close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Letní opojení...

Ubi(y)tí v Jesenických horách v klipu

12. srpna 2008 v 10:42 | Žirafa
Pro všechny milovníky klipů máme dobrou zprávu!!! Po delší době máme i klip z Jeseníků, na který se můžete kouknout právě zde. Káťo, díky...

Zdivočelá E3 aneb letní putování po horách

19. července 2008 v 21:16 | Jana
E3??? Že by nějaká silnice?
Ale ne - je to červená značka táhnoucí se od Hřenska až k samotnému Liberci...a tu jsme si prošly...
A kdo?
  • Šárka, Žirafa, Jahůdka, Káťa, Evička a já...
  • a naše převeliké batohy...
Vše jsme zahájily Pravčickou bránou...
...a hned první den nás uchvátil krásně nebezpečný hrádek Šaunštejn...
...příbytky vypadaly dost podobně...i noci se moc nelišily...občas zapršelo, občas zaštěkal srnec těsně vedle našich hlav...
...vrcholovka z Mariiny vyhlídky...nádhera hned po ránu...
...jedna za navštívených rozhleden...Jedlová se snídaní a krásným výhledem do krajin, kam míříme...
...další vrchol - ten lužicky nejcennější - samotná LUŽ...těla tuž!!!...a to že my jo:)...vzbudily jsme zájem německých turistů...nejenom našim pózováním, ale především vařením rýže v silných povětrnostních podmínkách...
...dalším cílem byl Hvozd...a tam už jenom ve čtyřech...dvě psychicky a fyzicky vyčerpané se rozloučily:)...no, berte to s rezervou...:)
...a poslední den krása Ještědu...
...a jeho vrchol...dosáhly jsme ho...a pokořeno kolik? No, kdo vydržel, připsal si na svůj účet něco kolem 115 km na vlastních nohou a s vlastním batohem...
A pátý cestovatelský deník?
Bude? Nebude? Toť otázka...přijde-li inspirace...

Maliny na Velké - 4.díl (1.část)

3. února 2008 v 17:05 | Jana

Silnice a noc u Babičky

Neděle 5.srpna 2007
Trasa: Nový Hrádek - Peklo - Ostrovy - Náchod - Kramolná - Starkoč - Ratibořice - Staré Bělidlo, Viktorčin splav
Vzdálenost - 28 km
Ráno. Krásné a slunečné. Těšíme se z něho.
Svítalo na druhé straně, takže svítání jsme neviděly. Ale je příjemně. Vylézáme ze spacáků, Šárka, Lenďa a já se vydáváme na ostružiny k snídani, tentokrát jsme objevily jiné ostružinami zaplavené místo.
Vaříme čaj, povídáme. K snídáni máme, co batoh dá, není toho mnoho, ale zase je naše snídaně pestrá a obohacená o vitamíny nejenom v sušenkách Be-Be, které stále nějak nedocházejí, ale také o teplé ostružiny. To je moc pochoutek najednou, co říkáte?
Balíme a vydáváme se do Nového Hrádku. Doufáme, že bude otevřen nějaký obchod, abychom koupily červené fazole v tomatě, na které se už těšíme k večeři.
A jaká náhoda! Na cestě potkáváme naši pražskou paní. Jede autem a hned zastavuje. Ptá se, jak jsme se vyspaly a tak podobně. A dokonce nám oznamuje, že v Hrádku je obchod i v neděli otevřen, takže máme velkou radost, že hlady opravdu neumřeme.
Po kilometru, kdy také míjíme větrné mlýny, které nás prostě a jednoduše fascinují, docházíme do Nového Hrádku.
Nový Hrádek
Nový Hrádek je průmyslovou oblastí asi 8 kilometrů od Náchoda. Poprvé se zmiňuje roku 1369. Na vyvýšenině nad městem stojí čtyři větrné elektrárny.
Usedáme u místního otevřeného obchodu. Káťa a já jdeme nakupovat, vybíráme chleba a pomazánkové máslo, ale také hledáme vysněné fazole. Bohužel, nemají. Tak se spokojíme s kečupovou omáčkou se žampiony, to si stejně pochutnáme.
Když vyjdeme ven z obchodu, zjišťujeme, že naše milá paní si opět povídala s holkama. Také nakupovala, ale já a Káťa jsme ji asi minuly. Za to holky už neminula. Taková shoda náhod, jen co je pravda.
Ještě rychle na razítka do jiného obchůdku, paní je tam trochu zmatená, ale co, razítko dá.
Posilnit, načerpat energii a vodu a vzhůru dál. Půjdeme totiž do Pekla. Třeba nevěříte, že my, takové hodné holky, musely do Pekla, ale je to tak, co naděláte. A už se tam docela těšíme.
Cesta vede stále po červené, scházíme do hlubokého údolí a máme strach, že po takovém dlouhém klesání budeme muset nutně stoupat. Ale tak to není, Peklo je přece jenom hodně dole, není divu, že se cesta netočí do kopce...
A blížíme se k vodě. Káťa si oddechne, konečně! Co konečně? Bude si moct umýt mastné vlasy, protože jak všechny víme, mastné vlasy přinášejí nepohodu, stres a hlavně - zbytečné bezdůvodné naštvání na ostatní. To jsou tedy věci. Takže Kátě její mytí vlasů na dvě stě procent schvalujeme.
Hle! Černý čáp! Takový úkaz. Jeho červený zobák, a dokonce i nožky se lesknou ve slunci. Bohužel si ho nemůžeme dlouze prohlížet, protože letí pryč. Asi ho vyplašily naše kroky. Nebo spíš hlasy?
Říčka Olešenka nás dovede až na Holubí palouk. Tam jenom přečteme rozcestník a zase dál. Peklo už je nedaleko. Tedy blízko. Potkáváme i více turistů, abych byla přesná, tak spíše cyklistů. A jedou nahoru, tam, odkud my chvátáme.
Peklo. Jsme v Pekle. Nakonec jsme usoudily, že pokud bude opravdové peklo vypadat jako toto Peklo, tak to zase tak úplně špatné nebude. A jaké to musí být v nebi?!
My si dáváme odpočinek a nanuky. Fotíme se u koho jiného, než u čertíka v dřevěné podobě. A je nám fajn. Opouštíme Orlické hory a přemýšlíme nad tím, co dál, kam se vrtnout, aby to jenom trochu stálo za to!
Studujeme mapu a hledáme záchytné body. Nacházíme jich hned několik, takže po půlhodinovém odpočinku se můžeme vydat směr Náchod.
Po několika dnech opouštíme červenou značku, tedy Jiráskovu cestu, a pokračujeme po žluté údolím podél řeky Metuje až do Náchoda.
Konečně také potkáváme vhodné místo na umytí zplihlých hlav. Tři se myjí, tři se dívají. A provokativně brodíme řeku, ačkoli krásný dřevěný a nově vystavěný most stojí několik metrů od nás. No co, zkusíme být nebezpečně nejenom krásné, ale i odvážné. Tři krásné a tři odvážné.
Spokojenost na všech stranách. Můžeme pokračovat v cestě.
Jdeme osadou Ostrovy, chatky se krčí v zátočinách řeky, tu a tam se nějaký človíček koupe, ale řeka je mělká, stačí na smočení zpocených těl.
A pomalu se začíná zvedat. Na cestě potkáváme také tři cestovatele s batohy. Jeden muž a dva kluci, předpokládáme, že tatínek a dva synové, ten mladší, asi tak pět let, nese statečně batoh. Ale tatík musel stejně většinu spacáků a karimatek přibalit k sobě do obr krosny.
Předcházíme je a pochodujeme vstříc městu. Vycházíme na samém okraji Náchoda, v zahradě stojí hrady, tedy jejich makety. A my pijeme a jdeme dál. Poklidná čtvrť nás zavede až k mostu na řece Metuji, už jsme tedy skoro v centru.
Co to ale naše oči nevidí? Nějaká placka v řece! Co to jenom může být? Hle! Želva! Opravdová želva s nožičkami a krunýřem si jen tak v neděli odpoledne plave v řece. Jeden by nevěřil. A najednou žbluňk a je pod vodou. A za chvilku zase vyplouvá nahoru. Kroutíme hlavami, to je tedy rarita.
Po několika oklikách nacházíme místní náměstí. Všude klid, málo lidí, přece jenom je neděle. Sluníčko svítí, lidé asi raději jeli k řece či na chatu, co ve městě.
Náchod
Město Náchod bylo založeno rytířem Hronem z Náchoda již roku 1254. Renesanční zámek tyčící se na zalesněném vrchu nad náměstím pochází ze 13. století. Dnes je město Náchod průmyslovým centrem, ale zároveň uvnitř najdeme městskou památkovou zónu.
My však víme, co ve městě. Hezky si dát k obědu chleba se sýrem, zakousnout jablko, ujíst sušenku, vycumlat bonbón. I cukrárna se poblíž najde, ale bohužel, zmrzlina chemická, takže se jí moc neuspokojíme.
Tak si alespoň prohlédneme místní kostelík, jsme potichu, uvnitř nacházíme modlící se lidi.
A teď už opouštíme i naši mapu, tu další, až ke Dvoru Králové, musíme mít v hlavě. Stoupáme po červené nahoru. A možná že je to ten nejhorší kopec, jaký jsme zatím za to letošní putování potkaly. Teplo nás oslabuje, ale lezeme opravdu velmi statečně a neohroženě.
Ocitáme se kousek od zámku a velmi blízko obory s různými zvířaty. Jdeme alejí dál, směrem na Kramolnu. Potkáváme i cyklostezku, pomalu začínáme nejistět, značení se nějak nepodobá tomu, co máme v hlavách. Co se to děje?
Na rozcestníku zjišťujeme pravý stav věci. Mají tu velmi chytré značkaře turistických tras. Značka totiž je jedna věc, ale pozor, mapa druhá. Takže v tom mají zmatek. A my ještě větší.
Naštěstí pochopíme jejich systém a začínáme více důvěřovat rozcestníkům, které jsou asi novějšího charakteru. Vydáváme se po silnici. A pořád po silnici. A je teplo. Slunce svítí. Nám dochází pití. A už nás ta silnice nebaví. Rozhled dobrý. Nálada klesá. Silnice se táhne před námi. A už nás opravdu nebaví! Opravdu!! Věřte nám!!!
Zastavujeme v některých zastávkách městské hromadné dopravy, ale potom zase dál po silnici.
Ale pozor! Hurá, rozcestí, vypadá to, že se budeme stáčet z této prapodivně se táhnoucí šedé a přehřáté cesty. A také že ano! Točíme se doleva, konečně pryč.

