamčou k hoření chatičce. Nikdo neuspěl. Co teď? Že by přece jen zastávka? Ne ne. Ještě jedna boudička, přímo u vleku. Sejdeme z červený na cestu k vleku. No, tady to vypadá obstojně, zkusíme to postavit tady. Zelenou plachtu připevníme k boudičce, celty dáme pod nás a může začít stěhování. Pořadí se ale mění. Lucka-Kamča-Pavla-Káťa-já! Pavla začne odmotávat obvaz z ruky. A jéje. Hnis. Všude po prstech. Brr. Mráz nám všem leze po zádech. No nedá se nic dělat, nebudeme riskovat. Pavla za doprovodu Káti se vydávají za horskou službou, aby Pavle pomohli. No, jsme zvědavé, co jim holky řeknou, až se zeptají, kde spíme… Asi jim neprozradí náš krásný útulek. Netrpělivě čekáme, kdy přijdou. A hlavně s čím přijdou. Pavlu to bolí už docela dlouho… A Jessy má strach, jestli se jí panička vrátí, i když zatím je docela v klidu u Lucky v náručí…a je hlazená. No komu by to nelíbilo… A k tomu všemu probíráme lékařská témata - kdo, kdy, co měl zlomené… Hurá, holky dorazily!!!! Jessy skáče radostí. A my skoro taky:-). Sice horská služba tam není, ale holky se stavily na hotelu a tak je Pavla ošetřená - prsty má zasypané Framykoinem. A Pavla začíná přemýšlet, že asi odjede dřív… No kéž by se jí to vyléčilo… A na spaní se jich prý ptali - tak spíme v lesíčku. A jedna pozitivní zpráva - náš přístřešek není vidět! No uvidíme, jestli si nás někdo nevšiml, jak pokukujeme a okukujeme místa…
Zalézáme. Ještě vyřešit, na jakou stranu dáme hlavy a na jakou nohy. Hlava u boudy, nohy u celty… Poslední úpravy a ….opravdu zalézáme. Ticho. Pavla ještě telefonuje s mamčou - hlavně kvůli tý ruce a mamča z toho dvakrát nadšená není. A my taky ne. Uvidíme, co to udělá do rána. Pavla je docela odhodlaná odjet, akorát neví, jestli si s námi dá Praděd nebo ne. Ráno se snad znova pokusí navštívit horskou službu, aby jí to alespoň vyčistili. Ticho… Telefonát ukončen. Je něco kolem deváté a my už ve spacácích a postupně usínáme. Občas jen zaslechneme projíždějící auto a šum plachty, protože a jelikož větřík je větřík…

Cestovatelský deník č.3

13. února 2007 v 12:31 | Žirafa
Po delší době se můžete opět pustit do čtení!! Je tu pro vás Cestovatelský deník (č.3), tentokrát s názvem
Ub(i)ytí v Jesenických horách...
--------------------------------------------------------------------
Cestovatelky
já -studentka zemědělky v Praze, milovnice fotografování, výjimečně psavkyně
Kamča -studentka gymplu v Turnově, letošní benjamínek
Káťa -studentka chemárny v Praze, stavitelka a bořitelka, plánovačka trasy
Lúca - studentka ekonomky v Turnově, stavitelka
Pavla -studentka ekologie v Ústí nad Labem, plánovačka trasy
Jessy - trhačka spící s Pavlou v úzkém spacáku
nepřímo zúčastněná:
vůdkyně Jana - pisatelka všeho možného, letos nemocná
------------------------------------------------------------------------------------------

STŘEDA, 9.8.2006

Klidná síla 757

Tak už je tu konečně středa. Odjezd se odsunul o jeden den kvůli počasí- A hned po ránu první rána - vůdkyně zůstává doma. Je nemocná, má teplotu. Takže na nádraží se nás sejde jen pět a Jessy. Naplánovaný odjezd 6:36, směr Hradec a tam přestup přímo do Jeseníku. Cesta vlakem utíkala celkem rychle. Jediný, co nám ve vlaku chybělo bylo, že nebyl vagón s kupéčky. Tak jsme musely sedět na dvou sedačkách za sebou. Ale jinak pohoda… A už jsme tu, v 8:31. Hradecké nádraží. Pavla s Kamčou se hned vrhly hledat záchody, Káťa se poptávala, jestli náhodou na naší trase není výluka, jak se jevilo podle plakátků na sklech kasy… Lúce přišla zpráva od vůdkyně: Ahoj cestovatelky, tak mám antibiotika a jsem naštvaná! Kolik vás jede? Doufám,že si to pořádně užijete. Podejte průběžně zprávu! Ať vám vyjde počasí!J.(08:06:06)
Jak jsme si tak na nádraží postávaly v našich krásným střediskových tričkách a povídaly o všem možném i nemožném, přistoupila k nám starší paní a hned se s námi pustila do řeči: ,,Ahoj Turnovačky, kam jedete?" ,,No, do Jeseníků" a přidaly jsme k tomu nějaká místa, která jsme se chystaly navštívit a probádat. ,,No kdybyste zase někdy někam jely, tak vás zvu k nám. Já jsem oldskautka, vaše kolegyně… Vy jedete trošku jinam, ale navštivte Žamberk, Říčky. No jinak se ozvěte a já bych vám poradila nějaké trasy, pozvala na kafe a třeba i na přespání." S poděkováním jsme se s ní rozloučily a šly hledat druhé nástupiště s druhou kolejí… Trochu nám trvalo, než jsme přišly na to, jak mohla vědět, že jsme z Turnova a dokonce, že jsme skautky!!! Ale pak nám došlo, co nás prozradilo. Byla to již zmíněná středisková trička!!!
Po půl hodině čekání jsme nastoupily do vlaku. Našly jsme kupé. Hurá!!! Po chvilce se dozvídáme nemilou zprávičku - kupé jsou vyhrazena pro matky s dětmi. Ale my zatím sedíme a čekáme, co bude dál, jinak budeme Kamču vydávat za dítěJ . Zpoždění má být 15 minut… Zatím nás nikdo nevyhodil, jenom jedna mamča si chtěla přisednout, zatímco byla Pavla s Jessy venku a Káťa na záchodě, ale nakonec se vměstnala asi někam jinam…
Tak už jsme opět na cestě. Témata debat se vedou kolem návštěvy holek u 1.chlapeckého oddílu na Radvanci. Teda spíš je to monolog, který vede Lúca. Postupně slovo přebírá Pavla s tématem nakupování plachty na náš výlet a jak s mamčou vůbec nakupovaly v Makru v Liberci.
Zastávka Kostelec nad Orlicí město. Vlak stojí trošku našikmo, ale stojí. To je pro nás to nejdůležitější! Ale ale, paní průvodčí. Už není tak milá, jako když kontrolovala jízdenky. Jessy se uvelebila na sedačce a to se jí právě moc nelíbilo. Takže musela zpátky do klína…A cesta pokračuje. Opět jsme zastavili. Vlak trošku zakuckal, nevíme, co to má znamenat. A Lúca je kdesi na záchodě. Už docela dlouho…No pravda, asi to bude tím, že byla zastávka Potštejn.
Žamberk, babča oldskautka vystupuje, ale ani se neohlídne. Káťa šla dokonce kvůli tomu na chodbičku a stáhla okýnko!!!
Téma hovoru se mění. Konečně se zapojuje i Kamča. Do této doby jen tiše poslouchala. A začalo se mluvit o škole. Co Honzák, jaký je na matiku… Do toho se vmísila výjimečně Lucka, že za tři týdny jí začíná maturitní ročník - no jo, hold nám trochu vyrostla, teda spíš zestárla než vyrostlaJ. Ale škola vítězí na delší dobu. Probírá se gympl se vším všudy - Kafka, Mlejnek,… a Lúca občas přihodí něco z obchodky. Ale Káťu to asi moc nezaujalo - spokojeně usnula opřená o baťoh. Řeč se obrátila na šaty. Řeší se, kdo má jaké rád, jaký chce Lúca na svůj maturiťák… a taky nám řekla, že Tomášova spolužačka, která je postavou podobná Lúce, měla nějaký úžasný zlatý šaty, ale nemá nic extrémního do výstřihu jako naše Lucinka. A právě tohle probralo i Káťu, která se k nám přidala a hodnotila šaty z jejich maturitního plesu…
Stojíme. Vlak se opět zakuckal, zapískal a zastavil. Jsme v Hanušovicích. Káťa nadšeně prohlašuje, že tady mají pivovar Holba - ryzí pivo z hor. A tím jsme opustily i šaty a pustily se do zvířátek. Kdo jaké zvíře má, jak se jmenuje, kolik mu je… Chudák Kamča je jediná bez psa. Lucka má yorkšírku Týnu, je jí 12 roků. Káťa má Rikyho, 13 let, téměř americký kokršpaněl (tatínek jezevčí se mamince americké kokršpaněle líbil asi víc…), a já mám desetiletou kokršpanělku Fídu. A Jessy, kterou vlastní Pavla, už každý moc dobře zná. Ta jezdí s námi všude, kam se dá… Ještě pořád stojíme. Káťa šla opět na chodbičku s očekáváním, že se rozjedeme a uvidí pivovar. Prý má stát někde v kopci, takže teoreticky by měl být vidět (ale problém je v tom, že kopce jsou všude kolem nás) . A když už je v očekávání z pivovaru, tak jsme se začaly bavit o táboře a o výletě do Klášterského pivovaru. Prý nikdy víc, všem to tam smrděloL.
Hurá, naše cesta Klidnou silou pokračuje, jedeme ale na druhou stranu. Káťa má radost, pivovar sice zatím nezahlídla, ale auto stejné značky ano! A teď máme další zajímavé téma - můžeme přestupovat na vlak na kterýkoliv v pořadí nebo jen na ten nejbližší? Už to víme, Káťa se zeptala kolemjdoucího průvodčího. A tak už víme, že abychom neměly problémy, můžeme přestoupit do jakéhokoliv vlaku až po 100km. Takže smůla. Původně jsme si totiž myslely, že bychom ze Šumperka jely domů, ale daly bychom si zastávku v Hanušovicích a pokračovaly pozdějším vlakem.
Řešíme rodinné vztahy - kdo kdy přišel na to, že je někdo s někým sourozenec. A taky jsme se rozhodly jít hromadně na záchod - já, Lucka a Kamča. A zatímco jsme se střídaly na WC, Káťa vytáhla rohlík a velký kus nějakého salámu, který si šťastně přikusuje. A Lúca má zase bagetu a Kamča zase rohlík alá bageta. A já jdu na řízekJ. Jsme po jídle. U Ostružna míjíme větrné mlýny. A tentokrát řešíme, co si kdo zvolí za poznávací věc. Ale nějak to nehrotíme. Necháváme tomu volnou ruku… Už jsme tady, Jeseník!!! Vlak opět trochu zakuckal a zastavil.
Jeseník - město nazývané "perlou Jesenicka" pro svou překrásnou přírodní polohu - leží na soutoku horských říček Staříče a Bělé, kudy procházejí i cesty, které jej spojují přes Ramzovské a Červenohorské sedlo s okolním světem. Soutok obou těchto řek tu vytvořil rozlehlá štěrkoviště, jež přiměla první zdejší osadníky kolem r. 1260, aby začali městu říkat Frývaldov (frei vom Walde)
Nandáme baťohy na záda a pomalu opouštíme Klidnou sílu a první místo, kam zamíříme z nástupiště, je rozcestí. Rejvíz - 10,5km. Cože? Tolik? Podle mapy by to mělo být míň… Kap.Kap. Kapy kap… Že by opět déšť? Stejně jako loni? No nic, půjdeme a někde se koukneme, jestli nejede autobus na Rejvíz a zpátky že bychom šly pěšky. Takže vyrážíme po červený…A hele, autobusák! Já, Kamča a Káťa jsme šly zjišťovat bus, Pavla šla do pekařství a Lúca hlídala Jessy. Deštík se pomalu změnil v déšť, ale co se dalo dělat, bus jede až v 15:40 a my tam byly už v 13:20. Je rozhodnuto, jdeme pěšky.
Začátek cesty byl příjemný - po rovince a navíc podél nějaké říčky. Ale pak začalo stoupání… A my stále pochodovaly a pochodovaly, co nám síly stačily. Žádná suchá cesta to nebyla, spíš řečiště. Ale co. Počasí se umoudřilo, sluníčko vykouklo. Po nějaké době jsme se dostaly ke Křížovému vrchu (665m n.m.). A co nevidíme - Zlatý Chlum ještě 2km! To už je kousek. A tím pádem to odtamtud musí být už jen 5km, takže půlka cesty bude za námi! Konečně jsme na vrcholu.
