close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Maliny na Velké - 4.díl (2.část)

3. února 2008 v 17:04 | Jana |  Letní opojení...
Scházíme dolů do vesnice Starkoč.
Hned na jejím okraji potkáváme takovou malou vesnickou hospůdku. Nahlédneme dovnitř a slušně se zeptáme, zda bychom mohly dočerpat vodu. Pán svoluje, ale možná ani moc nevnímá, protože se zrovna jedou formule. To zase velmi zajímá Káťu, takže si s pánem popovídá na vědecky-formulové úrovni, zjistí stav svého favorita.
Dojdeme na záchody, načerpáme vodu na pánských záchodcích, protože ty dámské mají dlouhý kohoutek a lahev se pod něj nevejde:) A poučíme se různými nápisy na záchodech s chlapečkem na dveřích.
Pán vychází před svou hospůdku a zase zahajuje tradiční rozhovor. Ale když se mu svěříme, že budeme hledat místo na spaní, ihned se zamyslí a poradí nám. Že můžeme spát nad Starým Bělidlem v Babiččině údolí. Že když půjdeme za mostkem nad úly nahoru, tak najdeme skvělé místo. A že když budeme pozdravovat Urbanovi bydlící na Starém Bělidle, tak určitě místo na bydlení najdeme.
My poděkujeme a ještě se slušně zeptáme, jestli tu ve vesničce někde nenajdeme zmrzlinu. Pán zase radí, tak se vydáváme doporučeným směrem.
Nacházíme ji. Muž za pultem se zmrzlinou je rád, že má vůbec nějaký kšeft, těch šedesát korun by ho tady mohlo docela vytrhnout. A zmrzlina chutná, vůbec obdivujeme zvláštní kornoutky, malé a hranaté.
Naše cesta Starkočem končí, nacházíme koleje a za nimi se vydáváme dál. Doufáme, že to údolí bude nedaleko, protože počasí nám sice přeje, ale v tuto chvíli až moc. A do vody se těšíme. A do spacáku také.
Stále vyhlížíme, zda už je to onen les, kam babička chodila, ale naše naděje jsou hned zklamány, protože po poli přichází na řadu co jiného, než silnice. Další, skoro hlavní a dlouhá! Ach nééé!
Jdeme jako husy za sebou, možná už ani moc nevnímáme, moc si přejeme, aby tato strastiplná silniční pouť brzy skončila. A ono ne...
Křižovatka před námi. Posadíme se před jeden dům a dočerpáváme energii. Kolem jedoucí cyklisté na nás křičí, že za rohem je restaurace, že tam můžeme složit naše batohy. Ale to nás nepřesvědčí. My prostě toužíme po údolí.
Z posledních sil se zvedáme a razíme po silnici ještě kousek. Zahneme doprava, Ratibořice jsou už jenom dva kilometry, to se přeci už musí zvládnout.
A zvládá. Za chvilku už odbočujeme na novou, kamínky vysypanou cestu, po které proudí davy turistů a hromady cyklistů. Tak to asi povede do Babiččina údolí, což? Asi ano, protože na levé straně už se pyšně tyčí zámek Ratibořice.
Ratibořice
První zmínka o Ratibořích se datuje už někdy ve 14. století. Zámek Ratibořice, který je turistům především známý, byl vystavěn mezi lety 1702 - 1708. I do něho umístila Božena Němcová děj své knihy Babička.
Ze slunce zmizíme až v aleji urostlých stromů. Už z dálky slyšíme hudbu, někdo zpívá písničky z pohádek. Musíme se smát. A lidé proudí sem a tam, na nohách žabky a na sobě nejlépe bílé kalhoty. Jestli nás vidí, musí se smát...vypadáme úplně odlišně než tento mohutný proud návštěvníků Babiččina údolí...
Ještě obejít zeď a jsme tady. Tak to je to pohádkové Babiččino údolí? Všude lidi, pohádkové písničky, klobásky na grilu...trochu nás to zklamalo...pravda...ale Gutfreundův pomník stále stojí...
Letmým pohledem omrkneme zpěvačku a Káťa klobásy, potom chalupu mandlu a raději zamíříme směrem ke Starému Bělidlu a splavu, doufáme, že tam se to nebude tolik hromadit.
Ale hromadí. Vtipná cedule, že cyklisté mají dávat přednost chodcům, nás rozesměje, ale nevadí, my se vyhneme i s našimi krosničkami.
Už vidíme Bělidlo. Stejně jak říkal ten pán. Mostek a nad ním úly. Ale kudy bychom lezly nahoru? To už netušíme, protože je tam plot. Nevadí. Omrkneme Viktorčin splav a snad tam něco najdeme. Problémem jsou mraky lidí.
Staré Bělidlo
Staré Bělidlo bylo vystavěno kolem roku 1797. Božena Němcová jeho název používala v knize Babička. Původní Staré Bělidlo však bylo roku 1830 zbořeno a nahrazeno novým, do kterého teď míří řady návštěvníků.
Splav. Jsme tady. To není obyčejný splav, to je splav, na kterém zpívala Viktorka, víte? Ale podobá se tomu našemu třeba v Dolánkách nebo kdekoli jinde:)
Posadíme se na lavičku, kterou zrovna někdo opustil, a plánujeme. Co teď a co potom.
Teď uvaříme. Potom se najíme. Potom budeme hledat něco na spaní. Potom zalehneme. A potom někdy v budoucnu bude ráno.