Maliny na Velké - 4.díl (2.část)

3. února 2008 v 17:04 | Jana
Scházíme dolů do vesnice Starkoč.
Hned na jejím okraji potkáváme takovou malou vesnickou hospůdku. Nahlédneme dovnitř a slušně se zeptáme, zda bychom mohly dočerpat vodu. Pán svoluje, ale možná ani moc nevnímá, protože se zrovna jedou formule. To zase velmi zajímá Káťu, takže si s pánem popovídá na vědecky-formulové úrovni, zjistí stav svého favorita.
Dojdeme na záchody, načerpáme vodu na pánských záchodcích, protože ty dámské mají dlouhý kohoutek a lahev se pod něj nevejde:) A poučíme se různými nápisy na záchodech s chlapečkem na dveřích.
Pán vychází před svou hospůdku a zase zahajuje tradiční rozhovor. Ale když se mu svěříme, že budeme hledat místo na spaní, ihned se zamyslí a poradí nám. Že můžeme spát nad Starým Bělidlem v Babiččině údolí. Že když půjdeme za mostkem nad úly nahoru, tak najdeme skvělé místo. A že když budeme pozdravovat Urbanovi bydlící na Starém Bělidle, tak určitě místo na bydlení najdeme.
My poděkujeme a ještě se slušně zeptáme, jestli tu ve vesničce někde nenajdeme zmrzlinu. Pán zase radí, tak se vydáváme doporučeným směrem.
Nacházíme ji. Muž za pultem se zmrzlinou je rád, že má vůbec nějaký kšeft, těch šedesát korun by ho tady mohlo docela vytrhnout. A zmrzlina chutná, vůbec obdivujeme zvláštní kornoutky, malé a hranaté.
Naše cesta Starkočem končí, nacházíme koleje a za nimi se vydáváme dál. Doufáme, že to údolí bude nedaleko, protože počasí nám sice přeje, ale v tuto chvíli až moc. A do vody se těšíme. A do spacáku také.
Stále vyhlížíme, zda už je to onen les, kam babička chodila, ale naše naděje jsou hned zklamány, protože po poli přichází na řadu co jiného, než silnice. Další, skoro hlavní a dlouhá! Ach nééé!
Jdeme jako husy za sebou, možná už ani moc nevnímáme, moc si přejeme, aby tato strastiplná silniční pouť brzy skončila. A ono ne...
Křižovatka před námi. Posadíme se před jeden dům a dočerpáváme energii. Kolem jedoucí cyklisté na nás křičí, že za rohem je restaurace, že tam můžeme složit naše batohy. Ale to nás nepřesvědčí. My prostě toužíme po údolí.
Z posledních sil se zvedáme a razíme po silnici ještě kousek. Zahneme doprava, Ratibořice jsou už jenom dva kilometry, to se přeci už musí zvládnout.
A zvládá. Za chvilku už odbočujeme na novou, kamínky vysypanou cestu, po které proudí davy turistů a hromady cyklistů. Tak to asi povede do Babiččina údolí, což? Asi ano, protože na levé straně už se pyšně tyčí zámek Ratibořice.
Ratibořice
První zmínka o Ratibořích se datuje už někdy ve 14. století. Zámek Ratibořice, který je turistům především známý, byl vystavěn mezi lety 1702 - 1708. I do něho umístila Božena Němcová děj své knihy Babička.
Ze slunce zmizíme až v aleji urostlých stromů. Už z dálky slyšíme hudbu, někdo zpívá písničky z pohádek. Musíme se smát. A lidé proudí sem a tam, na nohách žabky a na sobě nejlépe bílé kalhoty. Jestli nás vidí, musí se smát...vypadáme úplně odlišně než tento mohutný proud návštěvníků Babiččina údolí...
Ještě obejít zeď a jsme tady. Tak to je to pohádkové Babiččino údolí? Všude lidi, pohádkové písničky, klobásky na grilu...trochu nás to zklamalo...pravda...ale Gutfreundův pomník stále stojí...
Letmým pohledem omrkneme zpěvačku a Káťa klobásy, potom chalupu mandlu a raději zamíříme směrem ke Starému Bělidlu a splavu, doufáme, že tam se to nebude tolik hromadit.
Ale hromadí. Vtipná cedule, že cyklisté mají dávat přednost chodcům, nás rozesměje, ale nevadí, my se vyhneme i s našimi krosničkami.
Už vidíme Bělidlo. Stejně jak říkal ten pán. Mostek a nad ním úly. Ale kudy bychom lezly nahoru? To už netušíme, protože je tam plot. Nevadí. Omrkneme Viktorčin splav a snad tam něco najdeme. Problémem jsou mraky lidí.
Staré Bělidlo
Staré Bělidlo bylo vystavěno kolem roku 1797. Božena Němcová jeho název používala v knize Babička. Původní Staré Bělidlo však bylo roku 1830 zbořeno a nahrazeno novým, do kterého teď míří řady návštěvníků.
Splav. Jsme tady. To není obyčejný splav, to je splav, na kterém zpívala Viktorka, víte? Ale podobá se tomu našemu třeba v Dolánkách nebo kdekoli jinde:)
Posadíme se na lavičku, kterou zrovna někdo opustil, a plánujeme. Co teď a co potom.
Teď uvaříme. Potom se najíme. Potom budeme hledat něco na spaní. Potom zalehneme. A potom někdy v budoucnu bude ráno.
Jedno je jisté. Naše putování skončí již zítra. Ano, je to smutné, ale je to tak. Zítřejší kilometry nás akorát tak dovedou do Dvora Králové na vlak. A stovka stejně padne:)
Káťa volá domů a domlouvá tradiční cílové pochutnání. Naše mamča zrovna poletí v době návratu balónem, tak ji bude muset zaskočit Míša. Nedá se nic dělat...a prý něco bude...něco móóóc dobrého...
Neohroženě vybalíme vařič a rýži a pustíme se do kuchtění. To bude dobrůtka. Voda se vaří, koně se tu procházejí, zmrzlinářka pomalu balí svůj pojízdný stánek. Nalít tam tu kouzelnou kečupovo-žampiónovou omáčku, vlastně, pardon, nejprve Jahůdce odebrat trochu rýže, dá si ji s grankem.
A pustíme se do jídla. Hlady šilháme, takže se s rýží na zvláštní způsob, jak by se dala nazvat, pereme statečně. Více jak statečně, prostě ji celou pokoříme. A břicha plná, zase plná na sto dvacet procent. Bude se dobře spát.
Jahůdka, Verunka a já vyrážíme do skal tyčících se nad splavem hledat útulek na spaní. Nacházíme pěné místo, ale představa, že se sem plížíme s krosnami na zádech, nám nahání nebývalý strach.
Jiná varianta. Vyrážím přebrodit řeku a hledat místo na druhé straně. Louka je pěkná, nikdo by nás neviděl. Ale ty koně. Zrovna v těch místech, kde bychom chtěly hlavy složit, se tu a tam prochází koníci. Takže i tato varianta padá.
Co dál? Půjdeme pozdravit Urbanovi! Vedle jejich zahrady je pěkná loučka, tam by to třeba bylo možné. Káťa volá, zjišťuje předpověď počasí na dnešní noc. A má být bez deště a teplá, takže snad bychom ani přístřešek stavět nemusely, že?
Káťa a já vyrážíme. Na zahradě vidíme mladou dívku školního věku, prosíme ji, aby zavolala maminku. Volá. A maminka jde. Ptáme se, zda se jmenuje paní Urbanová. Paní odpovídá, že se nejmenuje paní Urbanová. Ptáme se, zda bychom mohly přespat vedle zahrady na trávníku. Odpovídá, že neví, že je tu jenom na dovolené. Ptáme se, zda by nám mohla zavolat majitelku Bělidla. Odpovídá, že to zkusí.
Zaťuká na dveře, odkud vyhlédne blondýna s dcerou. Nejprve se ptáme, zda bychom mohly přespat na vysněném místě. Nezlobí se a nemá nic proti. A potom ji pozdravujeme od pána ze Starkoče, protože jsme již zjistily, že je to ta pravá a nefalšovaná paní Urbanová.
Takže místo na dnešní spánek máme zajištěné. To je radosti nejenom mé a Káti, ale také holek, kterým tuto sladkou zprávu hned říkáme.
A zapíjíme ji čajem z kotlíku, ve kterém se ještě před chvílí vařila rýže. Však si umíme poradit.
Ale co to? Míří k nám dívka, která stála poblíž paní Urbanové, tedy její dcera. Co nám asi chce? Aha. Povídá, že se potom mamka lekla, protože si uvědomila, že by kolem mohla jet policie a my z toho mohly mít problém. To víte, přírodní rezervace. Takže pokud by nám to nevadilo, máme přijít spát přímo k nim na zahradu. Vzadu je brána a občas tam běhá jejich malý pes, jestli nám to prý nevadí.
Nevadí! Jak by mohlo! Nevadí! Hurá! Dívka odchází a my stále nevěříme jejím slovům. Nás šest bude opravdu spát přímo na Starém Bělidle! Přímo u Babičky! To se tedy podržte!
Ještě čekáme, až se trochu setmí. Sedíme na splavu a díváme se na západ slunce. Lenďa fotí. My se kocháme. A lidí je stále méně, což nám děla velkou radost.
Vtom však přichází dva mladé páry. Nejprve se fotí u jezu, potom u stromu, potom u patníku, nám jde z toho hlava kolem. Všimneme si, že slunce vytváří krásnou stínohru z našich postaviček, toho je třeba využít. Tak se pitvoříme a všímáme si našich stínů...Lenďa fotí...a naše dva párečky se diví...raději mizí...snad si nemysleli, že je to nějaký posměšek jejich všefocení???
Kolem osmé vyčistíme zoubky a hned nato zabalujeme naše sezení a jedení a zamíříme do vrat Starého Bělidla. Jsou otevřená. My rozložíme naši velkou plachtu a plánujeme ležení tři a tři proti sobě.
Když vtom pán. Pán na Starém Bělidle. A divně na nás kouká. Káťa hned vysvětluje, že to jako máme domluvené. Pán se jako usměje a odejde. Ale to Kátě nestačí. Vezme nohy na ramena a běží za ním. Zeptá se, jestli je všechno v pořádku, ale to už se svého tatíka ujímá dcerka Urbanová (doufám, že jste si udělali ve vztazích jasno) a všechno mu dovypráví.
My s klidem na duši a touhou po kýženém odpočinku uleháme do spacáků. Kočka mňouká, užíváme si pohody. Bude krásný výhled na hvězdy, slibujeme si, jak na ně počkáme. A nebo nebudeme čekat, ale vzbudíme se v noci, abychom je viděly.
A viděly? Ale ano. To byla noc. A předtím a potom jsme spaly. Dobrou noc!

