Březen 2008

Víkendovka velkých

30. března 2008 v 15:41 | Žirafa |  Stalo se...
Velká víkendovka velkých holek je za námi....
Tentokrát jsme byli na Losáku, na chatě Liberečáků:)
V pátek nás čekala cesta z Bedřichova no Novou Louku...
..večer jsme se najedli...
...a zahráli si pár her...
V sobotu nás čekal velký výlet - pro některé na běžkách, pro některé pěšky...ale všichni jsme se kochali...
..večer jsme si zahráli elektriku - třeťačky proti druhačkám...
...a u večerního zpívání jsme předváděly vědci z lístečků...
V neděli nás čekala dlouhá cesta do Liberce...
Fotky družstev, až se ke mně všechny dostanou, promažu (běžkaře, rozcestníky,...) a poté také zveřejním...
Velká pochvala všem družstvům.....holky, byly jste nápadité :)
fotky z víkendovky a z výletu vedoucích zde
fotky z výletů: Shellma team, Mája team

Plesali jsme až do rána...

23. března 2008 v 9:03 | Jana |  Stalo se...
Tradiční skautský ples se uskutečnil již sedmým rokem v Příšovicích...
Můžete říci, že letos padl rekord v prodaných lístcích - dokonce se prodávaly i lístky na stání...
Hudbu zajišťovala již ověřená skupina Veselí pozůstalí...úvod plesu obstarala naše Verča Horáčková, které patří velké díky...pozadu se svým výkonem nezůstala ani Terka Bártová s bříšním tancem a holky ze dvojky vedené zkušenou tanečníci Eliškou Bartůňkovou...
A ti ostatní? Povídali, tancovali, bavili...prostě tak, jak se na správný skautský ples sluší a patří:)
Bohužel fotoaparát žádná z nás nevzala, proto jsme nemohly zachytit dobrou náladu celého plesu...
PS: Děkujeme rodičům holek našeho oddílu, kteří se také plesu zúčastnili...snad se jim líbil...

Sbírka Pomozte dětem

15. března 2008 v 10:48 | Žirafa |  Stalo se...
Sobotní dopoledne patřilo sbírce Pomozte dětem...
...před Delvitou jsme nabízely kuřátka, abychom nasbíraly co nejvíce korunek pro Kuřátko...
Postupně se vystřídaly všechny družiny... Jako první byly už od půl osmé Myšky, po nich Želvičky, Ještěrky a celou dopolední sbírku ukončila družina Lasiček...
A jak nám to šlo?
SPOLEČNĚ S DRUHÝM DÍVČÍM ODDÍLEM JSME VYBRALY 12 807 Kč!!!!
Děkujeme všem, kteří přispěli!!!
Článek o sbírce najdete i na těchto stránkách...
více fotek zde

Novinka na našich stránkách

7. března 2008 v 20:53 | Žirafa |  Videa
Není to tak dlouho, co jsme začaly fungovat v rámci internetových fotoalb a je tu další novinka...
Pokud se budete chtít pobavit a vidět nejen fotky, ale i videa, navštivte tuto stránku, kde časem najdete i klipy z puťáků a táborů...
Hodně zábavy při prohlížení...

Příprava na KUŘATĚNÍ...

7. března 2008 v 17:11 | Žirafa |  Stalo se...
Tak už jsme připravené na 15.3., kdy budeme rozdávat kuřátka lidem, kteří přispějí i malou částkou na sbírku POMOZTE DĚTEM!!!
Letos jsme si práci ulehčily - předtištěním vzorů...
....při práci...
...šlo nám to od ruky...
...a kolik jsme toho udělaly...???
Velký dík patří všem Myškám a také Růžičce, Jahůdce a Míše, které nám pomohly...
více fotek zde