Zlatý Chlum - nespornou dominantou města Jeseník a části okolí je jinak nevýznamný kopec Zlatý chlum (875 m), na jehož vrcholku se tyčí kamenná věž, která jako jediná ze všech podobných staveb v Jeseníkách dodnes slouží svému původnímu účelu, tj. slouží jako vyhlídková rozhledna
Před námi je rozhledna, ale nikomu se nechce nahoru. 20Kč se skoro všem zdá moc. Takže si jen chvilku odpočineme, nakoupíme první pohledy, občerstvíme se a můžeme vyrazit dál. Je něco kolem 15:05, to je docela dobrý čas... Vyrážíme dál - náš dnešní cíl - Rejvíz. Počasí opět trošku změnilo svou tvář - kape, ale žádný silný liják. A protože jdeme lesem, tak nám to ani moc nevadí. Tentokrát to už není žádný krpál, jen občas malý kopeček nahoru, malý kopeček dolů, rovinka. Procházíme kolem Bílých skal, kterých si nikdo z nás nevšiml, kolem Chlapeckých skal a na Bleskovisku si Pavla s Káťou daly čúrpauzu. Cesta utíkala celkem rychle, takže před půl pátou jsme byly na Rejvízu a vyměnily jsme barvu červenou za modrou.
Rejvíz - nachází se v nejvýše položené horské osadě ve Slezsku (780 m.n.m) Jedná se o typickou horskou osadu plnou zachovalé původní architektury tvořené dřevěnými roubenkami. Rejvíz leží na náhorní rovině uprostřed lesů a je znám rašeliništi a mechovými jezírky, kudy vede naučná stezka
Na rozcestí jsme se ještě rozhodly pro malou zacházku na Malé mechové jezírko, protože se šlo lesem po dřevěné lávce, která se nám moc zamlouvala. Bohužel chtěli vstup, tak jsme to opět vzdaly, akorát já jsem nakoupila pohledy a samozřejmě jsem nesměla zapomenout na razítka a pak už jsme šly zpět na naučnou stezku. Za celý úsek jsme nepotkaly jedinou informační ceduli. Když jsme se blížily k domům, teda ke konci stezky, zjistily jsme, že bychom mohly stihnout bus, abychom nemusely čekat další hodinu. Najednou v dáli zahlídneme podlouhlé vozidlo - náš autobus! Trošku jsme zrychlily. Pavla a Káťa tomu nejdříve nechtěly uvěřit, že se po nich chce běh kvůli autobusu. Nakonec se ale daly přemluvit (nic jiného jim ani nezbývalo) a…stihly jsme to! Takže jsme koupily jízdenky a vesele jsme sjely dolů do Jeseníku.
V parčíku jsme si chtěly dát véču. Nejdříve jsme pořídily společnou fotku a hned nato jsme se vrhly no jídlo. V pohodě jíme, když vtom k nám z vedlejší lavičky přistoupí značně opilý pán, řekly bychom bezdomovec. ,,Můžu se vás zeptat?" vyblekotal ze sebe několikrát za sebou. Jessy se pustila do štěkotu, on na ni zvedl ruku… Tak jsme mu hromadně řekly, ať ji nechá na pokoji, ale to on ne… A pak k tomu přidal frázi, jestli se může modlit. ,,Jo, klidně" zněla naše odpověď, i když jsme ho zrovna moc nepochopily. Za 5 sekund jsme se sbalily a šly pryč, bylo nám to dost nepříjemný. A tak jsme se vydaly po modré značce do lázní Jeseník. Prý kopečky… Bylo nám to jasný, když jsme viděly Muzikantskou stezku (název ulice). Po výstupu na rovinku jsme si daly pauzu - Pavla se nestihla v parku najíst. Usadily jsme se na pěkné lavičce… ,,Je trochu navlhlá", prohlásila jsem o ní a Lucka na to, že ona je taky… A pak si uvědomila, že píšu deník a ať to tam nepíšu. Smůla! Zkoumání mapy, obvyklá činnost v pauzáchJ Chceme vědět, jaký kus kopce nás ještě čeká. Ale moc to už nebude, z Jeseníku to bylo jen 2km…Tak už jsme tu!
Už vidíme lázeňský areál. Ale ještě předtím, než tam půjdeme, se uvelebíme opět na lavičkách a přemýšlíme, co dál. Pavla jde okouknout situaci, my zatím telefonujeme s vůdkyní. A co tedy dál? Musíme najít místo k přespání. Cedule, která nás uvítala, sice moc optimisticky nevypadala - zákaz táboření, vodění psů,.. ale ani to nás neodradí. Zvedáme se, ale Lucka je nejen navlhlá, ale teď už i šprcnutáJ. Její batoh se zasekl mezi šprinclemi lavičky…Procházíme mezi lipami, okoukneme fontánku a jdeme na autobusovou zastávku řešit stále ten samý problém - kde budeme nocovat? Jak si tak sedíme, Lúca zmizí prohledat les, Pavla jde někam po silnici a my, co jsme zůstaly, koukáme na pána - štráduje si to a v ruce má oplatky!!! Teplé!!! Tváříme se šťastně, že se třeba ještě dneska dočkáme oplatky. Pán nám hned nabízí ty své, ale nás zajímá jen jedno - kde je koupil. ,,Tady za rohem je takový obchůdek a tam je mají, v několika příchutích." Paráda. Jenom kousíček od nás - za rohem. Tak jsme hned vyslaly K+K, protože Pavlu by tam s Jessy nepustili a já jsem psala. Mezitím se vrátila i Lucka, tak jsme ji hned vyslaly za holkama. A udělaly jsme další společnou fotku - s oplatkama! Sedíme, jíme, je nám dobře. Jen stále nevíme, kde přenocujeme. Nakonec jsme se dohodly, že se vydáme po červený dolů do Jeseníku a cestou budeme hledat vhodné místo k noclehu. A když nebudeme úspěšné, půjdeme do kempu. Před odchodem jsme si ještě daly druhé kolo oplatek, to jsme si nemohly odpustit…
Cestou se vyhýbáme koloniím slimáků, protože ti by asi dělali na podrážkách pěknou neplechu! V Jeseníku jsme se napojily na žlutou, která by nás měla dovést ke kempu. Podél potoka, přes most, rovně… a najednou se žlutá ztratila z dohledu. Vytáhly jsme mapu, abychom se ujistily, že jdeme dobře a navíc jsme se zeptaly kolemjdoucího pána. Samozřejmě, že jsme šly dobře. Tak jsme vyrazily dál, protože se začalo už pomalu stmívat. Na křižovatce jsme se zapluly do lesa. Spíše lesíka. Ale byl tak hustý, že nebylo vidět pomalu ani na krok. Po nějaké době jsme vylezly zpátky na silnici a šly raději po ní. Konečně! Značka autokempu! Nakonec to nebylo zase tak žhavý, musely jsme ještě nějaký ten kousek ujít, abychom se tam dostaly.
Za sedm minut devět jsme stály před recepcí. Jaké štěstí, v recepci jsou jen do devíti! Já s Káťou jsme se vydaly dovnitř. Zaplatily jsme si jednu noc a pak začalo pátrání po vhodném místě na naši stavbu. Místa určená pro stany byla značně mokrá a navíc bez stromů, tak jsme to nakonec zapíchly na jednom z míst pro karavany. Pavla s Káťou začaly stavět, já s Kamčou jsme šly vyzkoušet záchody a Lucka hlídala Jessinku. Pak došlo k výměně. Teda jenom Lucka se vydala na obhlídku toalet a holky šly potom společně. Zapínám mobil a přichází mi zpráva od vůdkyně: Nazdar holčiny, už spíte? Máme dvě medaile - Železný bronz, Janků stříbro! Už se mi po vás stýská! Co vaše ubytování? Mějte krásnou noc, nejvíc pozdravů Benjamine Kamče! (20:44:23) Momentálně největší problém byl, kdo kde bude spát. Kamča se ochotně přihlásila ke kraji. Takže naše pořadí pro společnou první noc bylo: Lúca - já - Káťa- Pavla - Kamča. Jen co naše okraje zalehly, usnuly. Pavla s Káťou zalezly do spacáků jako poslední. A chudák Pavla - bolí ji prst a od něj celá ruka. A jestli ji to nepřejde, hrozí nám předčasný odjezd domů. No uvidíme, co ráno. Náš první den končí šťastně, našly jsme místo k přespání… A myslím, že jsme všechny cítily nohy - jak po pachové stránce, tak i po chůzi. A teď už dobrou noc… Bzzz bzzz, pár komárů si chce na nás pochutnat, ale co, my jsme brzo zavřely oči a usnuly…

Konec opojení...

23. října 2006 v 15:07 | vůdkyně
Ano, vyprávění zážitků ze Šumavy se nachýlilo ke konci...
Pokud byste měl někdo zájem o celou knížku Malých a drobných na Šumavě, objednejte si ji u některé z nás...a nebo napište komentář do komentářů, my vše zařídíme, obstaráme....:)
A co bude následovat???
Snad se někdy narodí další povídání, tentokrát plné zážitků z Jeseníků!
Takže je na co se těšit!!!

