Únor 2008

Den sesterství...část druhá...plavando...

24. února 2008 v 19:36 | Jana |  Stalo se...
Ano a je tu druhá část našeho Dne sesterství...
Co se dělo asi tady???
Ne, na stromy jsme nešplhaly...to opravdu ne...protože...
...jsme se vydaly do turnovského bazénu...a že nás tam bylo mnohem více, než na bruslích...spousta světlušek a skautek v bazénu...a tak jsme plavaly a skákaly a klouzaly se a přebíhaly...a...co ještě?
...prostě velká zábava...
Velký díky patří těm, které se o nás staraly...Pavle a Lasičkám z našeho oddílu, ale také ostatním holkám, které dohlížely...
Letošní Den sesterství je za námi...a my se těšíme na spoustu dalších akcí...
PS: Díky druháčkám za použití jejich termínů:) Vidíte, sledujeme stránky...
více fotek zde

Lasičky v klubovně v nočním tichu...:)

23. února 2008 v 10:53 | Jana |  Lasičky
Dlouho očekávaná akce Lasiček vypukla po Dni sesterství v sedm večer u nás v klubovně...kromě dvou členek jsme se sešly všechny...a věřte tomu, že jsme si tu noc pořádně užily:)
Nejprve něco dobrého na posilnění...
...a potom už fyzicky náročná hra Verči:)...vyhraje ten, kdo se nejdéle udrží...a Ája měla tu smůlu, že stála vedle zkušené Verči...
Večerní idyla s otázkami...na co jsme se ptaly? To zůstane všem ostatním skryto:)...
Večer byl zakončen filmem...ale to už některé z nás usnuly...
...a zbytek povídal až do časného rána...
Tak zase někdy, co říkáte???
více fotek zde

Den sesterství...část první...bruslendo...

22. února 2008 v 18:48 | Jana |  Stalo se...
Oslavy Dne sesterství proběhly tradičně 22. února...
A jak? Někdo na ledě, někdo ve vodě...
Takže - první zprávy z kluziště...sešlo se nás celkem kolem 20, z toho celých deset členek Chobotnic:)
A zde již vidíte nejmladšího účastníka našeho rozbruslení - čtyřletá Kája ze Želviček...
Proběhla spousta her...jak rybky a rybáři, tak slalomy všemožných druhů...družstva připravena na značce - připravit...
...pozor...
...teď!!!!!!!!!!!!!!!!!!
A už se vyjelo...
Kam všichni dojeli??? No přeci k šesté hodině...po rozdání upomínkových lístečků hurá odpočinout domů...
více fotek zde

Maliny na Velké - 4.díl (1.část)

3. února 2008 v 17:05 | Jana |  Letní opojení...

