Silnice a noc u Babičky
Neděle 5.srpna 2007
Trasa: Nový Hrádek - Peklo - Ostrovy - Náchod - Kramolná - Starkoč - Ratibořice - Staré Bělidlo, Viktorčin splav
Vzdálenost - 28 km
Ráno. Krásné a slunečné. Těšíme se z něho.
Svítalo na druhé straně, takže svítání jsme neviděly. Ale je příjemně. Vylézáme ze spacáků, Šárka, Lenďa a já se vydáváme na ostružiny k snídani, tentokrát jsme objevily jiné ostružinami zaplavené místo.
Vaříme čaj, povídáme. K snídáni máme, co batoh dá, není toho mnoho, ale zase je naše snídaně pestrá a obohacená o vitamíny nejenom v sušenkách Be-Be, které stále nějak nedocházejí, ale také o teplé ostružiny. To je moc pochoutek najednou, co říkáte?
Balíme a vydáváme se do Nového Hrádku. Doufáme, že bude otevřen nějaký obchod, abychom koupily červené fazole v tomatě, na které se už těšíme k večeři.
A jaká náhoda! Na cestě potkáváme naši pražskou paní. Jede autem a hned zastavuje. Ptá se, jak jsme se vyspaly a tak podobně. A dokonce nám oznamuje, že v Hrádku je obchod i v neděli otevřen, takže máme velkou radost, že hlady opravdu neumřeme.
Po kilometru, kdy také míjíme větrné mlýny, které nás prostě a jednoduše fascinují, docházíme do Nového Hrádku.
Nový Hrádek
Nový Hrádek je průmyslovou oblastí asi 8 kilometrů od Náchoda. Poprvé se zmiňuje roku 1369. Na vyvýšenině nad městem stojí čtyři větrné elektrárny.
Usedáme u místního otevřeného obchodu. Káťa a já jdeme nakupovat, vybíráme chleba a pomazánkové máslo, ale také hledáme vysněné fazole. Bohužel, nemají. Tak se spokojíme s kečupovou omáčkou se žampiony, to si stejně pochutnáme.
Když vyjdeme ven z obchodu, zjišťujeme, že naše milá paní si opět povídala s holkama. Také nakupovala, ale já a Káťa jsme ji asi minuly. Za to holky už neminula. Taková shoda náhod, jen co je pravda.
Ještě rychle na razítka do jiného obchůdku, paní je tam trochu zmatená, ale co, razítko dá.
Posilnit, načerpat energii a vodu a vzhůru dál. Půjdeme totiž do Pekla. Třeba nevěříte, že my, takové hodné holky, musely do Pekla, ale je to tak, co naděláte. A už se tam docela těšíme.
Cesta vede stále po červené, scházíme do hlubokého údolí a máme strach, že po takovém dlouhém klesání budeme muset nutně stoupat. Ale tak to není, Peklo je přece jenom hodně dole, není divu, že se cesta netočí do kopce...
A blížíme se k vodě. Káťa si oddechne, konečně! Co konečně? Bude si moct umýt mastné vlasy, protože jak všechny víme, mastné vlasy přinášejí nepohodu, stres a hlavně - zbytečné bezdůvodné naštvání na ostatní. To jsou tedy věci. Takže Kátě její mytí vlasů na dvě stě procent schvalujeme.
Hle! Černý čáp! Takový úkaz. Jeho červený zobák, a dokonce i nožky se lesknou ve slunci. Bohužel si ho nemůžeme dlouze prohlížet, protože letí pryč. Asi ho vyplašily naše kroky. Nebo spíš hlasy?
Říčka Olešenka nás dovede až na Holubí palouk. Tam jenom přečteme rozcestník a zase dál. Peklo už je nedaleko. Tedy blízko. Potkáváme i více turistů, abych byla přesná, tak spíše cyklistů. A jedou nahoru, tam, odkud my chvátáme.
Peklo. Jsme v Pekle. Nakonec jsme usoudily, že pokud bude opravdové peklo vypadat jako toto Peklo, tak to zase tak úplně špatné nebude. A jaké to musí být v nebi?!
My si dáváme odpočinek a nanuky. Fotíme se u koho jiného, než u čertíka v dřevěné podobě. A je nám fajn. Opouštíme Orlické hory a přemýšlíme nad tím, co dál, kam se vrtnout, aby to jenom trochu stálo za to!