Vyčištění za pět - 9.8.2005, úterý

23. října 2006 v 15:04 | vůdkyně
Tahle noc by se mohla jmenovat Na Větrné hůrce! Ani jsme nevěděli, že ležíme tak vysoko! Až tam, kde fičí vítr ze všech stran!
Budíme se něco po šesté, chvilku pokecáme o Tomových parcích a potom ještě usínáme. Vzbudí nás až hodiny na věži kostela hlásající osm hodin!
Ale že jsme se krásně vyspaly!
K ránu vypadalo, že pár kapek spadne, ale naštěstí se nic nestalo, ani rosa nepadla! Ale fouká parádně!
Rychle zabalíme a hurá na snídani, na dnešní ráno jsme vyhlédly parádní cukrárnu.
Kluci samozřejmě nechtějí porušit svou tradici, takže ještě vydrží ve spacáku, potom vaří snídaně a potom už o nich nevíme. Prý se sejdeme na nádražíJ
A my míříme do cukrárny, která po osmé hodině ranní ještě zeje prázdnotou.
Poprosíme vedoucí, jestli můžeme mít s sebou psa, dovolí. Tak se usadíme a začneme si vybírat pochutiny. Zákusky, koblihy, koláčky…všechno, na co si naše rozmlsané žaludky jenom vzpomenou. A k tomu čokoládu, kafe, čaj…Mňam, takhle se slaví poslední ráno v kráčmerovské společnostiJ
Postupně odcházíme a využíváme ještě jednu vymoženost - nádherné záchody, umyvadlo se zrcadlem…J Pohoda! Takový luxus!
Všechny si vyčistíme zuby a ještě stihneme naplnit PETky vodou!
Navštívíme místní Íčko, které je s cukrárnou spojené dveřmi, nakoupíme pohledy a získáme razítko Horní Plané! Lepší ráno jsme si nemohly představit!
Víme, že je dost času,není kam pospíchat!
Přesto se po deváté hodině zvedneme a jdeme ještě nakoupit něco do Konzumu. Po trojicích kupujeme pochutiny na cestu, něco společného, něco soukromého. Jsme zklamány z toho, že müsli mělo být o třicet korun levnější, jak stálo na lístečku, ale ono vyšlo dráž! Ale nevadí, každá ještě sedm korun doplatíme, na müsli si stejně potom pochutnáme! To se ví!
Konzum je narvaný lidmi, raději rychle pryč, civilizace si ještě v životě užijeme! A jak jsme byly několik dní mimo ni, tak se jí těžko zase přivykáL
Jdeme se ještě pokochat Lipnem!
Vítr je silný, prvotní předsevzetí, že si smočíme alespoň nohy, se nesplňuje. Nejde to. Je opravdu velká zima.
Ale jdeme na hráz a tam vznikají unikátní fotografie. Titanik! A je to tady! Vypadáme velmi statečně!
Ještě se posadíme na lavičky a řešíme opalovací krémy a krémy vůbec. Rády se patláme, i teď vyzkoušíme přípravky řady NiveaJ
Snažíme se zhodnotit náš výlet. Nakonec z toho vyplyne, že to všechno skončilo lépe, než jsme očekávaly: nevytvořily se žádné party, držely jsme pospolu a hlavně jsme se navzájem tolerovaly, k čemuž vedla docela dlouhá cesta v našich dlouholetých vztazíchJ Máme radostJ
Pomalu se suneme na nádraží. Potkáváme Ferdu, který prý jde ještě fotit nějaké umělecké fotografie. Ostatní už jsou na nádraží.
Koupíme společnou jízdenku. To nás vyjde na 140 Kč, což je nádherná částka. Jenom Jesinka to nemá ani o korunu levnější. Paní prodávající jízdenky se diví, že chceme až do Turnova, prý tam také někdy jezdila! Taková náhoda!
Další fotky vznikají na nádraží. Fotíme se hromadě, fotíme Ferdu s melounem na hlavě! Paráda! Už aby jel vlak, moc se do něho těšíme!
A je tady! A ani nemá zpoždění!A je dvoupatrovýJ
Nasedáme do druhého patra, ale zjistíme, že sedět podél bočních stěn vlaku je značně nepohodlnéJ A když se uvolní tradiční místa, usedáme na ně. Kluci sedí jinde, i když poblíž nás (to hlavně kvůli jízdence).
Čteme noviny, které Lucka koupila, a pojídáme müsli a jogurty a housky. A taky občas spíme. Jedeme do Českých Budějovic.
Tato cesta trvá necelé dvě hodiny. A je celkem úmorná, protože je teplo a málo místa. Doufáme, že v dalším vlaku budou kupéčka, která jsme si samozřejmě oblíbily nejvíce.
V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Jsme tady. Dáváme raději sraz u památeční tabule padlých za války. A vydáváme se do města. Sedět budeme dneska ještě moc!
Pavla na hlavní třídě vedoucí od nádraží potkává svou kamarádku ze školy. Jaké to překvapení! Ona je zde také na dovolený! Náhoda?
Po druhé straně se vracíme zpátky. Usoudily jsme, že stejně nic kupovat nebudeme, že v tomto smrdutém stavu by nám stejně prodavačky nedovolily si cokoli vyzkoušet. A ani bychom se jim nedivily.
Potkáváme opět kluky, fotí hotel Hobit. Ale minou nás.
Holky si na nádraží odskočí. A přijdou nadšené! Tak tohle ještě neviděly! Cedule na záchodcích je přivedla do stavu velikého smíchu! Toaleťák dvě koruny. Sprcha třicet korun. Vyčištění si zubů pět korunJ!!! Poučné! Že prý si zuby teď čistit nechtějí!
Kluci přijdou a razíme hledat náš vlak. Hned ho máme, můžeme nasedat! A dokonce kupéčka. Obsadíme jedno, kluci to druhé!
Nastává vyjídání společných zásob. Kluci jdou nabídnout melouna, trochu dloubneme, je dobrý, sladký. Jsou dvě hodiny, v Praze budeme až v půl pátý, času dost na to, abychom si došly na záchod, podívaly se z okýnka, vyspaly se…
Když projíždíme Říčany u Prahy a Čerčany, vzpomeneme na naše slavné Superstar, které odsud pocházejí! A hned nám Káťa vysvětluje, kde jsme a co bude následovat.
Pod dlouhým tunelem poznáváme, že jsme pod Václavským náměstím a že budeme vystupovat. Praha. Matička Praha nás vítá.
Vystupujeme.
Před tabulí s odjezdy vlaků si opět dáváme čas srazu. A už si to míříme k čajovně, kde chceme koupit čaje. Vybíráme pečlivě, paní je ochotná, ale prostor je malý a lidí se tu střídá hodně. Nakonec ukojíme svoje chuťové a čichové buňky a koupíme čaje. Konečně spokojené!
Potom si ještě ve stánku kupujeme točenou zmrzlinu, chutná nám, a už čekáme na kluky.
Můžeme vyrazit směr vlak! Třetí nástupiště!
Baťa se zlobí, že jsme šli tak brzy, vždyť vlak ještě nepřijel. Má pravdu, vlak přijíždí dvě minuty před svým dojezdem. Kupé žádné, ale nevadí, vystačí nám sedačky.
Uvelebíme se, to je naše poslední cesta. Poslední cesta rájem. Už plánujeme, jak budeme všechno vysvětlovat, ukazovat, Lenďa si plánuje zítřejší rande s Káťou, aby daly dohromady fotografie s popisky. A potom Káťa bude vypalovat, až se z ní bude kouřit! A každá si odnese pěkný exemplář fotek na cédéčkuJ
A potom přijde na řadu i kniha, aby se na všechny zážitky lépe pamatovalo! A aby i ostatní nezúčastnění pochopili, o čem vlastně ten náš výlet byl!
Míjíme Mladou Boleslav, už jenom kousek. Rodiče dojíždějí na nádraží. Budou čekat.
Ani se nestačíme divit, jak ta cesta rychle utekla. Paneláky v Ohrazenicích! Vysedáme!
Rodiče čekají. A to je dobře. Naše mamča přivezla buchty, tak poslední fotky jsou s čím jiným, než s jídlemJ
Loučíme se. Kluci pojedou do Liberce. A my domů. Do té teplé! sprchy. A vany.
Tak zase někdy! A díky moc za vás! Bylo to super! Už se těším na příští rok! A nezapomeň na ty fotky! V pátek v cukrárně! Tak jo!
Ahoj!!!
31.8.2005

A co my na to???

Já osobně

Nemyslím si, že bych ještě měla něco hodnotit.Celou akci jsem zhodnotila tímto deníkem, myslím, že je řečeno víc než dost.
Díky všem za super týden. Poznaly jsme, že jsme schopné se o všem dohodnout, udělat kompromis, odstoupit od svých jednoznačných názorů. Prostě jsme asi starší a je to znát!
Takže doufám, že zase někdy někde, protože je mi s vámi moc fajnJ

Lucka

Po každé akcičce se hodí sepsat pár řádků a zhodnotit či vyhodnotit (?), co jsme prožily a neprožily.
Přemýšlela jsem, jak právě tuto akci zhodnotím. Nenapadlo mě nic lepšího, než porovnat všechny klady a zápory, a pak se uvidí. Tudíž jsem, po vzoru své oblíbené profesorky matematiky, dala tyto klady a zápory do jednoduché rovnice s jednou neznámou, a vyšlo mi něco naprosto neočekávaného.
Po zhlédnutí výsledků jsem dokonce pojala podezření, že se tato akce velice povedla, snad až nad očekávání.
To snad není možné, co jsem to vlastně dala do těch kladů?
To, že jsem jela, šla, ležela, mokla, sušila se, jedla, skomíralaJ s partou úžasných lidí, kteří si sice občas vyměnili názor (bez toho já zásadně žádnou akci nepodnikám), ale hlavně dokázali, že společně dokáží strašlivě moc, i když se to na začátku vůbec nezdálo.
Co jsem dala dále do kladů?
Bylo toho asi moc (asi proto ta rovnice vyšla, jak vyšla), ani sama už skoro nevím. Jen pro příklad mohu jmenovat pár věcí, které mi utkvěly v paměti a asi těžko se odsud budou ztrácet.
Mezi tyto věci nepostradatelně patří Čertovo jezero, které se nám všem ukázala (nebo spíše neukázalo) ve své tajemné a kouzelné podobě; starosta v Prášilech, který k nám přišel jako slepý k houslím, ale ukázal svou vlídnou tvář, byl hodný a ochotný. Stejně pak sem patří chajda na kontejnery, která bezpečně vede v bodování, na jak kuriózním místě se dá spát; Vydrýsek, protože je to první filmová hvězda, kterou jsem viděla ve výběhu, a samozřejmě i všichni ti všudypřítomní důchodci, kteří s oblibou nosí jeansy!!!
A co jsem dala do záporů? Já už ani nevím, sem-tam se nějaký ten zápor objevil, ale jen díky nim jsme mohli vidět vše to krásné v mnohem opravdovějším a hezčím světle!