Maliny na Velké - 3.díl (1.část)

11. ledna 2008 v 10:45 | vůdkyně

Velké na Velké

Sobota 4. srpna 2007
Trasa: Pěticestí - Kunštácká kaple - Jelení lázeň - Velká Deštná - Šerlich - Bukačka - Vrchmezí - Olešnice v Orlických horách - Nový Hrádek
Vzdálenost - 28 km
Ráno poněkud podivné.
Vstávám společně s Lenďou kolem půl osmé, holky mají ještě oči zavřené, ale asi už moc nespí. Jdeme před náš přístřešek, venku je krásně, svítí sluníčko, paráda, snad se den vydaří.
Tu najednou auto. Velké auto. Zahýbá dolů a jede pryč. Druhé auto. Menší. Také zahýbá a už je fuč. Do třetice všeho dobrého. Ale pozor, změna! Auto nikam nezahýbá. Zastavuje. A holky pořád ještě leží.
Z auta vystupuje muž. Bere igelitky. A holky stále ještě oči zavřené...a jde do přístřešku...co dělat? Zavolám na něj dobrý den a potom něco jako že ´hned se zabalíme a odejdeme´. Jaká bude reakce?
Dobrá! Věřte tomu nebo ne, pán říká, že ´mně tady vůbec nevadíte.´
Tak jsme rády. Přesto už jsou holky venku ze spacáků, nečekaná návštěva je nejenom probudila, ale hlavně překvapila.
Snídaňový začátek dne na sluníčku u stolku. Snad nemusím vypisovat, co jsme jedly. Co jiného, než...doplňte si sami (rada - hledejte dnešní snídani v podobě té včerejší, přidejte müsli a je to)...
Sbalit všechno, nezapomenout nic. A razit dál. Vzhůru ke Kunštácké kapli.
Po kilometru chůze se nám naskýtá nádherný výhled. Ano, opět směrem k Jeseníkům. Fotíme se v různých pózách, aby bylo na co vzpomínat. A že bude!
Přicházíme k opuštěné Kunštácké kapli.
Kunštácká kaple
Kunštácké kaple je postavena ve stylu barokním na hlavním hřebeni ve výšce 1035 m.n.m. Byla vystavěna mezi lety 1670-1671, modlívali se u ní lidé chodící přes hřeben pracovat do jiných oblastí.
Je opuštěná. A zamčená mohutnou mříží. Ještě štěstí, že jsme spaly na Pěticestí, že?
Horské cestičky nás vedou dál. Nejvíce oceňujeme, že tu nejezdí cyklisté a že vlastně moc turistů nepotkáváme. Klid a harmonie přírody. Procházíme travami, stromky, výhledy jsou daleké.
Přes horu Tetřevec (1043 m.n.m) a hurá dolů. A stále nahoru a dolů. Potkáváme také nějakou rodinku, vydala se na borůvky, zajímavý cíl výletu. A paní se s námi pouští do řeči, je milá, rozhovor se však podobá těm předchozím, takže nalistujte předchozí stránky a hledejte...nápověda...začalo to nějak tak jako ´odkud jdete? a kam?´...
A jsme na rozcestí Pod Homolí. Zde už jezdí mnoho cyklistů. Ale turisté opět žádní. Přejdeme cyklostezku, po té se nám ale opravdu jít nechce, a jdeme do kopce. Dál.
Napojení na cestu pro cyklisty se nám ale nevyhne. Jeden se řítí shora a druhý zdola. Jak jinak. Jeden funí, druhý šlape, třetí nemá helmu, čtvrtý se na to oblékl jak na procházku po lázeňské kolonádě.
A zase je o čem mluvit. A co jíst. Maliny úplně všude. Drobné, červené, cyklistům nestojí za to, aby tu zastavili a pojedli tuhle pochoutku, takže většina zbyla na nás.
Cítíme, že stoupáme. Cítíme, že Velká nebude daleko. Ale ten poslední výstup! Když se podíváme vzhůru, je nám jasné, že nahoře bude moc hezky, ale že ten kopec moc hezký není. No co, jsme blízko.
A ještě k tomu všemu nás povzbudí SMSka od Lucky.
Lúca - 11 hodin, 2 minuty, 32 sekund
Ahojda slečny, počasí vám přeje a má přát i nadále. Podle předpovědi má být fajné až do středy. Doufám, že je vše v pohodě a užíváte pochodu:) Přeju hlavně příjemný noci.
Přicházíme na silničku k chatě horské služby. Jdeme pro razítko, jak jinak. Postarší pán s trekingovou holí se s námi dá do řeči. Asi by rád vyrazil s námi. Jenže to jeho paní zrovna nezajímá. Krátké zaznamenání jejich rozhovoru, P je pán a PÍ je jeho žena. Hraje starší manželský pár, předpokládáme tak kolem 70 let oba.
P (mluví na šest mladých dívek): My jsme už jenom turisti na baterky. Máme dole chatu, tak chodíme jenom na krátké výlety.
PÍ (vystoupí z kiosku) : Dáš si čaj?
P (prohodí mezi povídáním): Ano, Květinko.
PÍ : S cukrem nebo bez cukru?
P: (na Květinku) S kostkou cukru, Andílku. (opět na šest dívek) Ale baví nás to, to víte, nohy už tolik neslouží. To víte...
PÍ: (trochu rozzlobeně): Mají pohledy, nechceš si nějaký koupit?
P: Jeden mi kup, prosím.
PÍ: (už neodbytně): Ale mají jich tam víc, musíš si vybrat. (a odchází)
Šest dívek tuší, že by mohlo být zle, proto zvednou své těžké batohy a loučí se s hlavním hrdinou rozhovoru.
Vycházíme, protože jak jste správně pochopili, tohle ještě není samotná Velká Deštná. To je jenom rozcestí, které nás na Deštnou dovede.
Těšíme se na rozhlednu. A na výhled.
A hle, je to tady! Jenže co to? Zrada? To je rozhledna? Spatříme před sebou dřevěný posed a na něm lidi. A jinak nikde nic.
Takže jsme na vrcholu! Hurá? Jasně, hurá! Dosáhly jsme kýženého cíle naší cesty! Káťa vytahuje ze svých železných zásob vynikající vrcholovou čokoládu. Vychutnáváme si ji a čekáme, až se ´posed´ uvolní, protože jeho kapacita dosahuje závratné výšky šesti lidí.
Lezem vzhůru. Lenďa ještě poprosí dva sympatické mladíky, zda by nám neobětovali trochu svého umu a nevyfotili nás na rozhledně. Povedlo se.
Jsme úplně nejvýš, co to jenom v Orlických horách jde. Velké na Velké. Nádhera. Velká Deštná je naše!
Velká Deštná
Velká Deštná je nejvyšší horou Orlických hor. Měří 1115 metrů. Dříve nesla název Sedmihradská hora. Při dobrém počasí se z triangulační věže (pozor, výstup na vlastní nebezpečí) můžeme pokochat krásami nejenom českými, ale i polskými.
Rozhlížíme se a rozhlížíme, vidět chvilku je, chvilku není, mraky se honí. Ale to už dole čekají netrpělivě další návštěvníci Velké Deštné a tak lezeme dolů.
Lenďa zjišťuje, že dva mladí fotografové nám věnovali asi jedenáct jedinečných snímků, nádhera:) Sbíráme své síly a batohy, protože vysněná polévka na Šerlichu se blíží.
Po cestě opět potkáváme spoustu cyklistů, chudáci, teď to mají jenom a jenom do kopce, za to my si užívám jenom kopec dolů a dolů...paráda...

Maliny na Velké - 3.díl (2.část)

11. ledna 2008 v 10:41 | vůdkyně
A před námi Šerlich a na něm Masarykova chata.
Šerlich a Masarykova chata
Šerlich se nazývá 990 m.n.m. položená osada při hranici s Polskem, 3,5 km od Velké Deštné. Její pojmenování vzniklo z německého názvu. V letech 1924-1925 byla na vrcholu Šerlichu (1019 m.n.m.) postavena chata Klubu českých turistů, která byla nazvána Masarykova. Slavnostního otevření roku 1925 se účastnil také Alois Jirásek.Je zde i celoročně otevřený přechod do Polska.
Posadíme se ven, sluníčko se zrovna do nás opřelo, takže můžeme čerpat polední energii. Vydáme se pro polévky, vybraly jsme dvě - hovězí a frankfurtskou, a to v poměru dvě ku čtyřem. Mňam, to si dáme, teplé jídlo nás může jedině posilnit.
Donášíme polévky a všechny se pustíme do jídla. Chutná. Vedle nás sedí cyklisté a mluví anglicky. Dobře anglicky. A najednou česky. A my se nestačíme dohadovat o tom, kdo z nich je Čech a kdo Angličan...prostě legrace.
Po obědě se některé z nás položí na lavičky a načerpávají další energii, jiné razí pro razítka, pohledy, čaje a kafíčko, další na záchod a všechny pro vodu, kdo ví, kde zase nějakou pitnou potkáme. A večer je ještě daleko.
Po příjemném odpočinku vyrážíme dál. Obhlédneme hraniční přechod do Polska, takovou malou budku, ale potom už hezky po cestě do přírodní rezervace Bukačka.
Bukačka
Národní přírodní rezervace Bukačka byla vyhlášená roku 1954 a leží v nadmořské výšce 1000 metrů. Chrání se zde pozůstatek zakrslého bukového pralesa. Některé budky staré 200 let dosahují výšky do 15 metrů.
Snad je tento prales zakletý či co, ale na cestě potkáváme nejprve jednu starší paní a potom tři mladé dívky. A kupodivu všechny čtyři mají stejný dotaz - kudy vlastně na Šerlich? Že by zbloudilé pocestné? Nebo chrabré ženy na výsadku? No, každopádně jsme jim poradily a jsme si jisté, že dobře!
Jdeme dál. Bukové lesy Bukačky končí, my se ocitáme na širší cestě, po které pokračujeme až na rozcestí Polomského sedla.
Jedna cesta vede dolů, a ta druhá nahoru. Kam půjdeme my? Kdo by tipoval, že nahoru, tak by tipoval samozřejmě správně. Kam jinam bychom asi MY mohly pokračovat, že? A to jsme se před Deštnou uklidňovaly, že už výš rozhodně stoupat nebudeme.
Po jednom kopci jeden odpočinek. Odpočinek takzvaně vyměšovací...
Jo jo, co se dá dělat. Výstup zahájen. Vrch Vrchmezí nás vítá! Hurá! A odpočinek je zasloužený!
Vrchmezí
Vrchmezí je významným vrcholem vysokým 1084 metrů. Je nejvyšší horou polské části hor, polsky je nazýván Orlica. Ještě do poloviny 19. století tu stávala dřevěná věž, poté tu byl i výletní hostinec, na české straně byla vybudovaná 16 metrů vysoká rozhledna. Jenže chata po 2. světové válce vyhořela a nebyla obnovena, rozhledna se rozpadla. Dnes je tu však stále nádherný pohled daleko do kraje.
Maliny a kochání, jak jinak. Dokonce tu potkáváme nadšené turisty. Nás ale ještě více naláká naše další putování. To víte, po dlouhé době se cestička mezi stromy začíná vinout dolů. A to že hodně prudce dolů.
Jdeme. Naši cestu teď brzdí jenom ujídání malin, kterých je tady bezpočetně. A chutnají.
Přes vrch Ostružník hezky dolů a dolů. A začínají nás bolet kolena, cesta dolů také není úplně to ono, co bychom si přály. Ale lepší než předchozí kopce. Ach jo, nějak jsme se za ty čtyři puťáky rozmazlily. To jsme celé my:)
Vycházíme z lesa. A co vidíme? Naskýtá se nám nádherný pohled do kraje. Dole vesnice, předpokládáme, že Olešnice v Orlických horách, nahoře nebe a mezitím mraky a výhled na Krkonoše a další kopečky.
Usedáme na kraví nebo ovčí nebo prostě a jednoduše nějakou zvířecí louku, každá opatrně, abychom náhodou nepokřtily naše batohy či přímo naše oblečení nějakým výživným koláčkem.
Relaxujeme a odpočíváme. Žvýkáme gumová zvířátka a chemické bonbónové jahůdky ze sáčku. A jak nám je...krásně...
Bohužel slunce se rozhodlo opustit naše ležení, takže ani nám nezbývá než z poleženíčka odejít. Když není slunce, musí být pohyb, to je přeci jasná věc, že?
Scházíme do vesnice, tam chvilku po silnici, ale jenom chvilku, než se dostaneme na náměstí. Už z dálky slyšíme hudbu, tak jenom přemýšlíme, co se v Olešnici děje.
Olešnice v Orlických horách
Tato vesnice je poprvé připomínaná roku 1369, kdy se v okolí těžila železná ruda. Roku 1607 už byla povýšena na město. A co je ještě zajímavé - na obecním úřadě je možné zhlédnout Utzův mechanický betlém.
A co že se na tom náměstí děje, že je všude tolik hlaholu?
Před domovem důchodců sedí tři babičky a něco si vykládají. A na malém náměstíčku stojí kolotoč a nějaké další atrakce, které však zejí prázdnotou. Ani nás nelákají, proto náměstí bez většího povšimnutí procházíme.
Cestou do Nového Hrádku budeme totiž hledat přenocování, a to je opravdu mnohem zajímavější, než jakékoli pohyblivé autíčko na kolotoči.
Jenže silnice. A teplo. Tato kombinace je velmi nepříjemná, až se nám vůbec nechce šlapat. Ale zrychlujeme, už abychom byly pryč. Zastavujeme u pomníku, kde doplníme tekutiny, které si tělo nutně žádá. A zase další a další kilometry.
Docházíme k základně Policie České republiky. No, základně, abych byla přesná - rekreačnímu středisku Policie ČR. Ani ve svých nejrůžovějších snech si nedovedete představit, jak to tu vypadá! Nádhera. Ale my se opět přidáváme k našim střízlivějším snům, je nám jasné, že policajti by nás asi do svého příbytku nepozvali.
Nevadí. Jdeme pryč ze silnice stále po červené turistické značce. Konečně pryč. Odskočíme do obilí na záchod a ještě dál. A potom už nás čeká malé klesání a jsme na rozcestí Dlouhá. Čekáme na Káťu a Jahůdku, které se na trase musely potýkat s menšími technickými problémy. Neposlušná celta opustila krosnu...znovu ji přidělat a jde se...
Víme, že je už opravdu na čase hledat vhodné dva adepty stromy na náš příbytek.
Zatím stále nic. A tak stoupáme do kopce. Hle, už vidíme před sebou větrné mlýny, ty, které stojí (ale netočí se) nedaleko Nového Hrádku. A hle, chata na pravé straně.
Vybíhá pes, černý velký knírač, a za ním paní. Ta se hned hlásí. A pozor, není to obvyklý rozhovor...začíná sice úplně stejně, jako všechny předcházející, ale končí velmi slibně.
Paní Pražačka, v důchodu, miluje relaxaci a malování v Orlických horách. A hned vylézá její manžel. Dostáváme se k našemu ožehavému tématu, prostě nevíme, kde dnes hlavu složit, a něco hledáme.
Pán se k nám hned má. Prý tam nahoře je posed, tam by to bylo nejlepší a nejkrásnější. Zdvihneme hlavy vzhůru, opravdu je to kousek do kopce. A paní malířka se hned nabízí, že nás doprovodí, vždyť jdeme takovou dálku s takovými těžkými batohy.
Dáváme si říct. Provede nás loukou za chatou a ukazuje směr, kudy se vydat. Ale dál už jdeme samy, ona musí ještě vyvenčit psíka.
Nejprve objevujeme nekonečné množství ostružin, zralých přesně pro naši plánovanou krupicovou kaši. A lesík. Nedávno vykácené stromky. Vybíráme dva. Nádhera, to se to bude bydlet. Několik metrů od přístřešku les končí, tam nacházíme pole. A ten výhled! Málokdo by věřil, co krásného je možné k vidění. Na jedné straně mlýny, na straně druhé Krkonoše, tedy přesněji Sněžka a Černá hora. Paráda. A to není všechno! Slunce bude zapadat přesně před našimi zraky. Takže vzhůru do všech obvyklých činností, ať ten kouzelný západ stihneme!
Káťa a já začínáme stavět sovu, Lenďa a Verunka se vydávají na ostružiny do kaše, Šárka a Jahůdka se pustí do mohutných příprav večeře. Práce rozdělena, není co řešit.
Vše je hotovo přesně, jak kdybychom v sobě měly nějaké tajné hodiny. Lenďa s Verunkou se vrací s kupou ostružin, víc už jich tam prý ale opravdu není, Šárka s Jahůdkou právě dovařily kaši, my dostavěly. A hodování může začít.
Ostružiny končí v kaši, vše se zamíchá. Chytrá a prozíravá Káťa ještě posype celý výtvor grankem. Vrstvou granka. A tu ještě postupně obnovujeme. Parádní večeře. Oblizujeme se až za ušima.
Po večeři postupně odskakujeme do lesa, to víte, když člověk něco potřebuje, musí to vykonat. Jinak by to bylo velmi, ale opravdu velmi zlé.
A píšeme dopisy. Hlavně chlapcům prvního oddílu na tábor, to víte, kliky jsou kliky, a když u nich na táboře musí klikovat každý, kdo dostane pohled nebo dopis, tak si to nemůžeme nechat ujít. Bohužel nemáme směrovací číslo do Raspenavy, tak obtěžujeme Kamču.
Ta hned podává přesnou odpověď.
Kamča -18 hodin 51 minut 51 sekund
Tak je to 46361. Vy jste ale zákeřný:) Doufám, že si to pěkně užíváte. Všechny pozdravuj!
Před devátou hodinou vylézáme z lesíka na cestu u pole. Vezmeme s sebou celty a karimatky, nenecháváme zimu náhodě. Sedíme a jen tak debatujeme a meditujeme nad tím, jaký je život a jak je to všechno tady nádherné. Slunce postupně zapadá, sklání se nad Krkonošemi, my se nestačíme divit té rychlosti.
Lenďa vytváří několik fotek, a to jak nás, tak i okolní přírody. Prostě si každá z nás přichází na své, jak je libo.
Hluboký zážitek západu slunce a mraků, které obíhaly a různě přemalovávaly celé nebe, si odnášíme i do našich studených spacáků.
To se nám krásně bude spát!

Maliny na Velké - 2.díl

7. prosince 2007 v 13:20 | Žirafa

Čtení pro volné chvíle v podobě Cestovatelského deníku č.4 - Maliny na Velké, tentokrát s názvem:

Taky by ti hrabalo...

Pátek 3. srpna 2007
Trasa: Zemská brána - Hanička - Anenský vrch - Mezivrší - Pod Komářím vrchem - Pěticestí
Vzdálenost - 20 km
Rána bývají krutá, ne však ta naše. Ještě v noci nás zchladil deštík, ale naše sova nepustila dovnitř nic nevítaného, takže jsme přežily v suchu.
Vstáváme. Jdeme se osvěžit do Orlice, trocha hygieny nikdy neuškodí. K snídani se podává přesně to, co krosna dá, takže po většinou sušenky Be-Be, kterých ani po táboře nemají některé z nás dost:) Ale pozor, zároveň tu máme sadu přesnídávek, taktéž z našeho pobytu na táboře...jenom ty skleničky se trochu pronesou, co se dá dělat...Pochutnáváme si na čaji Dračí oheň nebo snad Oheň draka? Je to asi vlastně úplně jedno. Zelený a někomu nechutná....
Balíme, přece jenom jsme prospaly asi dvanáct hodin, což už je na první noc mimo vyhřáté postele nečekaný výkon.
Jdeme po červené, té, která nás bude provázet v podstatě většinu dní, kdy budeme putovat. Cesta pojmenovaná po autorovi F.L.Věka a dalších knih. Takže bdělý čtenář má celkem jasno, že? Ano, správně, Jiráskova cesta.
První prudší stoupání nás trochu překvapuje, ale my se rozhodně nedáme. S kochacími pauzami vystupujeme výše a výše. Konečně pociťujeme, že jsme v horách. A potom už hezky lesem. Všude plno bunkrů, není divu, vždyť se na území Orlických hor budovalo před druhou světovou válkou mohutné opevnění.
Bunkry jsou ale zavřené, ačkoli po několika minutách chůze potkáváme jeden, na kterém se dokonce pracuje! I když...pravda, několik mužů sedí na plastových židlích u bunkru a o něčem mohutně debatují. Usuzujeme, že mají zrovna mezipracovní přestávku na oběd. Třeba.
Ve chvilkách nožního odpočinku slídíme po malinách, kterých je u cesty stále dost. Mňam. Břicha se plní hodně rychle, ale chuť na ně neustává.
Na křižovatce nazvané Pod Zadním vrchem dáváme větší pauzu. Nejenom picí, ale také občerstvovací a převlékací. Každá vytáhne něco ze svých zásob, takže žvýkáme sušenky, jablka a další pochutiny.
Ale zase hezky dál. Při dalším pozvoleném výstupu potkáváme kupu lidí. Rodiče, děti, kočárky...a hned se dávají do řeči. Pořád stejné - kam jdeme, odkud jdeme, odkud jsme...a že jsme dobré, protože oni jdou teprve asi kilometr a už jsou velmi vyčerpaní...musíme se zasmát.
Konečně se dostáváme poblíž jednoho z našich dnešních cílů, a to na silnici vedoucí z Rokytnice v Orlických horách do Bartošovic v Orlických horách. Vidíme jeden větší bunkr, na kterém se také pracuje, ale co nás opravdu nadchne jsou kontejnery...a to především ten na sklo, protože přesnídávka zmizela v nás, ale sklenky mizí až teď v jednom z barevných polykačů odpadu.
Čeká nás poslední, ale neméně záživný výstup, výstup na pevnost Hanička. Myslely jsme, že to nebude tak prudké, tak vyčerpávající, tak zdlouhavé, tak...
Ale docházíme. Hanička před našimi zraky. No, spíše oplocení pevnosti Hanička. Začínáme se těšit na prohlídku...
Pevnost Hanička
Pevnost Hanička (vybudovaná mezi lety 1936-1938) dostala své jméno po osadě, která je připomínaná už v roce 1790. Dnes je to šest objektů, které spojují stovky metrů podzemních chodeb. Roku 1938 byla však nuceně předána Wehrmachtu.
Zakoupíme vstupenky a zároveň poprosíme chlapce u kasy, jestli bychom si nemohly naše malé milé miláčky krosničky dát k němu do kanceláře. Svoluje. A jeho psík, spíše pes (totiž boxer) nám ty naše miláčky asi pohlídá...doufáme...
Chlapec kasař, no dobře, pokladník, namítne, že když nás takhle vidí, je mu z nás zima. A v podzemí prý bude ještě větší. Trošku se přioblékneme, podotýkám opravdu trošku, protože mu moc nevěříme. Naše škoda.
Obhlédneme venkovní expozici, na které poznáváme nám velmi blízkou polňačku. Nádhera. Zachovalá a snad i použitelná. Ale nepoužívaná. Proto tak zachovalá. Rozumíte tomu? J Jednoduše - vše souvisí se vším...
Vyzkoušíme místní záchody, okoukneme, co je nabízeno v občerstvení. A potom už prohlídka. A náš průvodce. Nejprve nás nechává v první místnosti, kde prohlížíme různé modely, uniformy...bohužel, asi dvacet minut, což je dost dlouhá doba na to, abychom zjistily, že se začínáme nudit.
Mladý obrýlený muž přichází a začíná nás provádět. Ale jak? Mele, mele, mele, mele...nerozumíme, a tak se na sebe mile usmíváme, každá si myslí své. Hloupě dáváme pozor, ačkoli vlastně nevíme, proč.
Až jedna paní se odváží a poprosí chlapce (kolik let? těžko říct...chlapec či muž neurčitého věku...patnáct až osmnáct? budoucí vědec? nebo neurotik?...) aby mluvil srozumitelněji.
Povedlo se. Alespoň na chvíli.
Sestupujeme do podzemí. Schody jsou dlouhé (asi 14 metrů pod zem, celkem 96 schodů) a začínáme pociťovat chladnoucí vzduch nejenom kolem nás, ale i na nás. Vyskočila husí kůže. Uklidňujeme se tím, že přeci prohlídka nebude tak dlouhá a že si naše chrabrá těla musí zvyknout.
Ale nezvykají.
Posloucháme, jdeme rychle. Jedna chodba, druhá chodba, jedno slovo chlapce-muže, druhé slovo muže-chlapce. A my ani nedutáme. Jeden dut nastane ve chvíli, kdy náš průvodce nečekaně zhasne světla. Křik. Mírná panika, a to nejenom Šárky, která se lekla, že se už dnes se sluncem neshledáme. Ale potom zase světlo.
Vidíme lékařskou ošetřovnu, pokoje, čističe vzduchu i vody. A hlavně stále jedna dlouhá chodba. A zima. A hrozná zima. A ještě hroznější zima. A nejhroznější zima. Klepeme kosu. Ale humor nás neopouští, průvodce se o naši zábavu přeci postará.
Konečně! Po hodině a půl se ocitáme opět na povrchu, tentokrát už v jiném bunkru s jiným číslem. Zajímavé. Chodba nás vyvedla na povrch zemský, ale stejně docela studený, slunce v nedohlednu. Mraky. Ale postupně začínáme rozmrzat.
Chlapec-muž vypráví stále o tom, jaké by to bylo, kdyby Hanička byla opravdovým úkrytem ve válce. A jaké? Nikdo neví, protože se Hanička války nezúčastnila, takže všechny ty chytré rady inženýrů a stavitelů a inteligentů se nikdy nedaly využít. Smůla. A nebo štěstí?
Prohlídky se zúčastnili také příchozí z Německa. S těmi má ale náš milý průvodce největší problémy, jelikož mu zrovna chtějí vrátit tištěného průvodce, ale on jim nedokáže vysvětlit, že ještě prohlídka nekončí. Jednoduché pobavení pro přihlížející. Opravdu. Nohy a ruce nepomáhají. Nakonec jim česky sdělí, že ´prohlídka ještě pokračuje´a že ´vezmu si papíry potom´.
Konec. Scházíme po silničce zpátky k našim batohům. Jsou tam. Trochu jinde, protože milý boxer si chtěl pochutnat na našem salámu, tak je chytrý pokladník odsunul mimo psí dosah. Ještě že tak! Vždyť se v nich schovává také náš dnešní pozdní oběd, tedy přesněji řečeno chleba s pomazánkovým máslem. Teď dobrota.
Kupujeme litry teplého čaje, tělo se nějak nechce zahřát. Nejlepší bude jít dál. A do kopce. To je zahřívací jistota. Ta nejjistější.
Jdeme!
Dalším cílem je Anenský vrch. Cesta je turistická, bez cyklistů, což se nám samozřejmě moc líbí. Je to povídavě pohodlné, krása. A těla se zahřívají na svou přirozenou teplotu, což nás také těší, a to natolik, že postupně sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení.
Kocháme a jdeme a kocháme a povídáme a jdeme.
Anenský vrch vidíme už z dálky a těšíme se, až na něj vystoupíme. Na rozcestí pod ním se vydáváme malou odbočkou na samotný Anenský vrch, protože....co kdyby byly vidět Jeseníky, nedejbože Dlouhé Stráně, že Káťo?!
Anenský vrch
Anenský vrch je vysoký 991 m.n.m. Kolem najdeme spoustu objektů opevnění z let 1937-1938. V roce 1766 zde byla postavena kaple sv. Anny, která však byla při budování opevnění rozebrána a znovu postavena nad osadou Hadinec.
Výhled je krásný, posezení na bunkru s cucavou bonparou v puse ještě krásnější. Vytváříme fotografie a přemýšlíme nad tím, kam až dneska chceme dojít a kde budeme spát. Dlouhé Stráně vidět nejsou, ale Jeseníky nejspíš ano. Hurá, Káťa má radost a truchlí po Pavle, která by s ní o poloze Jeseníků debatovala. My jenom přihlížíme. A kocháme se. Jak jinak.
A dolů. Zpátky na rozcestí a po horské pěšině dál, čeká nás ještě několik výstupů, tentokrát na Mezivrší, kudy dokonce vede silnice. Ale moc turistů nepotkáváme. A vydáváme se zase vzhůru. Nahoru. A na maliny. Kam jinam, vždycky nahoru a na maliny. Směřujeme na Velkou, to ví každá z nás. Tento náš cíl bude dosažen zítra, tak se těšíme.
Hurá, Komáří vrch, další bod našeho výstupu.
Komáří vrch
Komáří vrch je skalnatý vrch 992 m.n.m. Kolem tohoto vrchu byla roku 1973 vyhlášena přírodní rezervace. V okolí opět najdeme několik pevnůstek ze 30. let 20. století.
Už se nemůžeme dočkat Pěticestí. Rozcestí pěti cest? Netušíme, ale už skoro jistě víme, že tam dneska složíme naše unavené hlavy, nohy, ruce...
Blížíme se. Ještě několik kilometrů, metrů, kroků...
A jsme tu. Pěticestí.
Pěticestí
Pěticestí je jedna z nejdůležitějších turistických i cyklistických křižovatek v Orlických horách v nadmořské výšce 1004 metrů.
Omrkáváme situaci, škoda, že nádherná horská chata je zavřena. Ale přístřešek tu je. Opět škoda, šest lidí by se pod ním nikdy nevyspalo. A co kolem? Škoda odchází, stavitelka nachází dva významné stromy. Ty budou poctěny naším přístřeškem!
Šárka se ujme vařiče a kotlíku a rýže, Jahůdka a Lenďa kukuřice a hrášku a točeného salámu a sýru a Káťa a Verunka a já se nadšeně ujímáme uzlovaček a plachty a celt. Každá má práci, aby mohla společná noc vypuknout.
Rýže se vaří, salám na talíři. Ještě několik úprav a přístřešek je také hotov. A útulný. A dlouhý. A šustivý, vítr se mu opírá do plachet. Fičí tu, jen co je pravda. Natahujeme dlouhé kalhoty.
Na Pěticestí přichází mladá rodinka, tedy muž, žena a jedno děcko. Tak jeden a půl roku. Divíme se, táhne na sedmou hodinu. Rodinka se nasvačí, pozdraví a razí dál. Asi domů. To my nemusíme.
Rizoto hotovo. Máme velké oči. Ale i velký hlad. Postupně ujídáme kariovou pochoutku, chutná, chutná...a břicha se plní nejprve na padesát procent, ale potom i na sto...a co hůř, některým se břicha naplňují až na neuvěřitelných sto třicet procent!
Sedmá hodina odbyla, blíží se osmá. A co my? Zima nás dneska sužovala, pokud bychom v ní byly neustále (asi tak, jak náš chlapec-muž v Haničce), tak by nám také hrabalo. Není divu, že ten chlapec-muž...ale už konec debat.
Hezky zalézt, přikrýt se...a hlavně najít tak pohodlné místo, aby kořen nemusel tlačit na záda, na ruce, na nohy...nejlepší je narafičit ho mezi dvě půlky. Vážně. To není vtip. Holá pravda. Až takhle někam vyrazíte a potkáte kořen ve vaší posteli, zkuste to!
A potom zavřete oči a krásnou dlouhou dobrou noc!

Maliny na Velké

9. listopadu 2007 v 18:05

Znáte Orlické hory? Že ne? A chtěli byste je alespoň trošku poznat? Pak právě pro vás tu je náš Cestovatelský deník č.4, tentokrát s názvem Maliny na Velké...

Vyprávění o našem prázdninovém putování v podání vůdkyně právě začíná....

Kdo byl?

Cestovatelky
-studentka hradecké univerzity, psavkyně
Káťa-studentka chemárny v Praze, stavitelka a bořitelka, neustále hodnotící zákusky a zmrzliny
Šárka- od září již plně zaměstnaná učitelka, sportovkyně neustále odbíhají v noci kamsi…
Lenďa- studentka zemědělky v Praze, milovnice fotografování a květin, stromů, zvířat....věcí...
Jahůdka - nováček v našich putovatelských řadách, studentka ´zdrávky´
Verunka - další nováček, cestovatelka duchem i tělem, taktéž studentka ´zdrávky´
Ostatní přihlížející...
Letos nám nikdo moc zpráviček neposlal...asi je to tím, že operátoři zlevňují hovory, takže se spíše volalo (a to především domů) a málokdo vymačkával zbolavělými prsty písmenka krátké sms zprávy...
Pochvala proto patří více Lúce (poslala dvě SMSky, vlastně tři, jednu už po našem příjezdu) a Kamče (poslala jednu)....
A jinak se volalo domů, maminkám, tatínkům, babičkám, dědečkům a dalším, kteří jenom pevně doufali, že naši výpravu nepotká nic nečekaného, neboli že naši výpravu potká vše očekávané..
A potkalo?
No prosím, jenom čtěte dál, nabízím vhled do našeho velkého srpnového putování na Velkou...

Jak se plánovalo...

Musím říci, že letos se od plánování nějak trochu upustilo. Můžeme jenom předpokládat, čím to je...Že bychom byly starší, a tím také zkušenější? Nebo se nám prostě nechtělo?
Žádný strach...známe své možnosti. Káťa nakonec usoudila, že bude nejlepší projít celý hřeben Orlických hor. A ten nápad - že jako navštívíme a proputujeme Orlické hory - se zrodil již někdy po skončení minulého jesenického puťáku...
Horší to letos bylo se slíbenou účastí. Původně závratně vysoké číslo deset puťaček se nakonec zúžilo na šest...žádný výběr, žádná konkurence...prostě se jenom několik z nás rozhodlo, že letos prostě NE...:)
Vzpomeňme je jenom málo slovy:
Pavla (a bohužel i Jessy) - práce, práce a zase práce...je to tak, některé z nás končí školu a začíná jim trochu tvrdší život, který semlel i ubohou Jessinu:)
Lúca - práce, práce a zase práce, aneb bydlení je hra...to víte, pomáhat se musí...
Žlůťa - po dlouhém přemýšlení vyměnila zábavu za zábavu...to víte, i ten SázavaFest je jenom jednou do roka
Kamča - občas je třeba si odpočinout (to jako psychicky, však to znáte všichni) a po čtrnácti dnech tábora je ten nejlepší čas vybrat si kýžený psychický odpočinek:)
To jsou ony:) Ale snad příští rok se to zase všechno zkombinuje tak, aby nás mohlo putovat co nejvíc...uvidíme...
Ale zbytek (ten, kdo přeskočil úvod neví teď zhola nic), ten zbytek si to úplně skvěle a krásně užil...
Dlouho napínám? Co se dá dělat...i začátky jsou někdy krušné...ale vydržte!

Kde se tyčí...?