Maliny na Velké - 5. a také poslední díl

6. března 2008 v 19:26 | vůdkyně

Kuk Kuks

Pondělí 6. srpna 2007
Trasa: Staré Bělidlo - Bílý most - Chvalkovice - Krabčice - Běluň - Heřmanice - Kuks - Dvůr Králové nad Labem
Vzdálenost - 27 km
Probouzí nás slunce, které pálí přímo do obličejů a do mokrých spacáků. Od rosy mokrých, opravdu v noci nepršelo. A hvězdiček bylo jako korálků (i když některým obrýleným jedincům se to tak nezdálo, jelikož je odzbrojil Měsíc svou prudkou září, že se snad celá obloha rozmazala...a brýle kdesi v batohu, těžko hledatelné...).
Ráno prozářené, jasné. Balíme a stěhujeme se na snídani k jezu. Tam slunce musíme sice hledat, mezi stromy se jeho paprsky ještě neprodraly. Poslední zbytky jídla a Verunčiny železné zásoby v podobě piškotů. Mňam. Dobré a energeticky vydatné. Chutnají.
Vyčistíme chrup. Některé tedy už před snídaní, zbytek po snídani, ale rozhodně všechny zuby každá z nás. Jasně že sobě.
Vyrážíme. Hned po kousku cesty vidíme Bílý most, u kterého se značka podezřele stáčí doprava do lesa a do kopce. Dobrá kombinace. Pochodujeme lesíkem a nevíme, že lesíkem a poli budeme dneska pochodovat stále.
Cestička je jako pro husy, takže ani moc nemluvíme a šlapeme, co jen to jde. Přece jenom širší cesty jsou širší cesty.
Ranní slunce pomalu vytahuje svoje drápky a začíná pěkně připalovat. Ten jeho žár poznáme ještě více ve Chvalkovicích, kam po nedlouhé cestě po silnici docházíme. A co jsme viděly? Asi nic, co by stálo za zmínku, kromě vysloveně růžového domu. Ten nás tedy ale opravdu zaujal. Velmi zaujal. Ale spíš negativně.
A ve Chvalkovicích vodní nádrž uprostřed vesnice, spíše žabinec, než nádrž na koupání. Opravený zámeček a také dvě až tři lípy, pod kterými jsme našly naše svačinové útočiště. Hlavně se napít, tekutiny doplňovat, to je třeba!
Vyrážíme směr Krabčice. Jdeme podél vody, podél domů, povídáme a těšíme se na Kuks. A Dvůr Králové, až bude cesta zdárně dovedena do konce. Jen ten motorista, který si snad svůj podvozek odřel o žlábek na odvod vody ze silnice, nás vytrhl z věčných rozhovorů...
Pole, louky, lesy. Jak jinak. Některé si odskakují mezi žitem, ostatní se snaží překonat nepřekonatelnou kopřivovou cestu bez újmy. Nepovede se. Že prý nebudeme mít revma. To se říká. Ale kde je pravda? Netušíme. Uvidíme ve stáří, jak se puťáky podepíší na našem zdraví. Pozitivně?:) Ale právě v kopřivách padla naše stovka. Ano, 100km je za námi…a několik ještě před námiJ
Na dalším rozcestí objevujeme netradiční rozcestník. Přímo na autobusové zastávce. Nahoře. A není vidět. My tedy vidíme, ale trvalo to.
Dneska je to vesnicová cesta. Prostě jdeme od jedné vesnice do druhé a cesta se táhne před námi jako dlouhá niť bez konce. Vážně. Teplo, dusno, Chvalkovice, Krabčice...
Ano, Krabčice. Autobusová zastávka nám nabídne své útočiště. Pijeme. A jdeme pro vodu. Tedy Káťa a Šárka vyráží doplnit pouhé tři lahve. Vesnice pustá, osamělá, jen jeden muž a jeden pes na zápraží. Tak tam! Pán neochotný, bojí se, že se snad holky chtějí u něj i vysprchovat. Ale drahou tekutinu nalije. Slušně poděkovat a potom zmizet v zastávce. Raději...
Pijeme a počítáme zbytek kilometrů. Kolik ještě schází?
Nač ale počítat, když ty kilometry můžeme zrovna jít? Tak vzhůru, zvedat kotvy a jde se!
Po značkách konečně přicházíme do Běluně. Poznáme ji podle domů a podle toho, že jiná vesnice prostě na cestě není.
Pán s hráběmi. Ptáme se. Kudy na Kuks? Kudy z nudy? Hráběcí:) pán radí. Přes most, doleva, po silnici a potom na Kuks. A tam přeci chceme.
V Běluni potkáváme další pracovité lidi. Jedni pracují rukama, druzí hráběmi, třetí používají mohutné stroje. Ale každý z nich má co dočinění se senem, které tu voní široko daleko. Chudáci alergici.
Silnice. Zase jedna z těch, po kterých jsme teď dva dny šlapaly. Tuhle ale už přežijeme. Že?
Vede nás do Heřmanic, přesně tam, kam teď potřebujeme. Verunka vzpomíná, že v Heřmanicích se narodil Albrecht z Valdštejna a jak se potom ujišťujeme na rozcestníku, měla pravdu. Chytrá to holka.
Sedíme ještě chvilku na fotbalovém hřišti pod břízkami, jelikož turistická cesta vede přímo jeho středem. A přemýšlíme nad tím, co si asi dáme v restauraci, na čem si pochutnáme, co bude pro nás nejlepší. Shodneme se na jednoduchém salátu, protože v tomhle teplu se nic jiného jíst nedá. Ale natěšení je veliké...
Ještě vystoupat na Kuks. Tři kilometry. To je přeci kousek. Ale tenhle kousek se docela nezdá. Šlapeme a šlapeme, objeví se větší kopec, ale na něm...na něm! Kuks! Sice za plotem, ale jsme tady, hurá!
Kuks
Kuks byl původně klášter se špitálem, proto dodnes ten název Hospital Kuks. Kromě známých sochařských výtvorů tu najdemetaké hrobku Šporků. Matyáš Bernard Braun vytvořil na Kuksu výjevy Ctností a Neřestí. Jeho významným dílem je také přírodní galerie, kterou se svými spolupracovníky vytvořil mezi lety 1723 až 1733.
Jdeme blíže a ještě blíže a blížeji...až jsme nejblížeji a co nespatříme na vlastní zraky! Kuk Kuks! Jo, Kuks, ten také...ale co tu přesně v tuhle dobu, přesně v tuhle minutu a v tuhle vteřinu dělají Kamča a Róza??? Zíráme na sebe. Ony na nás. My na ně. Nevěříme. To je ale opravdu náhoda. Přijít o dvacet sekund později, nebudeme ani vědět, že tu byly. Prohlídka jim hned pokračuje v hrobce.
Přijely, vidí a zase odjedou.
Neuvěřitelné. Nebo těžko uvěřitelné.
My ale míříme do zahradní restaurace, prostě máme chuť na tu očekávanou odměnu. Ale ouha. Bohužel, nic z toho, co mají napsané na jídelníčku, nesplňuje naše požadavky. A to my nejsme tolik náročné, vážně.
Trochu zklamaně si necháme poradit. Na druhé straně vesnice najdeme restauraci. Dobře. Rozhodnuto, půjdeme tam. Na něco dobrého. Třeba na ten salát...
Ještě projdeme zahrady a necháme se od jiného návštěvníka vyfotografovat, abychom měly památku. Na sebe samé a na Kuks. Hospital Kuks.
Zkoumáme sochy a dohadujeme se o tom, o jakou Ctnost a jakou Neřest jde. Moc nám to hádání nejde, co se dá dělat. Verunka slibuje, že nám někdy přinese pohled, na kterém má všechny vyobrazené.
Potom už hurá na hlavní silnici a zase po dlouhém a prudkém schodišti nahoru, po kterém na obou stranách stéká voda. Restaurace. Jsme tady. Ale ouha. Naše touha je utlumena. Zavřeno. Prý je pondělí. Pondělí, pondělí, ale jak to, že Kuks je otevřen a hospůdka zavřená? Děs běs. Poslední šance číhá na silnici. Ale z informací domorodců zjišťujeme, že je také zavřeno. Je přeci pondělí!!! Pondělí!!!
Nedá se nic dělat. V tuhle chvíli už neopovrhneme ani lavičkou (krásný výhled, jen co je pravda) a místním krámkem. Alespoň někdo má radost. Paní prodavačka má snad největší kšeft, co kdy v posledních dnech měla. Kupujeme housky a jogurty a párky a nanuky. A kocháme se výhledem, když už ne očekávaným jídlem:(
Času máme móře. Můžeme v klidu debužírovat a rozebírat, jak ten jogurt chutná a jak je ta houska čerstvá. A dalším tématem je tábor. Prostě se letos vyvedl. Ať si říká, kdo chce, co chce...
A když i toto téma vyčerpáme, vydáme se na poslední štaci. Cesta po červené do Dvora Králové na vláček. Jdeme. A zase podél vody, což je dobré znamení.
Co to vidí zraky naše? Kuk podruhé? Týpka? A podsadové stany? Tábor? A skautská lilie na bráně? Že by...?
Rázně se chopíme situace. Zeptáme se na vedoucí. Ta prý leží opodál. A hned se k nám hlásí. Skautky z Hradce Králové. Dětí prý jenom devět. Nejsou tady. Vyrazily na výlet. A vedoucí si v klidu odpočívá. Tak spolu klábosíme a sdělujeme zkušenosti, kterých máme obě strany dostatek. Shánějí tábořiště někde v Jizerských horách. Nabídneme pomoc. Nabídneme adresu našeho blogu. Nabídneme, že něco seženeme.
Sympatické setkání. Prostě pokud se ptá skaut skauta, je o čem si povídat. A pokud se potká skaut a neskaut, tak...to zkuste sami. A neskaut a neskaut? Já v tom asi nevidím rozdíl...
Dostáváme se do zabydlené části, Káťa se zamilujeme do malého retrívra za plotem. Ale začíná stoupání. Doufáme, že poslední a konečné. Stoupání loukou, to je přitěžující okolnost, to víme všechny...
Překonáno. Dostáváme se na naučnou stezku Braunovým Betlémem. Cesta vede lesem a potkáváme i turisty. Několik turistů, kteří se asi vydali jenom za krásami Kuksu. Batohy nemají, krosny už vůbec ne.
Vidíme jeden skalní výjev. Zkoumáme ho, protože je nám jasné, že další neuvidíme, jelikož jsme nešly přímo od Kuksu. Nevadí. Přece jenom nás láká ta vlaková zastávka.
Lesem dolů, po rovině, jde se dobře. A už vidíme zastávku. Musíme ji ještě obejít, abychom k ní vůbec došly. Poslední metry před námi! A ty zdoláváme odvážně a nadšeně. Konečně posezení, konečně odpočinek!
Hurá!
Dokázaly jsme to! Ale kdo pochyboval, že nedokážeme? Asi nikdo, že?
Sedíme na nádraží a čekáme na vláček do Turnova. Dáváme něco dobrého, na co kdo má chuť.
Když vlak přijede, nastoupíme a čekáme, že nám nikdo neřekne o výluce, kterou jsme tady zažily před několika dny. Jedeme, jedeme...pozor, stanice Mostek. A....nic! Žádná výluka!
Jde průvodčí. Sděluje nám radostnou informaci, výluka bude, nemáme se obávat. Vždyť nám chce udělat jenom a jenom radost. Radost? Když bychom raději zůstaly ve vlaku a dojely bez dalšího zdržování?
Horka u Staré Paky. To je konečná. Konečná vlaková. Musíme přestoupit na bus. Nedá se nic dělat. Obsadíme zadní sedadla a čekáme, že ta cesta nebude tak dlouhá jako když jsme jely do Mostku.
A není. Ve Staré Pace přeskočíme na vlak a ten už nás zaveze tam, kam má. Máme sice třicet minut zpoždění, ale to už je jedno. S tím je vždycky počítáno, že?
Turnov. Náš domov. Naše konečná. Čekají nás. Ano, rodiče také, ale především tvarohové šátečky z dílny Bradáčových...pochutnáváme si, sníme všechny...
A co dál? Dál asi nic. Příběh končí. Příběh se zastavil...Ale snad ne úplně. Zastavil se jeden, pokračuje další...ten, který zažijeme někdy příště...příště! Rozumíte? Příště!
Zase vyjedeme! Jen tak. Samy.
S krosnami.
A spolu.

Závěr nelze opominout...

...a proto ho píšu. Jenom ve zkratce, to víte, na řadu musí přijít i jiné pohledy, nejenom ten můj...
Dojely jsme domů. Lenďa stáhla fotky, druhý den jsme si je u Káti v cukrárně za sponzoringu vynikajících zákusků přepálily na CD a ukázaly doma.
Káťa během několika dalších dní vytvořila z fotografií krásný klip, který by snad měl být přílohou této knížky. Určitě by to stálo za to.
A já píšu...a dopisuji...a hotovo...počkám na komentáře od holek a v září naše letošní putování ukončíme vydáním cestovatelského deníku...
A pak zase za rok!

Co na to všechno?

Žífa
Pohoda...prostě pohodový puťák, i když občas trošku zbytečně uhnaný... Ale letos nám vše vyšlo nad plány - nepršelo, místo pro sovu se taky vždy našlo, lidé vstřícní, ochotní... A hlavně "stará psavkyně" zdravá, tak jsme mohla zůstat jen u focení:) Jsem ráda, že se mezi námi objevily i nové tváře a zvládaly vše s přehledem:) Dík vám, které jste byly, za krásný (skoro) týden v Orlických horách...
Verunka
Jsem ráda, že tenhle rok jsem konečně mohla jet. A určitě nelituju. A jak hodnotím puťák??? Více než kladně.
Počasí bylo nádherné, lidé nám vycházeli vstříc, nikde jsme nebloudily, atmosféra byla uvolněná, teda aspoň si nevybavuju nějaký vážnější konflikt, místa na spaní jsme dlouho nehledaly.Všechno prostě ideální.
Orlické hory jsou úžasné. Zaujala mě Kunštátská kaplička. Opravdu bych ji tak samotinkou uprostřed horské přírody nečekala. Haničku vždy budu spojovat s průvodcem (teda spíš s klukem), který se vyžívá v gynekologickém křesle a v márnici:) Jo a rozhledna na Velké Deštné taky neměla chybu. Spát na Starém Bělidle se mi už asi nepoštěstí. Z osobního hlediska jsem si na puťáku vyjasnila pár věcí a přehodnotila je. Vícedenní túru na horách jen doporučuju...........................Holky??? Děkuju za 5 dní strávených s vámi, bylo mi fakt fajn.
Šárka
Jak se mi líbil letošní, v pořadí už čtvrtý puťák? Vzhledem k tomu, že jsem se účastnila pouze cestování po Šumavě, mám nižší možnost srovnání.
Počasí nám vyšlo nádherné, nemusely jsme tedy řešit žádné problémy typu mokrých věcí, nemožnosti založit nocleh a podobně. Parta lidí se sešla taky moc fajn, všechno probíhalo v úžasné pohodě a dá se říci i harmonii.
Pro mě to byl skvělý potáborový relax, pokoušela jsem se vyčistit si hlavu od všemožných informací a věcí, které člověk musí v běžném životě řešit, což se mi snad alespoň trochu podařilo.
Orlické hory mě překvapily a nadchly také proto, že tam vedou cesty ještě cyklisty neokupované a nevydlážděné a člověk si může lépe užívat přírody kolem sebe. Díky moc všem organizujícím za jejich síly, nechala jsem se vést a i to je čas od času velmi příjemné!
Káťa
Už ani nevím, co bych měla psát. Nerada bych se opakovala. Každopádně tenhle puťák vynikal nádherným počasím, místy na spaní a krásnými kochacími pauzami směrem k mým oblíbeným horám (Krkonoše a Jeseníky). I když jsem Dlouhé Stráně neviděla, i tak měla moje dušička klid.
Jednu věc jsem si ale postupem času uvědomila, a to, že není ani tak důležité kam jedete, ale s kým tam jste, a já jsem strašně ráda, že jsem tam byla s vámi. J
Jahůdka
A jaký byl puťák? Super…..to se ani nedá popsat. Skvělí lidé, žádné konflikty, a to se mi líbí. Na pevnost Haničku nezapomenu. Hlavně jak jsem tam mrzla (no myslím, že asi všichniJ).
Bylo to zajímavý, ale zůstat bych tam nechtěla. A ještě lepší zážitek byl, jak zavadil náš kotlík o hlavu jednoho pána s plešíJ. Místo na spaní jsme vždycky našly a lidé na nás byli hodní. Počasí nám přálo. Prostě stručně a jednoduše: tenhle puťák vyšel se vším všudyJ.
Jana
Tak co, holky zase za rok, ne?
To je asi to jediné a to nejdůležitější, co z utříbení všech zážitků nakonec vyplývá...

Víkend ve Smržovce...

2. března 2008 v 13:30 | Jana |  Stalo se...
Poslední víkend v únoru a zároveň první víkend v březnu strávily družiny Želviček a Ještěrek sice deštivý, ale zato nezapomenutelný víkend ve smržovské škole....
Jelo nás 20 a se Šárkou, naší hostitelkou, nás bylo 21:)
A vyrážíme!!! Cesta je zdlouhavá, třikrát přestupujeme, ale na zastávce Smržovka střed už víme, že cíl naší cesty - škola - je velmi blízko...
Hned večer hrajeme první hry, abychom se seznámily s druhým dívčím oddílem...podáváme si ruce a říkáme, co nás baví..
Ale jak se jenom mluví se sirkou v puse??? Těžko...nemůže ani poznat, co kdo říká a jak se jmenuje...
V sobotu ráno snídáme jako zvířátka na paloučku...výběr veliký, děkujeme maminkám a babičkám:)
Celý den nám prší, je to děs...ale my se nedáme, proti počasí bojujeme hrami...a po obědě se díváme na pohádku...
...lezeme do nejvyšších míst v tělocvičně...
...skáčeme na míčícch jako klokani...
Po večeři se vystřídáme na interaktivní tabuli, kde hrajeme pexeso a malujeme...některé odvážné ještě skáčí (některé i létají) na nářadí...
Večer nám Růža povídá pohádky a jdeme spát...
Ráno balíme a opouštíme naše zázemí...cestou k vlaku hodně prší...ale co..vždyť už si nás maminky doma usuší...
Pokud vás zajímá, jak vidí víkend holky z druhého oddílu, podívejte se na tyto stránky...
A pokud se vám víkendovka líbila, můžete napsat své postřehy do komentářů...
A pokud chcete vidět více fotek, podívejte se sem
...a tady můžete shlédnout videa z víkendové akce...