Pavla

Šumava,krásná a trošku divoká…Letos než jsme odjely na náš výletík, jsem měla takovej divnej pocit…no spíš jsem měla troxu strax, jak se naše početná skupina dohodne a jak přežijeme pospolu celý týden bez úhony…přežily jsmeJ a nad moje očekávání výborně. Asi se po tolika letex známe a to je pro nás velice důležité.Zvláště pro budoucí akcičkyJ . O klukáx už se to tak říct nedá. Docela mě to mrzelo, ale přesto si nemyslím,že by byla hlavní xyba na naší nebo jejix straně. Prostě se to stalo.
Já jsem na začátku zazmatkovala s karimatkou, ale nakonec to problém nebyl. Taky jsem se bála o spacák…J Alespoň vím na co si dát při kupování nového spacího pytle pozor…hlavně aby se do něj vešla JesinkaJ .
Příroda byla úžasná. Jen mě překvapilo relativně málo turistů (místama). O počasí se asi zmiňovat nebudu…mokrý spacáky jsme dlouho neměly, co?Naposled v tee-pee…?!J
Nejvíc mě asi okouzlil HOŘEC ŠUMAVSKÝ…fakt nádhera. Taky ho mám na památku nad postelí…ale neutrhla jsem ho!Byl zlomenej…viď Káťo…!
A taky jste mě pěkně nakazily….začala jsem si psát deníčekJ

Šárka

Tak tedy píšu až teď s odstupem víc jak dvaceti dnů, které se mi zdají jako roky, jelikož jsem toho prožila za tu dobu víc než dost.
Ten týden na Šumavě jsem si naprosto vychutnávala. Už proto, že přes rok na sebe nemáme moc času a tady jsme měly všechen pro sebe. Byla jsem moc ráda, že jdeme pěšky, protože jako cyklista si člověk tolik nevychutná těch vzácných a okouzlujících detailů. Tím, že jsem si zapomněla mobil, jsem měla možnost vidět, jak tento výmysl ovlivňuje lidi. Bylo mi to líto, protože jsem si uvědomila, že z pod tohoto nátlaku modernizace se už těžko budeme vyprošťovat.
Jinak si myslím, že vztahy mezi náma holkama byly OK, jsme každá jiná, a proto se skvěle doplňujeme. Ohledně kluků si myslím, že to byl prostě omyl.Vyjasnit situaci a cíle obou skupin jsme si měli ještě před odjezdem. Kluci se chovali hnusně, protože to od nás cítili jako zradu a pouze se bránili. My jsme měly určitou představu a oni také, nikdo se jí nechtěl vzdát. Chyběla mezi námi otevřenost a možná tolerance, chuť a ochota vnímat to ze strany toho druhého. Bylo to neskautské chování od nás všech a rozhodně jsme z toho neměl nikdo dobrý pocit.
Jinak se těším na příští putování!!!!!
Káťa
Abychom viděli krásná místa, tak nemusíme jezdit nikam do zahraničí. K tomu nám stačí naše Česká republika a Šumava není výjimkou.
Když jsem odjížděla, tak jsem byla celkem skeptická k našemu výletu. Přece jenom místo tří, které byly v Krkonoších, nás jelo šest a já jsem ani nedoufala, že bychom zůstaly jednou skupinou. Myslela jsem, že se roztrhneme na dvě části. To se k mému překvapení nestalo a opravdu mě to strašně potěšilo. Je vidět, že jsme dospěli J.
Zatímco si člověk o něčem myslí, že to bude výborný. Většinou to dopadne naopak. A to se právě stalo i na Šumavě. Čekala jsem, že až přijedou kluci, tak to bude v pohodě. Že budou chodit 20 metrů za námi a komunikace bude na mrtvém bodě, to mě ani nenapadlo.
Nic není dokonalý, ale naše výprava k tomu neměla daleko. Pápáček příští léto. J

Lenďa

Zastávka v Železné Rudě
nevypadala zas´tak chudě.
A tak jsme tam přespaly,
do druhého dne přečkaly.
Cesta do Prášil nebyla krátká,
ale viděly jsme jezero Laka.
Na fotbalovém hřišti jsme přečkaly,
do třetího dne přečkaly.
Expozici na Čeňkově Pile jsme navštívily
a Vydrýska na Turnerově chatě pozdravily.
V Antýglu jsme přespaly,
do čtvrtého dne přečkaly.
Přes Bučinu a Knížecí Pláně jsme s kluky šli,
abychom den správný les na přespání našli.
Tak jsme si tam ustlali,
do pátého dne přečkali.
Kluci ještě spali, když jsme my vyrazily,
abychom do Boubína dorazily.
V přístřešku na kontejner jsme si ustaly,
do šestého dne jsme tam přečkaly.
Po ránu jízda vláčkem byla příjemná,
v dáli nás čeká Ovesná tajemná.
Medvědí stezka a Schwarzenberský kanál,
pak už na nás přívoz v Horní Plané mával.
Slavnostní ukončení bylo v hospodě,
nic nenechali jsme náhodě.
Za kostelem pod stromy jsme si ustlali,
do posledního dne přečkali.
I když občas kráplo,
někdy míň a někdy víc,
málokdy nás to zmátlo,
úsměv stále měla naše líc.
Super parta jsme byla,
která se nikdy neztratila,
se vším si vždy poradila
a nikoho nezradila.
Témat na probírání bylo dost a dosti,
až nás ze smíchu bolely kosti.
Ať už jsou zas prázdniny a můžem opět někam vyrazit…