čtvrtek2.srpna 2007
trasa: Žamberk - Zakopanka - Zbudov - Klášterec nad Orlicí - naučná stezka Zemská brána
vzdálenost - 15 km
Vyrážíme. Jak jinak by mohl začít náš puťák. Pozor, čtvrtý, ano, v pořadí již čtvrtý.
Scházíme se na turnovském vlakovém nádraží v očekávaném počtu šesti dívek a šesti krosen. Prostě krosňačky, jak nám časem došlo (baťůžkáři tedy rozhodně nejsme)!
Nasedáme do vlaku směr Hradec Králové. Sedíme, povídáme, těšíme se a plánujeme.
Po deváté hodině přichází první ze třech SMSek celého puťáku.
Lúca - 9 hodin a 10 minut a 30 vteřin
Ahojda holčiny, přeju šťastnou cestu a hlavně bezproblémový puťák. Užijte ho, jak to jenom půjde, ať mi máte pak co vyprávět. Ahoj, Lucka
Čteme a bavíme se dál. Co by to bylo za začátek, kdyby všechno probíhalo tak, jak má...to nejde...takže pozor, první změna v našem plánování - taková malá výluka mezi Starou Pakou a Mostkem...co se dá dělat, házíme krosničky na záda a přesedáme...starý autobus nás čeká...
Problém je jedině v tom, že je přeplněný...sedne si několik z nás, jiné stojí...smějeme se z jedné strany autobusu na druhou, lidí mnoho, někteří radí, abychom šly do druhého, že tedy tam bude určitě volno. Slyšíte to, URČITĚ! A my jim oponujeme, protože jsme ho zodpovědně prohlédly a stejně nakonec vybraly tenhle...
Po cestě do Mostku se stane několik dobrodružství v jednom...Šárčin kotlík zcela znemožní pohyb jednomu holohlavému pánovi, který nakonec skončí v bezpohybovém stavu připlácnut nejenom sedačkou, ale i tím kotlíkem...když se však situace stává nebezpečnou a kotlík při sebemenším nárazu tře svůj povrch o hladký povrch jeho hlavy, dochází Šárka ke kompromisu a kotlík upravuje tak, aby se nejevil tak nebezpečně...
Já zatím čile konverzuji s panem učitelem Karešem, který vypráví, jak kdysi učil na Jizerce, jak dělal Krakonoše, jak je u nich v horách krásně...zajímavé povídání, i Verunka napjatě poslouchá...a já zrovna četla doma knížku Tři Izeriny, kde se pan Kareš také objevuje...shoda náhod...nebo náhoda shody??? Kdo ví...
Točky směrem na Mostek jsou nepředvídatelné, ale ticho v žaludcích rozhodně není...takže hurá, vystupovat a rychle obsadit příhodná místa ve vlaku...
Další nástraha nás čeká v Hradci Králové. Původně jsme měly čekat asi půl hodiny na přípoj do Žamberka, ale nečekaná výluka zkrátila naše čekání na nula minut. Takže rychle vysednout, rychle nasednout....jo, to jo, ale kam? Probíháme všechna nástupiště, až se zase nakonec vracíme na to třetí, na kterém jsme vystoupily...zvláštní to způsob...
Každopádně vlak do Žamberka jsme stihly...takže paráda...už nepovídáme, vlak nás uspává, takže odpočíváme, protože nevíme, co nás vlastně čeká...
Také přísedící pán se s námi pouští do hovoru, také vystupuje v Žamberku, takže rozhodně nezaspíme...
A jsme tu. Vystupujeme z vlaku a dozvídáme se, že do centra je to celé dva až tři kilometry...řidič autobusu nabízí svezení, ale my (ještě plné elánu) se rozhodně vydáváme pěšky...
Cesta do samého nitra města Žamberka nám utíká především proto, že vedeme zajímavé rozhovory o tom, jak ðnemít strach ð jak nemít strach při přepadnutí jiného tábora ð jak přepadnout prváky ð co jim pověsit na stožár (vynikající nápad - co třeba chobotnici?) ð ale jak to všechno provést a koho do toho zaplést? No, nápady, pravda, hodné geniála, ale pro nás několik slabých dívek zcela neproveditelné...
A jsme na náměstí.
Žamberk
Městečko se rozkládá na pravém břehu Divoké Orlice. Dominantou města je mohutný barokní kostel sv. Václava. Co ještě stojí za připomínku? 20 památných stromů, z nichž největší je lípa u zámku s obvodem kmene kolem720 cm. A ještě něco navíc. Žamberk má ve znaku divokého kance na zeleném trávníku s jednohlavou orlicí na hřbetě...
Šárka s Jahůdkou se rozhodly najít záchody a bloumají na náměstí, kam by své vody složily. Nakonec potají uspějí v jedné místní restauraci. A Káťa hlídá batohy. A já, Lenďa a Verunka jdeme oblažit místní informační centrum. A povede se. Dostáváme razítka, kupujeme pohledy.
Takže spokojenost na všech stranách, žádný problém.
Ještě nakoupíme nějaké zásoby do dalších dní, přece jenom se budeme pohybovat ve vysokých horách, temných lesích, opuštěných místech...a tak...pro jistotu i mléka na krupicovou kaši. A pro ještě větší jistotu raději hned dva litry...
Co nás nejvíce těší je místní zmrzlina. Mají. Mají a mají velký výběr a opravdu dobrou. Vynikající. Takže dva až tři kopečky? Žádný problém pro žádnou z nás. Mňam.
Ale už, holky, musíme také někam dojít. Takže krosny na bedra a jde se!
Hezky po červené na Zakopanku. V prvním slunečném kopci následuje velké svlékání a převlékání, Kátě je opravdu velké teplo. A doplnění tekutin, to je ale nutné...
Mezi tím různým -ékáním hledáme, kde se tyčí? To jsou hory? Takové ty kopce?
Kousek od Zakopanky potkáváme zuřivého traktoristu, který se před námi snaží ukazovat nějaké traktoristické umění či co to je. Přejede rychle kolem a zase odjede...ťukáme si na hlavy, ale tomu on asi nerozumí.
Zakopanka - bus...další zastávka, na které je třeba nejprve zkontrolovat mapu a potom vesele doplnit vodu do těla a potom zase jít dál.
A těch...! Teď bude každý správný čtenář čekat, čeho bylo tolik...no, a pokud tento správný čtenář četl nadpis našeho deníku, tak pochopí hned...A těch MALIN! Všude maliny, zastavujeme, ochutnáváme, občas proklouzne do našich dychtivých úst fialová ostružina, chuťové buňky jsou nadšené.
V lese se trochu zamotáme. Co my? Spíše nás zamotá ten zuřivý značkovač místních turistických tras. To je opravdu výkon. Místo abychom nějakým způsobem les obešly, jdeme přímo tím největším křovím a pořád se jenom divíme, zda jdeme dobře. Doprava, doleva, jedno křoví, druhé křoví, kde jste kdo?
Nacházíme sebe, nacházíme i polní cestu...a pozor, nacházíme dozrávající kukuřice, které v tomto stavu (jako jejich stavu) chutnají opravdu opravdově. Takže loupeme a povídáme a než se nadějeme, dostáváme se na křižovatku Zbudov.
Po malé přestávce, kterou vyplňuje ošetření mé mravencem píchnuté zadní části těla, můžeme vyrazit do městečka Klášterec nad Orlicí.
Klášterec nad Orlicí
Obec leží nedaleko Pastvinské přehrady. Co nás tady může zaujmout? Stoletá ochotnická tradice, ale také hřbitov, ke kterému se váže zajímavá pověst. Rodiče zde pochovali svou dvanáctiletou dcerkou a kolem jejího hrobu zhotovili dřevěnou zahrádku. Jednou byla ale tak zlá zima, že doma nebylo čím topit. Matka tedy došla na hřbitov a chtěla vzít dřevěnou zahrádku jako topivo. Když se blížila k domovu, slyšela, jak za ní někdo jde. Otočila se a spatřila svou mrtvou dceru. Dřevo odhodila a utekla domů. Druhý den na hřbitově objevila dvoje stopy - jedny svoje, druhé menší, asi dětské...
Nacházíme místní obchod, kde ještě dokupujeme hrášek a kukuřici na zítřejší večeři. Nastává také první velké telefonování, kdy Šárka spatří telefonní budku a odhodlá se vyzkoušet její kvalitu. Nakonec můžeme zhodnotit, že velmi úspěšně. Dozví se novinky z chystané párty mamčiných padesátin...
My už se ale těšíme na naučnou stezku Zemská brána, která vede právě z Klášterce nad Orlicí až k Zemské bráně, a to je značka modrá.
Hned v prvním stoupání spatřujeme spousty holubů sedících na zemi a poté, o nás spatřili, sedících na střechách. Krásný pohled. Přichází postarší pán, který se s námi ihned pouští do hovoru. A povídá o tom, jak měl velké polnosti a jak tu a tam zakroutí některému z holubů krkem a usmaží ho hezky na másle...a potom zase povídáme my, kam jdeme a co jsme a tak...
...a tak dál. Cesta pomalu vede z kopce mezi stromy. Co naše (některé) obrýlené oči nevidí? Cyklisti. A hned tři. A tady v lese. A pouští se do řeči.
Že prý jsme sice pěkné holky, ale jestli nemáme klobásy...prostě nemáme. Takže cyklisté si postupně dávají přednost na úzké cestičce, přičemž málem stihnou spadnout z kola...ale hned jsou pryč a my si oddychneme, klobásy nevedeme a vést nebudeme.
Konečně po několika kilometrech dojdeme k letnímu táboru Orlice a potom už opravdu kolem Orlice po naučné stezce se spoustou naučných cedulí (u těch se opravdu zastavujeme a opravdu se snažíme vzdělávat). Lidé se snad rozmnožili, je jich tu teď spousta, chodí a jezdí sem a tam...a přihlouple koukají na naše velké kamarádky krosny.
Potkáváme také Ledříčkovu skálu, ve které podle dokladů bydlel zbojník Ledříček, který bohatým bral a chudým dával.
Ještě přejít dřevěný most a hlavně nezapomenout přečíst všechna ta varování jako že jsme v chráněné oblasti, co tu máme a spíše nemáme dělat. Hlavně nestanovat! Ještě že nemáme žádný stan, že?:)
Pašerácká lávka
Pašeráckou lávkou je myšlena dřevěná lávka, která sloužila komu jinému, než pašerákům, kteří po ní tajně přenášeli zboží z vyspělého Pruska do zaostalejšího Rakouska.
K Zemské bráně docházíme již navečer. Místo na spaní jsme zatím nenalezly, budeme hledat tady. Někde. Prostě asi přímo u ní.
Zemská brána
Zemská brána je rulovité údolí protkané řekou Divoká Orlice. Pokud však mluvíme přímo o místu Zemská brána, máme na mysli most přes silnici vybudovaném mezi lety1900-1903, dnes samozřejmě v rekonstruovaném stavu.
Snažíme se ještě objevit vhodnější místo na spaní, ale místo přímo vedle Zemské brány nás láká několikanásobně - dva dobře rostlé stromy, voda přímo u nosu (jak na zuby, tak na večerní koupel:)), nenáročnost terénu.
Nakonec všechna tato pozitiva zvítězí nad tím, že budeme spát lidem na očích, tedy přímo vedle a zároveň pod silnicí vedoucí z Bartošovic do osady Čihák.
Nejprve natáhneme provaz mezi stromy, najíme se, vykoupeme. Počkáme, až se trochu setmí, a pustíme se do stavby přístřešku. Nádhera. Káťa se funkce vedoucího stavitele ujme velmi zodpovědně a za několik málo minut se můžeme kochat naším dnešním ubytováním, již z pradob puťáků ubytováním zvaným SOVA.
Lidé občas projdou po silnici, někteří nás spatří, potom něco zamrmlají, někteří si nás ani nevšimnou...kryt nedokonalý, ale postačující.
Nasoukáme se dovnitř, místa dost, jen ho správně využít. Šárka tradičně na kraj, její noční odběhy by totiž jinak stály docela dost pošlapaných hlav. My ostatní nějak mezi sebe. Jedna vedle druhé, druhá vedle třetí...a klidně počítejte až do šesti.
Až dopočítáte, tak dobrou noc! Mimochodem, hodiny by odtloukly osmou hodinu večerní...:)

Maliny na Velké...

7. srpna 2007 v 7:05 | vůdkyně
A jsme zase doma!
Po pětidenním putování po Orlických horách jsme se vrátily s mnohými nečekanými zážitky...
A kdo?
  • Jahůdka
  • Jana
  • Šárka
  • Káťa
  • Verunka
  • Žirafa nás fotí na mostku na naučné stezce k Zemské Bráně...
Ušly jsme kolem 120 km - od Žamberka až do Dvora Králové...viděly jsme nejenom Haničku, Zemskou bránu a další krásy Orlických hor, ale také Babiččino údolí a Kuks...