Silnice a noc u Babičky

Neděle 5.srpna 2007
Trasa: Nový Hrádek - Peklo - Ostrovy - Náchod - Kramolná - Starkoč - Ratibořice - Staré Bělidlo, Viktorčin splav
Vzdálenost - 28 km
Ráno. Krásné a slunečné. Těšíme se z něho.
Svítalo na druhé straně, takže svítání jsme neviděly. Ale je příjemně. Vylézáme ze spacáků, Šárka, Lenďa a já se vydáváme na ostružiny k snídani, tentokrát jsme objevily jiné ostružinami zaplavené místo.
Vaříme čaj, povídáme. K snídáni máme, co batoh dá, není toho mnoho, ale zase je naše snídaně pestrá a obohacená o vitamíny nejenom v sušenkách Be-Be, které stále nějak nedocházejí, ale také o teplé ostružiny. To je moc pochoutek najednou, co říkáte?
Balíme a vydáváme se do Nového Hrádku. Doufáme, že bude otevřen nějaký obchod, abychom koupily červené fazole v tomatě, na které se už těšíme k večeři.
A jaká náhoda! Na cestě potkáváme naši pražskou paní. Jede autem a hned zastavuje. Ptá se, jak jsme se vyspaly a tak podobně. A dokonce nám oznamuje, že v Hrádku je obchod i v neděli otevřen, takže máme velkou radost, že hlady opravdu neumřeme.
Po kilometru, kdy také míjíme větrné mlýny, které nás prostě a jednoduše fascinují, docházíme do Nového Hrádku.
Nový Hrádek
Nový Hrádek je průmyslovou oblastí asi 8 kilometrů od Náchoda. Poprvé se zmiňuje roku 1369. Na vyvýšenině nad městem stojí čtyři větrné elektrárny.
Usedáme u místního otevřeného obchodu. Káťa a já jdeme nakupovat, vybíráme chleba a pomazánkové máslo, ale také hledáme vysněné fazole. Bohužel, nemají. Tak se spokojíme s kečupovou omáčkou se žampiony, to si stejně pochutnáme.
Když vyjdeme ven z obchodu, zjišťujeme, že naše milá paní si opět povídala s holkama. Také nakupovala, ale já a Káťa jsme ji asi minuly. Za to holky už neminula. Taková shoda náhod, jen co je pravda.
Ještě rychle na razítka do jiného obchůdku, paní je tam trochu zmatená, ale co, razítko dá.
Posilnit, načerpat energii a vodu a vzhůru dál. Půjdeme totiž do Pekla. Třeba nevěříte, že my, takové hodné holky, musely do Pekla, ale je to tak, co naděláte. A už se tam docela těšíme.
Cesta vede stále po červené, scházíme do hlubokého údolí a máme strach, že po takovém dlouhém klesání budeme muset nutně stoupat. Ale tak to není, Peklo je přece jenom hodně dole, není divu, že se cesta netočí do kopce...
A blížíme se k vodě. Káťa si oddechne, konečně! Co konečně? Bude si moct umýt mastné vlasy, protože jak všechny víme, mastné vlasy přinášejí nepohodu, stres a hlavně - zbytečné bezdůvodné naštvání na ostatní. To jsou tedy věci. Takže Kátě její mytí vlasů na dvě stě procent schvalujeme.
Hle! Černý čáp! Takový úkaz. Jeho červený zobák, a dokonce i nožky se lesknou ve slunci. Bohužel si ho nemůžeme dlouze prohlížet, protože letí pryč. Asi ho vyplašily naše kroky. Nebo spíš hlasy?
Říčka Olešenka nás dovede až na Holubí palouk. Tam jenom přečteme rozcestník a zase dál. Peklo už je nedaleko. Tedy blízko. Potkáváme i více turistů, abych byla přesná, tak spíše cyklistů. A jedou nahoru, tam, odkud my chvátáme.
Peklo. Jsme v Pekle. Nakonec jsme usoudily, že pokud bude opravdové peklo vypadat jako toto Peklo, tak to zase tak úplně špatné nebude. A jaké to musí být v nebi?!
My si dáváme odpočinek a nanuky. Fotíme se u koho jiného, než u čertíka v dřevěné podobě. A je nám fajn. Opouštíme Orlické hory a přemýšlíme nad tím, co dál, kam se vrtnout, aby to jenom trochu stálo za to!
Studujeme mapu a hledáme záchytné body. Nacházíme jich hned několik, takže po půlhodinovém odpočinku se můžeme vydat směr Náchod.
Po několika dnech opouštíme červenou značku, tedy Jiráskovu cestu, a pokračujeme po žluté údolím podél řeky Metuje až do Náchoda.
Konečně také potkáváme vhodné místo na umytí zplihlých hlav. Tři se myjí, tři se dívají. A provokativně brodíme řeku, ačkoli krásný dřevěný a nově vystavěný most stojí několik metrů od nás. No co, zkusíme být nebezpečně nejenom krásné, ale i odvážné. Tři krásné a tři odvážné.
Spokojenost na všech stranách. Můžeme pokračovat v cestě.
Jdeme osadou Ostrovy, chatky se krčí v zátočinách řeky, tu a tam se nějaký človíček koupe, ale řeka je mělká, stačí na smočení zpocených těl.
A pomalu se začíná zvedat. Na cestě potkáváme také tři cestovatele s batohy. Jeden muž a dva kluci, předpokládáme, že tatínek a dva synové, ten mladší, asi tak pět let, nese statečně batoh. Ale tatík musel stejně většinu spacáků a karimatek přibalit k sobě do obr krosny.
Předcházíme je a pochodujeme vstříc městu. Vycházíme na samém okraji Náchoda, v zahradě stojí hrady, tedy jejich makety. A my pijeme a jdeme dál. Poklidná čtvrť nás zavede až k mostu na řece Metuji, už jsme tedy skoro v centru.
Co to ale naše oči nevidí? Nějaká placka v řece! Co to jenom může být? Hle! Želva! Opravdová želva s nožičkami a krunýřem si jen tak v neděli odpoledne plave v řece. Jeden by nevěřil. A najednou žbluňk a je pod vodou. A za chvilku zase vyplouvá nahoru. Kroutíme hlavami, to je tedy rarita.
Po několika oklikách nacházíme místní náměstí. Všude klid, málo lidí, přece jenom je neděle. Sluníčko svítí, lidé asi raději jeli k řece či na chatu, co ve městě.
Náchod
Město Náchod bylo založeno rytířem Hronem z Náchoda již roku 1254. Renesanční zámek tyčící se na zalesněném vrchu nad náměstím pochází ze 13. století. Dnes je město Náchod průmyslovým centrem, ale zároveň uvnitř najdeme městskou památkovou zónu.
My však víme, co ve městě. Hezky si dát k obědu chleba se sýrem, zakousnout jablko, ujíst sušenku, vycumlat bonbón. I cukrárna se poblíž najde, ale bohužel, zmrzlina chemická, takže se jí moc neuspokojíme.
Tak si alespoň prohlédneme místní kostelík, jsme potichu, uvnitř nacházíme modlící se lidi.
A teď už opouštíme i naši mapu, tu další, až ke Dvoru Králové, musíme mít v hlavě. Stoupáme po červené nahoru. A možná že je to ten nejhorší kopec, jaký jsme zatím za to letošní putování potkaly. Teplo nás oslabuje, ale lezeme opravdu velmi statečně a neohroženě.
Ocitáme se kousek od zámku a velmi blízko obory s různými zvířaty. Jdeme alejí dál, směrem na Kramolnu. Potkáváme i cyklostezku, pomalu začínáme nejistět, značení se nějak nepodobá tomu, co máme v hlavách. Co se to děje?
Na rozcestníku zjišťujeme pravý stav věci. Mají tu velmi chytré značkaře turistických tras. Značka totiž je jedna věc, ale pozor, mapa druhá. Takže v tom mají zmatek. A my ještě větší.
Naštěstí pochopíme jejich systém a začínáme více důvěřovat rozcestníkům, které jsou asi novějšího charakteru. Vydáváme se po silnici. A pořád po silnici. A je teplo. Slunce svítí. Nám dochází pití. A už nás ta silnice nebaví. Rozhled dobrý. Nálada klesá. Silnice se táhne před námi. A už nás opravdu nebaví! Opravdu!! Věřte nám!!!
Zastavujeme v některých zastávkách městské hromadné dopravy, ale potom zase dál po silnici.
Ale pozor! Hurá, rozcestí, vypadá to, že se budeme stáčet z této prapodivně se táhnoucí šedé a přehřáté cesty. A také že ano! Točíme se doleva, konečně pryč.

Maliny na Velké - 4.díl (2.část)

3. února 2008 v 17:04 | Jana |  Letní opojení...
Scházíme dolů do vesnice Starkoč.
Hned na jejím okraji potkáváme takovou malou vesnickou hospůdku. Nahlédneme dovnitř a slušně se zeptáme, zda bychom mohly dočerpat vodu. Pán svoluje, ale možná ani moc nevnímá, protože se zrovna jedou formule. To zase velmi zajímá Káťu, takže si s pánem popovídá na vědecky-formulové úrovni, zjistí stav svého favorita.
Dojdeme na záchody, načerpáme vodu na pánských záchodcích, protože ty dámské mají dlouhý kohoutek a lahev se pod něj nevejde:) A poučíme se různými nápisy na záchodech s chlapečkem na dveřích.
Pán vychází před svou hospůdku a zase zahajuje tradiční rozhovor. Ale když se mu svěříme, že budeme hledat místo na spaní, ihned se zamyslí a poradí nám. Že můžeme spát nad Starým Bělidlem v Babiččině údolí. Že když půjdeme za mostkem nad úly nahoru, tak najdeme skvělé místo. A že když budeme pozdravovat Urbanovi bydlící na Starém Bělidle, tak určitě místo na bydlení najdeme.
My poděkujeme a ještě se slušně zeptáme, jestli tu ve vesničce někde nenajdeme zmrzlinu. Pán zase radí, tak se vydáváme doporučeným směrem.
Nacházíme ji. Muž za pultem se zmrzlinou je rád, že má vůbec nějaký kšeft, těch šedesát korun by ho tady mohlo docela vytrhnout. A zmrzlina chutná, vůbec obdivujeme zvláštní kornoutky, malé a hranaté.
Naše cesta Starkočem končí, nacházíme koleje a za nimi se vydáváme dál. Doufáme, že to údolí bude nedaleko, protože počasí nám sice přeje, ale v tuto chvíli až moc. A do vody se těšíme. A do spacáku také.
Stále vyhlížíme, zda už je to onen les, kam babička chodila, ale naše naděje jsou hned zklamány, protože po poli přichází na řadu co jiného, než silnice. Další, skoro hlavní a dlouhá! Ach nééé!
Jdeme jako husy za sebou, možná už ani moc nevnímáme, moc si přejeme, aby tato strastiplná silniční pouť brzy skončila. A ono ne...
Křižovatka před námi. Posadíme se před jeden dům a dočerpáváme energii. Kolem jedoucí cyklisté na nás křičí, že za rohem je restaurace, že tam můžeme složit naše batohy. Ale to nás nepřesvědčí. My prostě toužíme po údolí.
Z posledních sil se zvedáme a razíme po silnici ještě kousek. Zahneme doprava, Ratibořice jsou už jenom dva kilometry, to se přeci už musí zvládnout.
A zvládá. Za chvilku už odbočujeme na novou, kamínky vysypanou cestu, po které proudí davy turistů a hromady cyklistů. Tak to asi povede do Babiččina údolí, což? Asi ano, protože na levé straně už se pyšně tyčí zámek Ratibořice.
Ratibořice
První zmínka o Ratibořích se datuje už někdy ve 14. století. Zámek Ratibořice, který je turistům především známý, byl vystavěn mezi lety 1702 - 1708. I do něho umístila Božena Němcová děj své knihy Babička.
Ze slunce zmizíme až v aleji urostlých stromů. Už z dálky slyšíme hudbu, někdo zpívá písničky z pohádek. Musíme se smát. A lidé proudí sem a tam, na nohách žabky a na sobě nejlépe bílé kalhoty. Jestli nás vidí, musí se smát...vypadáme úplně odlišně než tento mohutný proud návštěvníků Babiččina údolí...
Ještě obejít zeď a jsme tady. Tak to je to pohádkové Babiččino údolí? Všude lidi, pohádkové písničky, klobásky na grilu...trochu nás to zklamalo...pravda...ale Gutfreundův pomník stále stojí...
Letmým pohledem omrkneme zpěvačku a Káťa klobásy, potom chalupu mandlu a raději zamíříme směrem ke Starému Bělidlu a splavu, doufáme, že tam se to nebude tolik hromadit.
Ale hromadí. Vtipná cedule, že cyklisté mají dávat přednost chodcům, nás rozesměje, ale nevadí, my se vyhneme i s našimi krosničkami.
Už vidíme Bělidlo. Stejně jak říkal ten pán. Mostek a nad ním úly. Ale kudy bychom lezly nahoru? To už netušíme, protože je tam plot. Nevadí. Omrkneme Viktorčin splav a snad tam něco najdeme. Problémem jsou mraky lidí.
Staré Bělidlo
Staré Bělidlo bylo vystavěno kolem roku 1797. Božena Němcová jeho název používala v knize Babička. Původní Staré Bělidlo však bylo roku 1830 zbořeno a nahrazeno novým, do kterého teď míří řady návštěvníků.
Splav. Jsme tady. To není obyčejný splav, to je splav, na kterém zpívala Viktorka, víte? Ale podobá se tomu našemu třeba v Dolánkách nebo kdekoli jinde:)
Posadíme se na lavičku, kterou zrovna někdo opustil, a plánujeme. Co teď a co potom.
Teď uvaříme. Potom se najíme. Potom budeme hledat něco na spaní. Potom zalehneme. A potom někdy v budoucnu bude ráno.
Jedno je jisté. Naše putování skončí již zítra. Ano, je to smutné, ale je to tak. Zítřejší kilometry nás akorát tak dovedou do Dvora Králové na vlak. A stovka stejně padne:)
Káťa volá domů a domlouvá tradiční cílové pochutnání. Naše mamča zrovna poletí v době návratu balónem, tak ji bude muset zaskočit Míša. Nedá se nic dělat...a prý něco bude...něco móóóc dobrého...
Neohroženě vybalíme vařič a rýži a pustíme se do kuchtění. To bude dobrůtka. Voda se vaří, koně se tu procházejí, zmrzlinářka pomalu balí svůj pojízdný stánek. Nalít tam tu kouzelnou kečupovo-žampiónovou omáčku, vlastně, pardon, nejprve Jahůdce odebrat trochu rýže, dá si ji s grankem.
A pustíme se do jídla. Hlady šilháme, takže se s rýží na zvláštní způsob, jak by se dala nazvat, pereme statečně. Více jak statečně, prostě ji celou pokoříme. A břicha plná, zase plná na sto dvacet procent. Bude se dobře spát.
Jahůdka, Verunka a já vyrážíme do skal tyčících se nad splavem hledat útulek na spaní. Nacházíme pěné místo, ale představa, že se sem plížíme s krosnami na zádech, nám nahání nebývalý strach.
Jiná varianta. Vyrážím přebrodit řeku a hledat místo na druhé straně. Louka je pěkná, nikdo by nás neviděl. Ale ty koně. Zrovna v těch místech, kde bychom chtěly hlavy složit, se tu a tam prochází koníci. Takže i tato varianta padá.
Co dál? Půjdeme pozdravit Urbanovi! Vedle jejich zahrady je pěkná loučka, tam by to třeba bylo možné. Káťa volá, zjišťuje předpověď počasí na dnešní noc. A má být bez deště a teplá, takže snad bychom ani přístřešek stavět nemusely, že?
Káťa a já vyrážíme. Na zahradě vidíme mladou dívku školního věku, prosíme ji, aby zavolala maminku. Volá. A maminka jde. Ptáme se, zda se jmenuje paní Urbanová. Paní odpovídá, že se nejmenuje paní Urbanová. Ptáme se, zda bychom mohly přespat vedle zahrady na trávníku. Odpovídá, že neví, že je tu jenom na dovolené. Ptáme se, zda by nám mohla zavolat majitelku Bělidla. Odpovídá, že to zkusí.
Zaťuká na dveře, odkud vyhlédne blondýna s dcerou. Nejprve se ptáme, zda bychom mohly přespat na vysněném místě. Nezlobí se a nemá nic proti. A potom ji pozdravujeme od pána ze Starkoče, protože jsme již zjistily, že je to ta pravá a nefalšovaná paní Urbanová.
Takže místo na dnešní spánek máme zajištěné. To je radosti nejenom mé a Káti, ale také holek, kterým tuto sladkou zprávu hned říkáme.
A zapíjíme ji čajem z kotlíku, ve kterém se ještě před chvílí vařila rýže. Však si umíme poradit.
Ale co to? Míří k nám dívka, která stála poblíž paní Urbanové, tedy její dcera. Co nám asi chce? Aha. Povídá, že se potom mamka lekla, protože si uvědomila, že by kolem mohla jet policie a my z toho mohly mít problém. To víte, přírodní rezervace. Takže pokud by nám to nevadilo, máme přijít spát přímo k nim na zahradu. Vzadu je brána a občas tam běhá jejich malý pes, jestli nám to prý nevadí.
Nevadí! Jak by mohlo! Nevadí! Hurá! Dívka odchází a my stále nevěříme jejím slovům. Nás šest bude opravdu spát přímo na Starém Bělidle! Přímo u Babičky! To se tedy podržte!
Ještě čekáme, až se trochu setmí. Sedíme na splavu a díváme se na západ slunce. Lenďa fotí. My se kocháme. A lidí je stále méně, což nám děla velkou radost.
Vtom však přichází dva mladé páry. Nejprve se fotí u jezu, potom u stromu, potom u patníku, nám jde z toho hlava kolem. Všimneme si, že slunce vytváří krásnou stínohru z našich postaviček, toho je třeba využít. Tak se pitvoříme a všímáme si našich stínů...Lenďa fotí...a naše dva párečky se diví...raději mizí...snad si nemysleli, že je to nějaký posměšek jejich všefocení???
Kolem osmé vyčistíme zoubky a hned nato zabalujeme naše sezení a jedení a zamíříme do vrat Starého Bělidla. Jsou otevřená. My rozložíme naši velkou plachtu a plánujeme ležení tři a tři proti sobě.
Když vtom pán. Pán na Starém Bělidle. A divně na nás kouká. Káťa hned vysvětluje, že to jako máme domluvené. Pán se jako usměje a odejde. Ale to Kátě nestačí. Vezme nohy na ramena a běží za ním. Zeptá se, jestli je všechno v pořádku, ale to už se svého tatíka ujímá dcerka Urbanová (doufám, že jste si udělali ve vztazích jasno) a všechno mu dovypráví.
My s klidem na duši a touhou po kýženém odpočinku uleháme do spacáků. Kočka mňouká, užíváme si pohody. Bude krásný výhled na hvězdy, slibujeme si, jak na ně počkáme. A nebo nebudeme čekat, ale vzbudíme se v noci, abychom je viděly.
A viděly? Ale ano. To byla noc. A předtím a potom jsme spaly. Dobrou noc!