Nekonečný příběh - 8.8.2005, pondělí

11. září 2006 v 16:48 | vůdkyně
Budíček! Opravdu zvoní budík! Lucky budík! Nařídily jsme ho na půl sedmou, abychom po půl osmé stihly vlak do Volar a z Volar potom do Ovesné.
Vstáváme celkem rychle.
I náš pán je na nohou. A už nás zdraví a ptá se, jak se spalo a trochu lituje toho, že náš ještě večer nepřinesl koště, abychom si pod sebou vymetlyJ
Nevadí. Vyčistíme zoubky, sbalíme celty, zajedeme kontejnerem do jeho domečku, který jsme si na tuto noc vypůjčily. A můžeme jít!
Pán nám ještě nabízí čaj, ale odmítneme. Chceme vlak stihnout.
Na nádraží máme ale ještě něco málo času. Čekáme. Vzpomínáme na dnešní noc a nakonec se shodneme, že patřila k těm lepším a vydařenějším. A že skončila mnohem líp, než to zpočátku vypadaloJ I když některé z nás ležely na hrbolu a válely se ze strany na stranu, aby se ohřály tímto zajímavým pohybemJ Co ty na to, Káťo???
Hurá, vlak se blíží!
Lenďa ještě fotí. A fotí tak, že málem se svým fotografickým nadšením skočí pod vlak.
Ve vlaku je nádherně. A nádherně pro nás znamená především teplo, po kterém už marně několik dní toužíme! Využíváme toho a hřejeme se, jak jen to jde!
Cesta ubíhá rychle. Míjíme Lenoru a Soumarský Most (ten byl také včera večer v našich myšlenkách) a Volary jsou tu!
Ještě zjistíme, v kolik nám to jede na Ovesnou, máme něco kolem dvaceti minut! A za tu dobu chceme nakoupit snídani a společné zásoby! Ale kde?
Vyběhneme z nádraží směrem takovým, který nás láká. Hned po chvilce se ptáme kolemjdoucího, kde je nějaký obchod. Prý u kostela.
Tak rychle! Naštěstí obchůdek není tak daleko! Nakupujeme jablka, rohlíky, jogurty a další pochutiny a hned zase zpátky!
Jak zděšeně přiběhněme na nádraží, chceme ihned nastoupit do vlaku, jenže paní výpravčí nás zklame, že prý náš vlak není ještě přistaven. Takže usoudíme, že jsme podaly dobrý a velmi rychlý výkonJ
I v tomto vlaku je teplo.
Na zastávce Černý Kříž se část vlaku odpojuje a druhá část (naštěstí ta naše) směřuje dále.
Zastávka Ovesná je naší cílovou zastávkou. Zde vystupuje starší manželský pár. A vystupujeme i my. Směr Medvědí stezka, jeden z cílů dnešního dne!
Vydáváme se po žluté značce. Vítá nás naučná tabule, kterou si dychtivě čteme. Na Medvědí stezce byl totiž kdysi dávno, roku 1856 zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Ale bohužel dnes k pomníku posledního medvěda nedojdeme. Přesto vidíme spoustu krásného v šumavských lesích.
Cesta stoupá prudce vzhůru. S narůstajícím stoupáním zjišťujeme, že dnes to bude stát opravdu za to! Příroda je zde úplně jiná, než jsme měly možnost zatím vidět. Dneska to bude opravdu o něčem jiném! A hlavně - toto nebude turisticky tolik osídlená trasa, což je dobře.
Kromě toho - Medvědí stezka je nejstarší naučnou stezkou Šumavy, byla vybudována nadšenci již roku 1967.
Celou cestu doprovázejí zajímavé stavby v plekejštejnské žuly. A jejich názvy mluví za vše - Skalní hrad, Kazatelna, Hřib, Viklan, Perník, Obří kostky a potom ještě spousta další zajímavých názvů a staveb. Zaujme nás také Kamenná kráska. Řešíme, jestli leží nebo sedí nebo co vlastně dělá. A taky to, kde má hlavu a kde patuJ
A žlutá značka nás provede po všech zajímavostech, takže chodíme sem a tam a zdá se nám, že jdeme stále to samé.
Cesta je velmi rozmanitá. Chvilku nahoru, chvilku dolů, nestíháme svlékat a navlékat vrstvy. A borůvek zde roste mnoho, takže si naše svlékací a navlékací pauzy zpestříme pojídáním lesních plodů.
Míříme na Jelení Vrchy. A to je kopec! PrudkýL, ale krátkýJ. Jsme nahoře! A to, že jsme nahoře poznáme jen kvůli tomu, že zase klesáme dolů.
Jelení jezírko je nedaleko. To bylo vybudováno jako zásobárna vody pro nedaleký plavební kanál.
Po pokochání se Jelením jezírkem projdeme lesem na silničku. A tam začíná pravá civilizace. Lidi chodí tam a zase zpátky. Jezdí s kočárky i na kole. Víme, že vesnice je nedaleko.
My se jdeme podívat do blízkého kiosku, jestli nemají pohledy. Mají, ale nemají. Nestojí za to a paní je velmi zmatená, když po ní chceme pohled Medvědí stezky. A velký bernardýn, spíše bernardýnice, touží po Jessy, takže raději rychle odcházíme.
Ani v dalším kiosku nemám velké štěstí, protože pohledy nic moc.
Dostáváme se k výstavě o Schwarzenberském kanálu. A tam mají i razítko! Zhlédneme expozici o tom, jak se dřevo plaví a co se s ním dále děje…Jenže Lucka zjistí, že k místu, kam směřují naše dlouhé kroky, tedy na rozcestí k Huťskému Dvoru je to asi 15 kilometrů. Zalekneme se. To jsme nečekaly!
Víme, že cesta po modré značce podél Schwanzerberského kanálu nebude náročná, ale dlouhá. A nevíme, kdy jede poslední přívoz z Bližší Lhoty do Horní Plané.
Snad to stihneme!
Nabereme takové tempo, že ani tryskáč by nebyl rychlejší. A naše kroky lemuje Schwarzenberský kanál!
Po chvilce rychlé chůze dojdeme ke kapli Josefa Rosenauera. Právě zde křižuje kanál Jezerní potok, který vytéká z Plešného jezera. Říká se, že se sem chodil opravdu Josef Rosenauer modlit a rozjímat.
My nastartuje ještě rychlejší tempo.
Já, Šárka a Lenďa řadíme na pětku a letíme vstříc novým zítřkům. Hned je nám jasné, že holky z našeho tempa nadšené nebudou, ani se jim nedivíme. Ale potom se rozhodneme, že půjdeme napřed na rozcestí Rossbach, kde jim připravíme oběd, a snad to všechno dobře dopadneJ
Cesta ubíhá rychle, to ano, ale rozcestí zatím nikde. Už začínáme být nervózní, snad holky nebudou naštvaný až moc.
Hurá! Rozcestí! Rossbach, jak jsme doufaly. Zde se kříží několik dalších značek.
My ale usedáme na můstek, sluníčko svítí, rychle začneme mazat chleby. A dělat toustíky.
Přichází Pavla a Lucka, troškuJ rozladěné z našeho počínání. My se jim nedivíme a snažíme se všechno vysvětlit. A potom přijde i Káťa. Čekáme, že se bude zlobit, ale nějak to zkousne a zakousne se do toustíkuJ
Takže pohoda. Řešíme, co dál! Stihneme přívoz? Nestihneme? Když ne, nic se neděje, přespíme v Bližší Lhotě, ale tím se zkazí všechny naše plány v podobě vynikající večeře v restauraci.
Poslední možnost - zavolat Alešovi, má Internet při ruce, tak nám přece něco zjistí. A po chvilce volá, že nám jede přívoz za dvě minuty. Jenže to nám nestačí. Co poslední? V šest pět!
Pohoda! Stíháme to s velikým náskokem! Takže naše tempo můžeme v klidu zvolnit, teď už se půjde dobře. Ale jak komu, chudince Kátě naskákaly puchýře, to už je znamení posledního dne výletování.
Když zajde slunce, je zima, zvedneme se a jdeme dál. Dál podél kanálu směrem na Huťský Dvůr. Cesta se hezky vine a my začínáme zpívat. Vesele a neuměle, dueta nám nejdou. Ale to nevadí.
Volá Baťa. Volá Lucce. Kde jako jsme. A Lucka mu to sdělí, jenže on stejně neví. Tak se prý sejdeme v Horní Plané, oni se tam nějak někdy dostanou.
Pohoda. Nemáme problém.
Potkáváme nějaké pány. A jejich psa. Jenže pes je v kanálu (rozuměj ve Schwarzenberském) a nemůže ven. Tak alespoň běhá sem a tam a pořád sem a tam. A lidé se nás německy ptají, zda jdou dobře na Plešné jezero, tak s naší podivuhodnou němčinou odpovídáme, že určitě ano.
A ještě kousek. Debatujeme nad partnerskými vztahy, řešíme, co je to tolerance a jak se tolerance pozná. A stačíme probrat, co všechno si může kluk k holce dovolit a co lze a nelze tolerovat. Opravdu důležité rozhovory, které potřebují otevřenou hlavuJ
Jarin píše sms.
Pavla píše sms.
Jarin píše sms.
Pavla odepisuje. A už nic. Nějak to přece jenom dopadne, Jarin stejně na tu Šumavu na kolech nepojede, musí se učit na zkouškuJ Ale Pavla by mu to bez námitek dovolilaJ To víme všechnyJ A taky jí to radíme, proč ne?
Konečně! Osada Huťský Dvůr! Jsme tady, odsud už to k přívozu nemůže být daleko!
Přejdeme most a jdeme dál. Na dalším rozcestí doleva po zelené značce! Překonaly jsme těch 15 kilometrů celkem obstojně a rychle! A zábavněJ
Dostáváme se do malinového ráje. A červího ráje. Jedna malina bez červa, jedna s červem. Šárka a Lucka mají metodu nedívat se dovnitř, já se podívám. A co nevidím! Kroutící se potvoru! Ach jo, a tak dobře ta malina vypadalaJ
A kopec nahoru! Tam už musí být vidět Lipno jasněji! Od Huťského Dvoru k přívozu je to pouhé 4 kilometry, tak přece už…!
A nic. Zase nic. Opět další kopeček. Volají kluci. Baťa. Tentokrát Lendě. Ta není schopná sdělit, co vlastně chtěl. Prý už jsou. Někde jsou. Uvidíme, kde se najdeme. Jestli se hledáme…J
Tak, tenhle kopec je osudový! Musí tam být vodní plocha! Dobře, spokojíme se ještě s jedním kopcem, abychom uviděly tu nádhernou vodní plochu!
Lipno se leskne v celé své krásné! A my víme, že jsme u konce! U konce našeho putování! Ale ne u konce řešení problémůJ
Scházíme k Lipnu, nacházíme se v jeho levé části.
Po pravé straně se ještě kocháme koníky a po levé straně vidíme traktoristu v traktoru. Obrací seno.
A už jsme dole. Mrkneme se na jízdní řád našeho přívozu! Světe div se, pojede za necelých deset minut! My máme ale štěstí!
S námi pojedou asi tři auta a potom také hodně cyklistů, někteří z nich přívoz stihli úplně tak akorát.
Nasedáme! Nádhera! Za pouhých deset korun za každou (a to samozřejmě neplatíme my, ale náš neznámý dárce, díky tobě!!!J) se můžeme pokochat nádhernou jízdou! Stojí to za to!
Vlnky se lesknou v podvečerním slunci, my sedíme na boku lodě u záchranných člunů a dopřáváme si nádherné výhledy! Jenom škoda, že cesta je tak krátká, asi desetiminutová! Klidně bychom jely ještě jednou! I vícekrát!
Jsme opět na břehu!
A koho si to nevšimne bystré oko Lendi? Kluci! Sedí na hrázi a ani si nás moc nevšímají. Asi si užívali té neplánované svobody a pohodyJ
Prý byli na začátku Lipna, potom jeli vlakem, moc informací z nich nedostaneme.
My jdeme obhlédnout kemp. Ještě nám zbývají peníze, něco přes šest set, tak bychom byly schopné zaplatit na tuto noc i chatku.
Výsměch kluků, že jsme chatkaři, nás nepoloží na záda, jak asi mysleli. A komunikační bariéra roste.
Chatka drahá, sedm set na noc, to za ni nedáme, nemá to cenu, ještě se zkusíme zeptat někde ve městě. Třeba se něco naskytne.
Lucka jde bourat hrázJ, ale nejde toL. Už je pevně vystavěná. Uvidíme, jestli se v hospodě zboří! Nebo alespoň trochu naboří!
Na náměstí nás zaujme restaurace. A také obchod. Ten ale navštívíme až zítra ráno, na dnešní večer máme přece jiné plány!
Ještě se snažíme doptat jednoho pána, zda neví, kde by se dalo přespat. Něco poradí, ale prý budou mít plno. Tak necháme dnešní noc osudu a raději se snažíme domluvit s kluky o tom, kam půjdeme zaplnit svá břicha.
Nakonec zvítězí vytipovaná restaurace - bowling. Vyjdeme po schodech nahoru. Interiér vypadá vcelku slušně, dokonce jsou i místa k sezení u jednoho stolu! A že se tam vejdeme úplně akorát! Devět plus pes!
Začneme sodovkou, pivem, džusem…a přijde na řadu nejnáročnější část cesty - vybrat si odměnu, tedy večeři. Každá vyfasovala od neznámého dárce 100 Kč na jídlo, tak proč toho nevyužít!
Kluci jsou ale rychlejší! Vědí hned, co si dát. Knedlíky, krokety, hranolky, smažák…už to jede. My zvolíme těstoviny, někdo s kuřecím masem, někdo se špenátem, Lucka si vybere bramborák s kuřecím masem. A už se moc těšíme na dnešní pochoutku.
Než jídlo přinesou, vyjasňuji si s Ferdou několik bodů v problémech naší cesty. A to jsou rozdíly mezi ženami a muži. Prostě je zde několik překážek, které se dají překlenout, ale jsou k tomu potřeba obě dvě stranyJ
My plánovaly, kluci neplánovali. Jim stačí bod A a bod B. Tedy místo výchozí a cílové. My potřebujeme trasu. A v tom je ten největší problém. Ale na druhou stranu my se přijely, abychom něco viděly. A to se nám podařilo! Jsme spokojené!
Klukům nejde o to něco vidět, ale prostě a jednoduše jít. A vlastně je jedno kudy.
A nepotřebují plánovat v kolik vstanou a v kolik budou obědvat. A když vstanou, mohou vařit a vyjít třeba až k polednímu.
Ale my, když vstaneme, tak musíme vyjít, jelikož nám zima nedá spátJ
Hlavně že jsme všichni nabití zážitky. A to je důvod k největší spokojenosti.
Prý příští rok Beskydy. Navrhli kluci. Mrkneme na sebe. Víme své. Tak prý Jeseníky. A ty jsme si s holkama naplánovaly taky. Ale jenom samy. Samy pro sebeJ Nechceme jim to říct, ale asi to vyplynulo ze situace.
A jídlo se nese! Pochutnáváme si. Fotíme se. Každá fotka nese název "Já a moje jídlo". Radost pohledět. Radost pojíst.
Pohoda. Vedle hrají lidé bowling, v televizi je naladěná hudební stanice, takže restaurace žije! A žije i námi.
Po večeři se konverzace stočí na práci Bati a na všechno možné. Prohlížíme fotky a vysvětlujeme, co jsme kde zažili.
Já a Šárka vytahujeme deník, abychom zapsaly poslední postřehy z naší cesty. Po desáté hodině je nám jasné, že bychom nejraději zalezly do spacáku a spaly a myslely jenom na ráno.
Platit. Chudák číšník, je z toho celý zmatený, moc mu to počítání nejde. My si každý spočítáme útratu a on se jenom omlouvá a chybuje a potom se zase omlouvá. Budiž odpuštěno!
Před jedenáctou odcházíme. Odcházíme ven, protože nevíme kam. Naštěstí je tu s námi Padák, který se ujme situace.
Nahoru ke kostelu, tam se přece někde vyspíme. Tak šplháme. Ještě stačím ztratit Baťu a Ferdu, které potom Padák přivede. Je tma, svítí hvězdy, doufáme, že nebude pršet, protože přístřešek se nám stavět dneska opravdu nechce! Ale byl by bezpečnějšíJ
S našimi batohy zaparkujeme v nějakém parčíku. Nevíme kde, to uvidíme až ráno. Hlavně že se tu dá spátJ
Kluci postaví svoji bažinu, my se nenamáháme. Rozložíme karimatky, spacáky, vlezeme do nich a celtou se každá přikryjeme. Kdyby pršelo, seběhneme se někam schovat. A když to nestihneme, tak zmokneme a doma všechno usušíme.
Krásnou hvězdičkovou dobrou noc!