U Kunštácké kaple...obdivujeme výhled na Jeseníky...
Stojíme na překvapivé rozhledně na Velké Deštné, 1115 m.n.m....
S Orlickými horami jsme se rozloučily v Pekle...a potom putovaly přes Náchod až do Dvora...
Cestovatelský deník samozřejmě.......BUDE!
Takže - kdo máte zájem, ozvěte se, čtvrtý cestovatelský deník, tentokrát s názvem Maliny na Velké, bude možné za malé přispění několika drobných pro naši Jennifer koupit:)

Ub(i)ytí v Jesenických horách-poslední část (1/2)

27. června 2007 v 7:52 | Žirafa
Na prázdniny vám přinášíme poslední díl z putování po Jeseníkách... Ale netruchlete, již začátkem srpna se vydáváme za dalším dobrodružstvím, ze kterého deník chybět nebude... Tak se těště na další vyprávění, tentokrát z hor Orlických...
PONDĚLÍ, 14.8.2006
Na bylinkách bez Lucky
Jsem brzo vzhůru. A protože nemám co dělat a spát se mi už nechce, vezmu si MP3, kterou jsme večer poslouchaly s Kamčou. Nohavica, to je teď náš favorit! A tak poslouchám a v duchu si pobrukuju. Do toho občas slyším Lucky nadechnutí s výdechem v podobě "Hmmm", takový roztomilý. A Káti pochrupávání. A taky občasné obracení se všech a rány podlahy při tom.
Už je vzhůru i Kamča. Nabízím jí MP3 a ona neodmítá. Hned si hledá Přítele. A Káťa vedle ní a Lucka na kraji pořád spokojeně spí. Že je to tak dlouho baví?! Kdyby jen věděly, že jsem je natočila na video… Kamča už se nudí. Už ji nebaví ani Nohavica. Nejradši by stávala stejně jako já. Tak se spolu bavíme. Šeptem! Lucka zvedne hlavu a Kamča jí řekne: "Je třičtvrtě na devět, už nespi!" Ne, jenže ona na nás jen vyplázne jazyk, otočí se na druhý bok a spí dál… A tak Kamča přes ní jde alespoň na záchod. Obě dvě je obdivujeme v délce spaní. Kdyby to byl nějaký bobřík, tak ho mají hned…!
Už spí jen Káťa, Lúca neusnula… A tak vylézá ze spacáku a aktivně jde dělat čaj. Ještě musím vylovit sáčky z batohu, abychom neměly jen horkou vodu. Naštěstí jsem je nehledala dlouho a tak nám Lúca udělala míchaný čaj -3+1 sáček. 3 stejný a 1 jiný. Ale na chuti to znát není. Káťa už je taky vzhůru!
Každá si vezmeme něco k jídlu, to, co jsme si včera nebo někdy jindy kupily. Pohoda. Sedíme u stolu! Píše vůdkyně: Nazdar, tak jak se spalo u skautů? Dneska už se na vás moc těším!!! Koupila jsem mamce sklenky na červené víno k svátku, tak jí to dámeJA jinak nic nového, dneska budu píct buchty s mamkouLNo, ale pro vásJTak si užijte poslední den, ahojky, J. (9:44:51). A přemýšlíme, jak to udělat s fotkami. Kde je budeme popisovat a hlavně v kolik. No, budeme to muset ještě dořešit.
Když Lucka vařila čaj, sepsaly jsme s Kamčou děkovný dopis Šumperačkám na ohořelý papír, se kterým si včera Lúca na chodbě vyhrála tak, že byl smrad z ohně a jeho uhasínání všude…No snad je to potěší, jako potěšily ony nás a třeba navštíví i naše stránky. Na konci dopisu totiž najdou i naši internetovou adresu… Ještě se tam všechny podepíšeme a můžeme to vyvěsit.
Co teď? Holky si prohlíží alba, která včera nestihla. Už máme zabaleno, jen to tu trochu poklidit. Stačí jen vzít koště. Stejně tady budou zase dál pokračovat ve stavění, takže vytírání se nevyplatí. Ale zatím se k úklidu moc nemáme. Ještě musíme jít složit plachtu do ping-pong místnosti. Ochotně se zvedne Káťa. Povedlo se! Tak teď už jen to zametání… Lúca jde vylít zbytek čaje a začíná se s úklidem, abychom potom všechno stíhaly. Chceme jít na íčko, do restaurace na oběd a pak ve 13:40 nám jede vlak… A ještě musíme prozvonit Ladu, aby si došla pro klíče. Vrhnu se po koštěti a začnu zametat, holky šly do ostatních kluboven sehnat lopatku. Přišly i se smetáčkem! Prozvonila jsem Ladu, abychom mohly vyrazit. Stěhujeme se ven, kde na ni počkáme. Ještě jednou poděkujeme za milé přijetí, rozloučíme se a vydáme se jinou cestou než včera k muzeu, kde sídlí i íčko.
Cestou probíráme noční výlet holek - už od včerejška mluvily o tom, že půjdou na nějakou piškotéku, za Radečkama. A taky tímto zdůvodňují jejich dlouhé polehávání a spaní. A Káťa prý pěkně vyváděla. Po dvou panácích začala tancovat kolem tyče…
Vrhneme se do íčka, všechny, i s krosnama. Točíme stojánkem s pohledy a vybíráme. Nakonec nejsem sama, kdo si nějaký ten pohled kupuje. I Káťa! Měli totiž Dlouhé Stráně - s nádržema! A na to se Káťa těšila dlouho!!! Tak, a jdeme hledat nějakou tu hospůdku.
Zakotvily jsme v té, co se mně a Kátě líbila nejvíc už včera. Zrovna otevřeli, takže moc lidí tam není. Koukáme na nabídku a je z čeho vybírat. Mají i menučka. Od 50 do 60Kč, polívka a pití 0,2l v ceně. To je slušná cena. Na tabuli je napsáno "dršťková", tak si myslíme, že to má být k menu. Polívku si dává jen Lúca, my ostatní si objednáme kuřecí na bylinkách s hranolkama a Lúca kuřecí s těstovinami. Vypadá to dobře, teda ta polívka pro Lucku. K dennímu menu byla totiž polívka zeleninová. Začaly jsme přemýšlet, jestli si ji dodatečně taky neobjednáme, ale přišlo by nám to celkem trapný, tak jsme čekaly na hlavní chod. Hospůdka se zaplnila docela rychle. V klidu a v pohodě jsme se najedly, ale stále nám zbývalo docela dost času.
Jdeme omrknout prázdný kostel. U kostela nikdo není, ani TominoL Sejdeme dolů do parčíku. Hned na první pohled nás zaujme strom. Košatý, rostlý tak, že se na něj dá vylézt. Teda zdá se to… Realita je horší. Sundáme batohy a chystáme se na další společné foto - na stromě. Nakonec jen Lucka vyleze na jednu z větví a my jsme kolem. "Hele, dětský houpačky a prolejzačky, jdem tam!" Kdo jiný by to mohl pronést než Lucka. Ale nám se to taky líbí. Vymýšlíme všelijaké pózy pro společná fota, hlavně Lúca, tu to baví nejvíc. Zbývá nám ještě něco přes hodinu, skoro dvě. Ale i přesto to v parku zabalíme. Před odchodem k nám přijde malý klučina, jestli bychom mu z mobilu nevytáhly SIMku. Ale ani nám se to nedaří. Odcházíme…. Zase jinudy. A už směrem k nádraží.
Dojdeme na Hlavní třídu, kolem muzea a za ním doprava. Zastavíme se až před pekárnou, kterou jsme si vyhlídly na nákup už včera. Před obchodem sundáme krosny, já s Kamčou jdeme dovnitř. A pak se vyměníme. A protože ještě pořád máme čas, sedneme si před obchodem ke stolečku a pochutnáváme si na dobrůtkách. A pak se rozhodneme ještě pro nanuka, teda kromě Lúcy. Za 35 minut nám jede vlak. Pomalu se přesunem na nádraží, koupíme lístek a jdeme se ještě na chvilku uvelebit na lavičky. Káťa na chvilku odejde - prý má rande, které si včera údajně domluvila. Ach ta Lucky fantazie! Pracuje na plný obrátky.
Hlásí náš vlak. Pro jistotu se ještě Káťa zeptá paní průvodčí a nasedáme. Bohužel, žádná kupéčka. Usadíme se tak, že se stěží vejdeme. Lucka pořád luští Sudoku, který si koupila v trafice, Káťa si pochutnává na nějaké dobrotě z pekárny a Kamča obdivuje a prohlíží si moje pohledy. Snad se už konečně vydáme na cestu…
Jedeme! Lucka luští, holky odpočívají a já nemůžu ani psát, protože vlak divně houpá ze strany na stranu a není tu zas až tak velké pohodlí.
Bludov, první zastávka. Přistoupí další lidé. A taky z prvního vagonu přestoupí paní průvodčí. Lucka dává Kamče Sudoku, ať si taky nějaký vyluští. Ona totiž právě jedno zkazila (míněno Lucka). Je to ta samá průvodčí, které se Káťa ptala. Sympatická. Skřípne lístek a milým hlasem pronese: "Tak v Hanušovicích, holky, jo?" My se usmějeme a přikývneme. To přeci víme!
Bludov lázně, stavíme. Naproti je palírna, která nás zaujme asi nejvíc…
Bohumín. A holky zase vypráví o Radečcích ze včerejší noci…a že je nemohly tolik vyčerpávat, proto přišly už tak brzo, ve dvě ráno.. No na to, že to večer zalomily jako prvníJ Ještě že mají tu fantazii, jinak by řeč stála…
Bartoňov. Kamča stále luští první Sudoku. Domlouváme se, v kolik zítra u Káti, abychom popsaly fotky. V deset!
Stavíme… Ruda nad Moravou! A přemýšlíme, jestli nám vůdkyně přepíše tento deník do čitelné podoby na počítači. Doufejme, že už bude mít dopsaný ten svůj deník - dárek pro Aleše!
Komnatka. Káťa telefonuje s tatínkem. Všichni se zajímají, v kolik se jejich ratolesti vrátíJ Kamča doluštila. Úspěšně!
Bohdíkov. Káťa už kouká ven, jestli alespoň tentokrát neuvidí pivovar Holba. Pomalu se blížíme do HanušovicJ A Lucka opět luští… A duo K+K řeší čočky versus brýle… Káťa začne radit Lúce, aby to měla rychleji vyluštěný a hlavně správněJ
Nový hrad na ceduli - 1km, Raškov stanice. Na Nový hrad jsme prý původně měly jít - na doporučení Radečků. Ale bavíme se o Luneticu, Lucka včera říkala, že je poslouchala…a já jí začnu zpívat Stékají po kapkách… protože se smála, až jí slzy vytryskly… A začaly jsme probírat telenovely.
Hanušovice - Holba. Další zastávka. Káťa opět zpestří. Pivovar má být někde v lesíku na kopci, ale zatím zase nic.
Hanušovice - přestup. Nevíme, jestli to bylo ono, ale možná jsme viděly i pivovar. Sedíme na zastávce, holky zase mlsají, pijí…a čekáme na další vlak. Tentokrát snad na rychlík! Teda určitě na rychlík. Měla by to být opět Klidná síla, se kterou bychom měly jet až do Hradce.
Naše Klidná síla přijíždí. Zvedáme se a hledáme vagón s kupéčky. 1.třída a kupé. Smůla. No, tak další vagon. Taky kupé! Ale plné. A další vagóny jsou normální. Tak jdeme do kupéček.
 
 

Reklama