Studujeme mapu a hledáme záchytné body. Nacházíme jich hned několik, takže po půlhodinovém odpočinku se můžeme vydat směr Náchod.
Po několika dnech opouštíme červenou značku, tedy Jiráskovu cestu, a pokračujeme po žluté údolím podél řeky Metuje až do Náchoda.
Konečně také potkáváme vhodné místo na umytí zplihlých hlav. Tři se myjí, tři se dívají. A provokativně brodíme řeku, ačkoli krásný dřevěný a nově vystavěný most stojí několik metrů od nás. No co, zkusíme být nebezpečně nejenom krásné, ale i odvážné. Tři krásné a tři odvážné.
Spokojenost na všech stranách. Můžeme pokračovat v cestě.
Jdeme osadou Ostrovy, chatky se krčí v zátočinách řeky, tu a tam se nějaký človíček koupe, ale řeka je mělká, stačí na smočení zpocených těl.
A pomalu se začíná zvedat. Na cestě potkáváme také tři cestovatele s batohy. Jeden muž a dva kluci, předpokládáme, že tatínek a dva synové, ten mladší, asi tak pět let, nese statečně batoh. Ale tatík musel stejně většinu spacáků a karimatek přibalit k sobě do obr krosny.
Předcházíme je a pochodujeme vstříc městu. Vycházíme na samém okraji Náchoda, v zahradě stojí hrady, tedy jejich makety. A my pijeme a jdeme dál. Poklidná čtvrť nás zavede až k mostu na řece Metuji, už jsme tedy skoro v centru.
Co to ale naše oči nevidí? Nějaká placka v řece! Co to jenom může být? Hle! Želva! Opravdová želva s nožičkami a krunýřem si jen tak v neděli odpoledne plave v řece. Jeden by nevěřil. A najednou žbluňk a je pod vodou. A za chvilku zase vyplouvá nahoru. Kroutíme hlavami, to je tedy rarita.
Po několika oklikách nacházíme místní náměstí. Všude klid, málo lidí, přece jenom je neděle. Sluníčko svítí, lidé asi raději jeli k řece či na chatu, co ve městě.
Náchod
Město Náchod bylo založeno rytířem Hronem z Náchoda již roku 1254. Renesanční zámek tyčící se na zalesněném vrchu nad náměstím pochází ze 13. století. Dnes je město Náchod průmyslovým centrem, ale zároveň uvnitř najdeme městskou památkovou zónu.
My však víme, co ve městě. Hezky si dát k obědu chleba se sýrem, zakousnout jablko, ujíst sušenku, vycumlat bonbón. I cukrárna se poblíž najde, ale bohužel, zmrzlina chemická, takže se jí moc neuspokojíme.
Tak si alespoň prohlédneme místní kostelík, jsme potichu, uvnitř nacházíme modlící se lidi.
A teď už opouštíme i naši mapu, tu další, až ke Dvoru Králové, musíme mít v hlavě. Stoupáme po červené nahoru. A možná že je to ten nejhorší kopec, jaký jsme zatím za to letošní putování potkaly. Teplo nás oslabuje, ale lezeme opravdu velmi statečně a neohroženě.
Ocitáme se kousek od zámku a velmi blízko obory s různými zvířaty. Jdeme alejí dál, směrem na Kramolnu. Potkáváme i cyklostezku, pomalu začínáme nejistět, značení se nějak nepodobá tomu, co máme v hlavách. Co se to děje?
Na rozcestníku zjišťujeme pravý stav věci. Mají tu velmi chytré značkaře turistických tras. Značka totiž je jedna věc, ale pozor, mapa druhá. Takže v tom mají zmatek. A my ještě větší.
Naštěstí pochopíme jejich systém a začínáme více důvěřovat rozcestníkům, které jsou asi novějšího charakteru. Vydáváme se po silnici. A pořád po silnici. A je teplo. Slunce svítí. Nám dochází pití. A už nás ta silnice nebaví. Rozhled dobrý. Nálada klesá. Silnice se táhne před námi. A už nás opravdu nebaví! Opravdu!! Věřte nám!!!
Zastavujeme v některých zastávkách městské hromadné dopravy, ale potom zase dál po silnici.
Ale pozor! Hurá, rozcestí, vypadá to, že se budeme stáčet z této prapodivně se táhnoucí šedé a přehřáté cesty. A také že ano! Točíme se doleva, konečně pryč.