Střídavě oblačno...

11. srpna 2006 v 12:34 | vůdkyně

Střídavě oblačno - 7. 8. 2005, neděle

Ráno raníčko panna vstala…vstáváme. Zase nás vítá docela zima zalézající do spacáků. Nelekla se ani rána!
A dopřejeme si snídani v posteli, čaj se nám vařit nechce, a tak mažeme chleby a posíláme je z jednoho konce spací řady na druhý konec a z druhého konce na ten první. Jde nám to jako po másle. Po pomazánkovém másle.
Hned po snídani musíme vylézt ze spacáků, sbalit a jít. Jinak umrzneme. Nebo alespoň máme ten pocit.
Kluci se sotva probudili. Ještě klimbají. A když už vstanou na nohy, rozhodnou se vyvářet. Opět to jejich zdlouhavé ohřívání čaje a mazání chlebů či co.
Jenže to my už nevíme, protože jsme dávno pryč. Sebereme svých šest odpadků, dáme je do igelitového sáčku a míříme dál. Že prý na kluky někde počkáme. A kde, to nikdo neřeší. Není proč, obě strany jsou nadmíru spokojené.
Modrá značka nás má dovést až do Horní Vltavice. Tam plánujeme oběd.
Cesta je hezká, chvilku z kopce, chvilku do kopce. Na Polce, což je rozcestí s jedním domem, spíše nějakou chatou pro návštěvníky šumavských lesů, dochází na nejhorší…čeká nás brod! A boty se nám rozhodně sundávat nechtějí.
Ale jaké je naše zklamáníJ, když zjistíme, že hned vedle je lávka. Tak máme po brodění se ledovou vodou Šumavy.
Vltavice je nedaleko. Přibližujeme se závratným tempem, často se ohlížíme, přece nás ti kluci musí někdy dohnat! No, co se dá dělat, počkáme na ně ve Vltavici, tam už nás přece najdou!
Potká nás nějaký turista. Musel vyrazit brzy, když už se dostal takhle po ránu až sem. A hned se ptá, jak se nám spaloL Je podezřelý, ale my řekneme, že moc dobře, že ani nebyla tak velká zima, jak jsme čekaly. Asi tušil…
Hlavou nám putuje spousta myšlenek, především o tom, proč vlastně s námi kluci chtěli na Šumavu jet! Jaký byl jejich záměr hlavní a jejich záměr vedlejší! Copak nemají jiné přátele? Nebo přítelkyně? Jako nás? Asi ne! Ale přece jenom nemohli jet bezdůvodněJ No, uvidíme, čeho se ještě dočkáme, ale komunikace zatím vázne. Zastavila se.
Přicházíme k prvním domkům. Ty asi už k Horní Vltavici patří.
Potkáváme domorodou ženu, která se nám diví. Ne našim batohům a celtám, ale našim výškám. Že takových šest vysokých dívek už dlouho neviděla! Tak jenom nevíme, jestli je to kladné, nebo záporné hodnoceníJ
Ale ta žena měřila pod sto padesát centimetrů, tak je jasné, že se nás zaleklaJ
__________________________________________________
Horní Vltavice je menší městečko, které leží v nadmořské výšce 815m.n.m. Kromě toho, že v neděli se tu jenom těžko sežene chlebaJ, je zde i veřejné tábořiště. A také kostel. A vlaková zastávka.
My míříme někam, kde bychom si mohly sednout a vychutnat si náš obvyklý oběd. Chleba s něčím. S něčím dobrým. Dneska je na plánu tuňákJ
Konečně! Naproti jedné restaurace je stůl s lavicemi na sezení. Rozbalujeme denní příděly. Já s Káťou se jdeme ještě podívat, zda náhodou nenarazíme na otevřený obchod.
Nemáme totiž večeři. Počítaly jsme s kluky, že by se jako mohli s námi podělit, ale při takovém vzájemném obdivování na ně nemůžeme přece spoléhatJ Takže jenom na sebe.
Ale samozřejmě je všude zavřeno. Neděle. A v neděli se nedělá, jenom odpočívá!
Tak se alespoň najíme. Jenže naši radost z obědování vystřídá nejistota z prvních spadlých dešťových kapek.
Kap, kap. Situace začíná být vážná.
Prší.
Balíme sebe a naše věci, běžíme ke vchodu do restaurace. Tady nezmokneme! Sedíme na schodech a přemítáme. Co kluci? Kde jsou? A co jídlo? Kde ho seženeme?
Zkusíme se restauraci. Můžeme si tam natočit vodu, alespoň že tak. Ještě zkusíme, jestli nemají kousek chleba na prodej, že by nás tím docela vytáhli z louže. Ale prý ne, mají to přesně napočítané na hosty.
Holky do boje!
Najednou jde kolem holčička. Pozdraví. My ji také.
A za chvilku jde holčička zpátky. Zapovídá se s námi. Jmenuje se Nikolka a její rodiče pracují v baru. A prý tam mají chleba. Ale asi spíš doma, Nikolce jsou čtyři roky, je ještě malá. A má sestřičku a pozve nás k nim domů. To je hodná holka!
Když odejde, Lucka se chopí situace! Jde do baru!
S napětím očekáváme, s čím (nebo s kým) přijde. Co to nevidí naše oči! Lucka nese chleba! To si zaslouží bod! Nebo dva!
Hned nám začne vyprávět, že teda v baru nic, ale v druhé hospodě byl sympatický číšník, který Lucce ihned nabídl…chlebaJ
Paráda. Tak už nezhubneme, jak jsme se obávalyJ Lucka nás zachránila! A kdyby měla zážitek jenom s chlebem! Dokonce jí byl nabídnut panákJ Ale odmítlaL Že prý na ni čekají kamarádky! Nakonec jsme zavinily to, že si Lucka ani nelízlaJ
Přestává pršet. Některé z nás neodolají a koupí si nanuka. Výběr malý, ale nevadí.
Voláme klukům. Kde se jako nacházejí v této chvíli, když my už v Horní Vltavici čekáme něco přes hodinu a půl. Jo na Polce! To je krásné! Asi hodinu cesty odsud…
Sdělíme jim, že čekat rozhodně nemíníme, takže bude lepší, když my se vydáme na Boubín a oni nás někde někdy najdou.
Střídavě oblačno.
Souhlasí. Nemají proč nesouhlasit.
Nemůžeme uvěřit tomu, že jsou ještě tak daleko. To museli opravdu vyjít hodně pozdě! Ale co, nám se samotným také daří. A chleba máme. Ještě sehnat něco na něj, ale to už není tolik podstatné.
Vyrážíme po silnici. Zelená značka nás má zavést až do Zátoně. Modlíme se, aby už nepršelo, déšť není vůbec příjemný. Je nepříjemnýL Ale snad nás dál trápit trapič nebude!
__________________________________________________
Zátoň je malá osada, která vznikla roku 1137. Do roku 1491 zde stál i malý klášter, který založili mnichové z Ostrova u Davle.
Později zjistíme, že se zde den poté natáčel film Rafťáci. A zase Kotka na vlastní oči neuvidímeL
Na návsi nacházíme hospodu a obchůdek. Mají zavřeno. Ale paní, která prodává u krámku točenou zmrzlinu, je velmi ochotná. Ačkoli je neděle, obchůdek nám otevře a my s velkým poděkováním nakupujeme pomazánkové máslo a sýr. A ještě jako bonus dostaneme razítko! Jaké to štěstí!
Jenže obloha se nad námi nesmilovala a zase náš bičujeme svými deštivými kapkami. Schováváme se do autobusové zastávky.
Jak se tak rozhlížíme kolem sebe, zjišťujeme, že v takovéto zastávce bychom určitě spát nikdy nechtěly. A snad ani nemohly. Odpadky se válejí všude…
My ještě navštívíme jednou tu hodnou paní. Kupujeme si zmrzlinu. Káťa s ní provede (s tou paní) odbornou debatu na téma zmrzlina a my, potom si vyberme ze tří druhů: vanilkové, čokoládové a pomerančové. Dobrůtka.
A přestává pršet.
Konečně.
Necháváme Frody a Arnie navrchu a jdeme dál, Boubínský prales už musí být nedaleko.
Stoupáme po modré. A potkáváme lidi. Hodně lidí.
Konečně se objevujeme na začátku naučné stezky, ihned čteme tabuli. Ta nás naučí a poučí.
Na každého člověka prý v České Republice připadá 0,44 hektaru lesa. A dále se také zalesňuje, situace se lepší. A to se nám zdá celkem dobré. Ale vždycky může být i lépe. To vědí všichni.
A dostáváme se i k Soví skále! Je vysoká, nám poslouží jako důvod zastávky. Člověk si přece jenom musí odskočit do hájíčka borového, aby mohl klidně pokračovat v cestě.
Potkáváme kostkovaného!!! Kostkovaný zadek v malináchJ A je to kluk! A má s sebou kamaráda. Možná přítele! Ale bod si každopádně přičítámJ Jak by ne. Maliny a kostky, to jde přece dohromadyJ
Na rozcestí potkáváme manželský pár s psíkem. Ten se velmi líbí Jesince. No, spíše se Jesinka líbí jemu.
Paní nám sděluje, že do Boubínského pralesa je už to jenom kousek. A že to je nic moc, byla už tam podruhé a mnohokrát v životě viděla už větší pralesy než je tento. Ale co, my jsme tady a chceme ho vidět! A to na vlastní oči!
Po kilometru ostré chůze docházíme k jezírku. Boubínskému jezírku. A je tu krásně. Trochu poprchává, ale poklidnou atmosféru malé vodní plochy nemohou kapky deště narušit.
__________________________________________________
Boubínské jezírko bylo postaveno roku 1836 a sloužilo k plavení dřeva až do skláren v Lenoře (místo nedaleko Zátoně). Maximální hloubka je zde pouhé 4 metry.
Kocháme se pohledem na jezírko a zároveň zjišťujeme, že naučný okruh kolem Boubínského pralesa je dlouhý asi 4 kilometry. Času máme hodně, je tedy rozhodnuto, shlédneme celý Boubínský prales.
Naučná stezka vede kolem Boubínského pralesa, je třeba podtrhnout slovo KOLEM, protože je to opravdu jenom kolem, okolo a tak dále.
__________________________________________________
Boubínský prales, o kterém se děti učí už na prvním stupni základní školy. Jádro Boubínského pralesa tvoří původní smíšený šumavský les, v němž převládá buk, smrk a jedle. Již roku 1858 prohlásil Jan Adolf Schwarzenberg toto území za rezervaci. Ale roku 1877 navštívil prales nezvaný host - vichřice, a jeho území bylo zmenšeno. Dnes má národní přírodní rezervace rozlohu 666 ha, z nichž jádro tvoří pouze 47 ha. Nejstarší stromy dosahují stáří 300 až 400 let.
Zajímavé jsou také hodnoty největšího boubínského smrku, který měl výšku 57,2 m, obvod kmene okolo byl 5 m a jeho stáří se odhadovalo na 440 let. Padl při silném větru roku 1970.
Nás samozřejmě i hned zaujme první naučná tabule, kde se píše o chůdových kořenech. Jsou to takové podivuhodné kořeny, které jsme vídaly už dříve, ale neměly jsme tušení, že jsou chůdovéJ
Naučná stezka začíná stoupat. A ne mírně. Prudce.
Chytáme dech. A stoupáme. Naučné tabule, které by nás zachránily a dopřály nám alespoň krátkou pauzu, tu prostě nejsou. A mají být.
Konečně na vrcholu!
Teď budeme zase klesat.
Míjí nás skupina mladých lidí. Mladších než my. Chlapci a dívky, jeden chlapec přebývá. A všechny dívky nadávají, kam až to musely vylézt a že nic není vidět a tak podobně. Smějeme se jim. Jak to ti kluci mohou s nimi vydržet?J
Cesta dolů je rychlejší a schůdnější. Ale opět začíná pršet, oblékáme naše pojistky - Frody a Arnie.
Poslední úsek cesty zpět k jezírku je nejnebezpečnější. A to proto, že vede dolů po kamenech a kořenech, které se kloužou. Pavla to pocítí na vlastní kůžiL
A jsme dole! Konečně!
Teď už nás čeká něco přes kilometr do kempy, kam složíme dnes hlavu. Možná složíme, jestli bude kam a kde. Ale snad ano. Doufáme.
Ještě počkáme pod střechou, než přestane pršet úplně, a vyrážíme.
Míjíme informační centrum Idina chata, informace mají už zavřeno, je přeci už docela pozdě, blíží se šestá hodina. Nevadí. Chtěly jsme razítko, ale kdo pozdě chodí…
Konečně kemp!
Míříme k autobusovým řádům. Než ale stačíme uplatnit naše schopnosti, mává na nás pán: "Dneska už nic nejede!"
A hned nám radí, co a jak a kde a tady a tam a tak…Je velmi ochotnýJ
Ptáme se, zda neví, jestli je tady možno postavit přístřešek. Vypadá to totiž na pěknou zimu, která se plíží údolím kolem potoka už teď v podvečer.
Pán, už jsme zjistily, že pracuje ve zdejším kiosku a má na starost i tábořiště, nám nabízí několik variant:
a) postavit si přístřešek v kempu
b) spát pod látkovou střechou u kiosku
c) vytáhnout kontejner a vyspat se v dřevěném přístřešku na kontejner
My nevíme.
Já a Šárka vyjdeme řešit náš spací problém asi 900m mimo tábořiště, tedy na vlakovou zastávku. Tajně doufáme, že najdeme něco, co bude podobné stavbě z první noci, naší milé autobusové zastávce.
Vlaková stanice je pěkná. Mně se zalíbí veliká klec, ale ouha, ve veliké kleci sídlí veliký pes. A čekárna je zavřená. Takže tudy cesta nevedeL
Káťa s Pavlou si zatím daly utopence, i ostatní se rozhodnou řešit tuto nerozhodnou situace rozhodně. A to jídlem. A teplým čajem. Ten v břichu zahřeje. A někomu čaj nestačí, tak si dá grog. Aby bylo opravdu teplíčkoJ.
A pán přichází. A znovu se ptá, jestli už jsme se rozmyslely. Je ještě jedna možnost - odjed někam úplně jinam. Ptáme se, jak to vypadá v dalším blízkém tábořišti. A milý pán sděluje, že je to tam hodně divoký, protože tam je spousta vodáků, a ti že se rádi napijou. A to nejen vodyJ
Nakonec vybíráme možnost C). Ta snad bude nejlepší. Nepotáhne tolik, jako kdybychom stavěly přístřešek na holé louce.
Pán nám ještě řekne, že nás bude hlídat klidně i brokovnicí, aby nám nikdo neublížil. A že s hlídačem parkoviště všechno domluví. To je panečku servis!!!
Začneme stavět příbytek. Není to tak obtížné, musíme zajistit jednu stěnu. Fouká silný vítr, musíme všechno pečlivě upevnit, aby opravdu netáhlo a abychom uvnitř měly pěkný a klidným pokojíček na hezké sny.
Použijeme tři celty, zbytek si dáme pod sebe, zem přece jenom není nejrovnější. Ale to už nám nevadí.
Hotovo!
Ještě vyčistit chrup a vyzkoušet zdejší toaletní zařízení - kadibudky, a můžeme spát.
Divíme se, kde jsou kluci, a docela se zlobíme, že se vůbec neozvali. A tak jim píšeme. A oni píší dřív a že prý leží na Boubínu, tedy přímo na vrcholu hory Boubín, kde je rozhledna a v ní útulná místnost pro potulující se.
Nám to nevadí. Máme také pěkné příbytek. Vypadá to na oboustrannou spokojenostJ
Usínáme v kójích po třech. Tři a tři rovná se šest. Takže všechno souhlasí. A pes. NezapomínatJ
A vítr fičí a my ležíme. Je půl deváté, ale nám se ještě nechce spát. A tak povídáme. O všem. A o ničem. Někdo usíná. Někdo ještě povídá.
Až po půl desáté spí jak kóje jedna, tak kóje dva.
Dobrou noc!

Vydrýsek...

10. července 2006 v 13:54 | vůdkyně

Vydrýsek - 5. 8. 2005, pátek

Čekáme pana starostu. Že si naše místo přijde ráno zkontrolovat. Ale nepřišel. Alespoň ne do té doby, než jsme se stačily sbalit, než jsme stačily uklidit naše místečko a zamaskovat použité tyče.
Směr Pampeliška, tentokrát usedáme na lavičky, sluníčko (alespoň že vylezlo) svítí, je nám krásně. Vaříme čaj, nakupujeme snídani v obchůdku u Pampelišky.
Střídavě si také jdeme vyčistit zuby na Obecní úřad v Prášilech, kam nás pan starosta pozval. Chrup se leskne, úsměvy září.
Některé z nás se odvážně převléknou do tílek. Když už jsme si je s sebou přibalily…tak proč ne. Dokud se na nás slunce dívá. A když se nedívá, zase tílka sundáváme.
Přichází pan starosta. Byl na fotbalovém hřišti, vše v pořádku. Ptá se, jak se nám spalo, jestli nebyla zima. Prý do rána ukázal teploměr dva stupně Celsia. A to je málo. Nám se ale spalo krásně, teploměru nevěříme.
A potom nám popřeje dobrou chuť a šťastnou cestu. Narazily jsme na dobrého chlapíka, to se musí nechat, i když to včera večer tak optimisticky nevypadalo.
Tak zvedat kotvy, jde se dál! Trasa je naplánovaná, snažíme se ji napodobit. A podle barevného značení chodit umíme!J
Náš další cíl je zcela jasný a zřejmý! Srní! Ne srnčí, hlad zatím nemáme, ale Srní, vesnička, ke které se dostáváme přes jeden dlouhý kopec. Z něho je ale nádherný výhled, především slunce střídavě přikrývá a odkrývá stráně pokryté lesy. Nádhera!
Vidíme také rozhlednu, přemýšlíme, jak se vůbec jmenuje. Je to Poledník, dnes opravdu z jiné strany, ale na něj naše kroky nemíříL
Hra pokračuje. Mladý pár jde o několik metrů před námi, ale my je stíháme a zjišťujeme, že za něj body nebudouL Škoda. A nebo že by přece?
Konečně rovina!
Pozorujeme mraveniště, která lemují naši cestu. Mravenečci se činí, pracují, uklízí a mají se čile k světu. Jako my, žeJ?
My se ale ještě čileji vrháme na borůvkové pláně. Kuličky se lesknou, jejich modrofialová barva nás láká, takže za chvilku i naše pusy vychutnávají tu lahodnou chuť.
Dobrůtka.
A už scházíme níž. Cesta vede loukou, scházíme k rozcestí Pod Jezerním hřbetem.
Turisté - cyklisté. Přijeli, přitlačili své dopravní prostředky. Vousatý muž v červených trenkách zjišťuje, kudy nejlépe na Poledník. Jeho manželka touží po…mapě, jenže onen červenáček ji zapomněl. Doma. Ani se nezačervená. Není proč. Mapu mu půjčujeme. A mohou jet dál.
A my scházíme dolů. Neustále dolů.
A dva chlapci. A s nimi modré tričko! Pavla nadšená, chlapci značně znejistěli. Nerozumí. Ale my si rozumíme i mlčkyJ
Přecházíme plavební kanál, do Srní už zbývá jenom několik kilometrů. Jdeme jako husy za sebou.
Pak silnice stoupající vzhůru. A jsme tady. Tedy tam. V Srní!
__________________________________________________
Srní leží v nadmořské výšce 845 m.n.m., bylo založeno v 18.století. Najdeme zde typické stavby šumavské architektury, jsou to domy na kamenné podezdívce, které byly původně kryty šindelem.
Městečko malé, hned nás zaujmou velké, rozložité lavičky u kostela. Připravujeme celty a karimatky, někdo usedá na lavičku.
A oběd! Chleby, okurky, papriky, sýr, pomazánkové máslo, rybičky…idylka. Chutná nám, cesta byla dlouhá.
Naproti nám na lavičce sedí manželé s malým dítětem. Po nějaké době se zvednou a s dítětem v šátku na břiše odcházejí! Kdo by tušil, že je dnes potkáme ještě jednou, a to u Vydry.
My se ještě vydáváme na průzkum zdejšího obchodu a pomalu se rozhodneme odejít. Tentokrát nás láká Čeňkova Pila.
Cesta tam je silniční, scházející a automobilová. Ale utíká celkem rychle.
Dokonce potkáme opici! Vážně, živou a nefalšovanou opici! Skáče si v plenkách na terase jednoho místního hotelu! To by jeden nevěřil, co za zvěř může člověk v šumavských lesích potkat!
Pavla nám zatím vypráví nefalšované strašidelné příběhy, která zná od své kamarádky. Bohužel, i ty příběhy o uškrcené dívce v metru či probodané dívce na vysokoškolské koleji jsou pravdivé. Ještě že je den a ne noc, to bychom měly ještě větší strach.
Ale Čeňkova Pila je před námi. Konečně!
Zjišťujeme, že prohlídky zdejší elektrárny jsou zdarma a že ta nejbližší bude ve tři hodiny. Máme chuť počkat, návštěva vodní elektrárny by mohla být opravdu zajímavá.
Scházíme ke kiosku, kde kupujeme pohledy, a potom se usídlíme na břehu Vydry. Kdo by byl kdy řekl, že Otava vzniká soutokem Vydry a Křemelné? Nikdo, my určitě ne, ale porozuměly jsme, jak to s těmi řekami vůbec je!
Já a Šárka si ještě nezapomene vyzvednout razítko ve zdejší restauraci! A koho tam nepotkáme! Chlapce, který má úplně stejné kalhoty jako Šárka! To je bod? Nebo ne? Dohadujeme se o tom, jestli není ten chlapec moc mladý, ale když má zase úplně stejné kalhoty…J Uznáno.
Dáme si čokoládu. Osladíme si život.
A už přichází čas prohlídky vodní elektrárny. Šárka není prohlídkou zlákána, proto zůstává u Vydry a hlídá naše batohy. Zato Jessy jde s Pavlou, zaměstnanec ČEZu má psy rád.
__________________________________________________
Čeňkova Pila je pojmenována podle Čeňka Bubeníčka, protože v minulém století zde stávala jeho pila. Elektrárna se nachází na soutoku Vydry a Křemelné. Vodní elektrárna využívá Vchynicko-tetovského kanálu, odkud voda proudí tlakovým potrubím se spádem 235m až k turbínám.
Pán nám ukazuje schémata, turbíny, poté nám pouští film o elektrárnách. Zajímavé, trochu uspávající, jsme unavené a televizi jsme dlouho neviděly. A oči to nemá blahodárný vlivL
Odcházíme s mnoha novými informacemi. Vstřebanými a nevstřebanými. Líbilo se nám to.
A už dál! Do dnešního spacího místaJ zbývá pouhých 6,5 km. A to už je přece jenom kousek. A cesta vede kolem řeky Vydry, nádherných vod, které si tancují na kamenech. Slunce probleskuje skrz stromy, my si povídáme a střídavě nosíme po chvilkách i Jessy, která si vše svýma kulatýma očima vyprošujeJ Někdy i neodoláme.
Fotíme se pod vyhlídkou na mohutném kameni ve Vydře. Parádní fotka. Nad námi stojí Lenďa se svým neodbytným novým digitální fotoaparátem. A fotí. Všechno, všechny, všude. Moc ráda. Ale i ona se nechá vyfotit. Ale na mostě.
Turisté jsou jako proud Vydry, je jich neuvěřitelně mnoho. A hlavně…většina z nich, starší a usedlí důchodci nosí rifle! To je odčítání! A za jaké úlovky, co, Lucko?
Závidíme!J
Po cestě neopomínáme pročítat naučné tabule Národního parku Šumava. A tam se dozvídáme všerůzné informace. Třeba o tom, že se nás klidně může pozorovat velké zvíře! Samotný rys ostrovid! Ostře se rozhlížíme kolem dokola, ale rysík nevylezl. Asi na nás není zvědavý! Smůla.
Debata se stočí na charitativní téma - na projekt Adopce na dálku. Pavla s Luckou se ujmou situace a rozhodnou se, že by něco takového mohly rozjet u nás na středisku! Nadšeně přikyvujeme, bylo by to něco nového. Jen jestli na rozjetí celé akce budou síly!
Přicházíme k Turnerově chatě.
__________________________________________________
Na místě Turnerovy chaty stála původně zemědělská usedlost, která však také sloužila turistům jako hostinec a ubytovací zařízení. Po požáru, který vypukl roku 1932, ji nahradila tato chata.
Nám se tady líbí. Usedáme na lavičky a pochutnáváme si na sušenkách a jiných dobrotách. Někdo totiž nevydrží bez nanuku a zmrzliny ani denJ, a tak si pochoutku dopřeje. Kupujeme pohledy a kocháme se výhledem na Vydru.
Dokonalá samota posedlá spoustou turistických nadšenců. Blíží se pátá hodina odpolední, ale lidí neubývá. Tak ubudeme alespoň my. Antýgl, vysněné tábořiště, musí být už nedaleko.
Když tak odcházíme, všimneme si nápisu na plotě: Navštivte Vydrýska!
Nedá nám to, nahlédneme přes plot! A co to! Vydra! Vysněná vydra, kterou jsme chtěly spatřit! Živá, hýbající se, věčně hledající oko fotoaparátů! Dokonalá modelka! Nebo model?
Lucka, Pavla a Káťa se dívají z druhé strany, stojí naproti nám, blíže ke vchodu do restaurace. Jim nezbude nic jiného, že se jít zeptat, zda je to opravdu ten večerníčkový Vydrýsek!
Je to on! Večerníček byl točen se třemi vydrami, tahle je jedna z nich. A je to na ní poznat, lidi milujeJ I Jesinka je nadšená! Tolik se jí malé stvoření podobá!
Ale cesta čeká. A naše místo na Antýglu není vůbec jisté.
Opět nastává téma oblíbené a často diskutované, a tím je samozřejmě jídlo. Už se těšíme na zítřejší snídani, kterou si v kempu koupíme. Bude jogurt a kobliha a houska a rohlík a sýr a paštika…každý něco podle jeho gusta, proč ne?
A jsme na Antýglu. Nebo Antigelu. A nebo Antiglu. Různé pojmenování pro jednu jedinou věc - kemp uprostřed šumavských hvozdů. A není tu nic jiného, než kemp.
__________________________________________________
Antýgl byl původně královský dvorec. Ten je dodnes patrný ze zdejších staveb - roubených domů, které byly zrekonstruovány roku 1964 právě pro potřeby autokempinku. Do začátku 19. století zde byla také sklárna a výrobna dutého skla a korálků.
Sám známý spisovatel Karel Klostermann do okolí Antýglu zasadil děj svého románu V ráji šumavském.
Volají kluci. Kluci Liberečáci. Tři kluci Liberečáci. A to Ferda, Padák a žhavá novinka Baťa.
Jsou někde v Sušici, budou se snažit dojít až k nám. Možná dorazí. Ale spíše se uvidíme až ráno. Přece jenom spát v kempu není nic pro ně. Ale pro nás anoJ
Recepci otevřou až v sedm, což je půlhodinka čekání. Ještě se objevuje možnost, že by tu byla nějaká hezká autobusová zastávka, přece jenom nejsme na kempinkové podmínky zcela zvyklé.
Zastávka nalezena, hned vedle vchodu do kempu při hlavní silnice nedaleko recepce. Takže dost bodů pro rozhodnutí, že spát budeme opravdu dnes v kempu!
Hurá! Paní se dostavila do recepce. Hned se ale objevuje spousta lidí, kteří si chtějí také zaplatit. Většinou jenom noc.
Já a Šárka stojíme v řadě, paní za okýnkem píše vše ručně a velmi pomalu. Řada nemizí. Zvenku slyšíme hlasy ostatních holek. Ne že by nebyly hlučné…J
Vtom přijde Lucka. Neskrývavě se nás hned na něco zeptá. My něco tiše odpovíme. A ona řekne sice polohlasem, ale i ten polohlas se v malé místnosti nabité lidmi docela hodně rozléhá: "Jsem asi trapná, co?"
Lidé se otáčejí. Já a Šárka konečně víme, jak jsme se vypadaly v našich sedmnácti. Dobrý! Rozesmějeme se!J
Konečně řada na nás! Požádám paní, jestli si zde můžeme postavit přístřešek. Že potřebujeme jenom dva stromy.
"Ale já vám je hledat nebudu."
Aha. Pochopily jsme. A stojíme tu úplně zbytečně. Nejprve se ubytovat, potom zaplatit, jsou tu do devíti hodin.
Hledáme místo. Přecházíme sem a tam. Stromů je plno, ale většinou platí zákon přímé úměrnosti - kde jsou stromy, tak tam jsou…no, hádejte, je to hnědé a je u toho bílý papír…uhádli jsteJ
Takže se vrháme doprostřed tábořiště, kde rostou menší stromy, na které se však docela dobře dá provaz natáhnout.
Role jsou rozděleny samovolně a jednoduše.
Já a Šárka vaříme polívku. Zatím jenom vodu.
Káťa a Lucka staví přístřešek. Zatím vážou provaz.
Pavla a Lenďa jdou zaplatit tu naši jednu noc. Zatím si stoupnout alespoň do řady.
A dvojicím se daří různě. Mně a Šárce se voda vylije. Tráva je mokrá, stihneme blížící se neštěstí vystrašit. Ale Šárka musí nastartovat rychlé nohy a jde pro další. Pro další vodu. Voda v PETkách totiž už došla.
Pavla vyšle Lenďu pro studentské průkazky, které jsme jim zapomněly dát. Takhle bude alespoň nějaké sleva, celkově nás to stojí 400 Kč. A to jde. Odpustili nám vzdušné. Už proto, že stále studujeme. A že máme ty průkazky. I když Lenďa na pomezí dvou škol nemá žádnouJ
Kátě a Lucce se daří ze všech nejvíc. Přístřešek drží. Provaz natažený mezi dvěma stromy nese celou tíhu čtyř celt, spoje jsou pevné. Ještě si od sousedů půjčujeme sekerku na kolíky.
Všechny dvojice se sejdou u večeře. Polévka je různorodá, od kolínek až po mušličky a masové koule. S chlebem tvoří dokonale vyrovnanou dvojici.
Počasí vypadá nadějně, ale zima nás zase brzy vyžene do spacáků. Ještě se nesetmělo a už ležíme naplácány vedle sebe jako vánočky. Pořadí je jasné. Ale táhne. Z jedné i z druhé strany.
Šárka si pomáhá deštníkem. Zjišťujeme také některé díry, jako třeba kapsy v celtách. Ale proč by pršelo? Vždyť je tak krásně.
Dobrou!
Skoro všichni už spí, ale Baťa volá. Jsou kousek odtud, ráno se sejdeme. Taky dobře.
Ale ouha. Ve tři v noci uslyšíme vtíravé kap kap. Asi prší. Pavla se probouzí a snaží se upevnit nedostatky. Jedna celta, hloupej Frodo, prosakuje. A to tak, že hodně. Vzpomínáme na pana prodavače v armyshopu. Neřekl, že je třeba celtu naimpregnovatL Levá půlka osazenstva zůstává v suchu, pravá se musí trochu sestěhovat. Jen aby nepršelo i ráno!!!
Kapsou také kape. Ale dá se přežít. A ve tři ráno je všechno složitější, než za svítání.
Takže raději spát a myslet na sluníčkoJ
 
 

Reklama