Jedno je jisté. Naše putování skončí již zítra. Ano, je to smutné, ale je to tak. Zítřejší kilometry nás akorát tak dovedou do Dvora Králové na vlak. A stovka stejně padne:)
Káťa volá domů a domlouvá tradiční cílové pochutnání. Naše mamča zrovna poletí v době návratu balónem, tak ji bude muset zaskočit Míša. Nedá se nic dělat...a prý něco bude...něco móóóc dobrého...
Neohroženě vybalíme vařič a rýži a pustíme se do kuchtění. To bude dobrůtka. Voda se vaří, koně se tu procházejí, zmrzlinářka pomalu balí svůj pojízdný stánek. Nalít tam tu kouzelnou kečupovo-žampiónovou omáčku, vlastně, pardon, nejprve Jahůdce odebrat trochu rýže, dá si ji s grankem.
A pustíme se do jídla. Hlady šilháme, takže se s rýží na zvláštní způsob, jak by se dala nazvat, pereme statečně. Více jak statečně, prostě ji celou pokoříme. A břicha plná, zase plná na sto dvacet procent. Bude se dobře spát.
Jahůdka, Verunka a já vyrážíme do skal tyčících se nad splavem hledat útulek na spaní. Nacházíme pěné místo, ale představa, že se sem plížíme s krosnami na zádech, nám nahání nebývalý strach.
Jiná varianta. Vyrážím přebrodit řeku a hledat místo na druhé straně. Louka je pěkná, nikdo by nás neviděl. Ale ty koně. Zrovna v těch místech, kde bychom chtěly hlavy složit, se tu a tam prochází koníci. Takže i tato varianta padá.
Co dál? Půjdeme pozdravit Urbanovi! Vedle jejich zahrady je pěkná loučka, tam by to třeba bylo možné. Káťa volá, zjišťuje předpověď počasí na dnešní noc. A má být bez deště a teplá, takže snad bychom ani přístřešek stavět nemusely, že?
Káťa a já vyrážíme. Na zahradě vidíme mladou dívku školního věku, prosíme ji, aby zavolala maminku. Volá. A maminka jde. Ptáme se, zda se jmenuje paní Urbanová. Paní odpovídá, že se nejmenuje paní Urbanová. Ptáme se, zda bychom mohly přespat vedle zahrady na trávníku. Odpovídá, že neví, že je tu jenom na dovolené. Ptáme se, zda by nám mohla zavolat majitelku Bělidla. Odpovídá, že to zkusí.
Zaťuká na dveře, odkud vyhlédne blondýna s dcerou. Nejprve se ptáme, zda bychom mohly přespat na vysněném místě. Nezlobí se a nemá nic proti. A potom ji pozdravujeme od pána ze Starkoče, protože jsme již zjistily, že je to ta pravá a nefalšovaná paní Urbanová.
Takže místo na dnešní spánek máme zajištěné. To je radosti nejenom mé a Káti, ale také holek, kterým tuto sladkou zprávu hned říkáme.
A zapíjíme ji čajem z kotlíku, ve kterém se ještě před chvílí vařila rýže. Však si umíme poradit.
Ale co to? Míří k nám dívka, která stála poblíž paní Urbanové, tedy její dcera. Co nám asi chce? Aha. Povídá, že se potom mamka lekla, protože si uvědomila, že by kolem mohla jet policie a my z toho mohly mít problém. To víte, přírodní rezervace. Takže pokud by nám to nevadilo, máme přijít spát přímo k nim na zahradu. Vzadu je brána a občas tam běhá jejich malý pes, jestli nám to prý nevadí.
Nevadí! Jak by mohlo! Nevadí! Hurá! Dívka odchází a my stále nevěříme jejím slovům. Nás šest bude opravdu spát přímo na Starém Bělidle! Přímo u Babičky! To se tedy podržte!
Ještě čekáme, až se trochu setmí. Sedíme na splavu a díváme se na západ slunce. Lenďa fotí. My se kocháme. A lidí je stále méně, což nám děla velkou radost.
Vtom však přichází dva mladé páry. Nejprve se fotí u jezu, potom u stromu, potom u patníku, nám jde z toho hlava kolem. Všimneme si, že slunce vytváří krásnou stínohru z našich postaviček, toho je třeba využít. Tak se pitvoříme a všímáme si našich stínů...Lenďa fotí...a naše dva párečky se diví...raději mizí...snad si nemysleli, že je to nějaký posměšek jejich všefocení???
Kolem osmé vyčistíme zoubky a hned nato zabalujeme naše sezení a jedení a zamíříme do vrat Starého Bělidla. Jsou otevřená. My rozložíme naši velkou plachtu a plánujeme ležení tři a tři proti sobě.
Když vtom pán. Pán na Starém Bělidle. A divně na nás kouká. Káťa hned vysvětluje, že to jako máme domluvené. Pán se jako usměje a odejde. Ale to Kátě nestačí. Vezme nohy na ramena a běží za ním. Zeptá se, jestli je všechno v pořádku, ale to už se svého tatíka ujímá dcerka Urbanová (doufám, že jste si udělali ve vztazích jasno) a všechno mu dovypráví.
My s klidem na duši a touhou po kýženém odpočinku uleháme do spacáků. Kočka mňouká, užíváme si pohody. Bude krásný výhled na hvězdy, slibujeme si, jak na ně počkáme. A nebo nebudeme čekat, ale vzbudíme se v noci, abychom je viděly.
A viděly? Ale ano. To byla noc. A předtím a potom jsme spaly. Dobrou noc!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama