close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Maliny na Velké - 3.díl (2.část)

11. ledna 2008 v 10:41 | vůdkyně |  Letní opojení...
A před námi Šerlich a na něm Masarykova chata.
Šerlich a Masarykova chata
Šerlich se nazývá 990 m.n.m. položená osada při hranici s Polskem, 3,5 km od Velké Deštné. Její pojmenování vzniklo z německého názvu. V letech 1924-1925 byla na vrcholu Šerlichu (1019 m.n.m.) postavena chata Klubu českých turistů, která byla nazvána Masarykova. Slavnostního otevření roku 1925 se účastnil také Alois Jirásek.Je zde i celoročně otevřený přechod do Polska.
Posadíme se ven, sluníčko se zrovna do nás opřelo, takže můžeme čerpat polední energii. Vydáme se pro polévky, vybraly jsme dvě - hovězí a frankfurtskou, a to v poměru dvě ku čtyřem. Mňam, to si dáme, teplé jídlo nás může jedině posilnit.
Donášíme polévky a všechny se pustíme do jídla. Chutná. Vedle nás sedí cyklisté a mluví anglicky. Dobře anglicky. A najednou česky. A my se nestačíme dohadovat o tom, kdo z nich je Čech a kdo Angličan...prostě legrace.
Po obědě se některé z nás položí na lavičky a načerpávají další energii, jiné razí pro razítka, pohledy, čaje a kafíčko, další na záchod a všechny pro vodu, kdo ví, kde zase nějakou pitnou potkáme. A večer je ještě daleko.
Po příjemném odpočinku vyrážíme dál. Obhlédneme hraniční přechod do Polska, takovou malou budku, ale potom už hezky po cestě do přírodní rezervace Bukačka.
Bukačka
Národní přírodní rezervace Bukačka byla vyhlášená roku 1954 a leží v nadmořské výšce 1000 metrů. Chrání se zde pozůstatek zakrslého bukového pralesa. Některé budky staré 200 let dosahují výšky do 15 metrů.
Snad je tento prales zakletý či co, ale na cestě potkáváme nejprve jednu starší paní a potom tři mladé dívky. A kupodivu všechny čtyři mají stejný dotaz - kudy vlastně na Šerlich? Že by zbloudilé pocestné? Nebo chrabré ženy na výsadku? No, každopádně jsme jim poradily a jsme si jisté, že dobře!
Jdeme dál. Bukové lesy Bukačky končí, my se ocitáme na širší cestě, po které pokračujeme až na rozcestí Polomského sedla.
Jedna cesta vede dolů, a ta druhá nahoru. Kam půjdeme my? Kdo by tipoval, že nahoru, tak by tipoval samozřejmě správně. Kam jinam bychom asi MY mohly pokračovat, že? A to jsme se před Deštnou uklidňovaly, že už výš rozhodně stoupat nebudeme.
Po jednom kopci jeden odpočinek. Odpočinek takzvaně vyměšovací...
Jo jo, co se dá dělat. Výstup zahájen. Vrch Vrchmezí nás vítá! Hurá! A odpočinek je zasloužený!
Vrchmezí
Vrchmezí je významným vrcholem vysokým 1084 metrů. Je nejvyšší horou polské části hor, polsky je nazýván Orlica. Ještě do poloviny 19. století tu stávala dřevěná věž, poté tu byl i výletní hostinec, na české straně byla vybudovaná 16 metrů vysoká rozhledna. Jenže chata po 2. světové válce vyhořela a nebyla obnovena, rozhledna se rozpadla. Dnes je tu však stále nádherný pohled daleko do kraje.
Maliny a kochání, jak jinak. Dokonce tu potkáváme nadšené turisty. Nás ale ještě více naláká naše další putování. To víte, po dlouhé době se cestička mezi stromy začíná vinout dolů. A to že hodně prudce dolů.
Jdeme. Naši cestu teď brzdí jenom ujídání malin, kterých je tady bezpočetně. A chutnají.
Přes vrch Ostružník hezky dolů a dolů. A začínají nás bolet kolena, cesta dolů také není úplně to ono, co bychom si přály. Ale lepší než předchozí kopce. Ach jo, nějak jsme se za ty čtyři puťáky rozmazlily. To jsme celé my:)
Vycházíme z lesa. A co vidíme? Naskýtá se nám nádherný pohled do kraje. Dole vesnice, předpokládáme, že Olešnice v Orlických horách, nahoře nebe a mezitím mraky a výhled na Krkonoše a další kopečky.
Usedáme na kraví nebo ovčí nebo prostě a jednoduše nějakou zvířecí louku, každá opatrně, abychom náhodou nepokřtily naše batohy či přímo naše oblečení nějakým výživným koláčkem.
Relaxujeme a odpočíváme. Žvýkáme gumová zvířátka a chemické bonbónové jahůdky ze sáčku. A jak nám je...krásně...
Bohužel slunce se rozhodlo opustit naše ležení, takže ani nám nezbývá než z poleženíčka odejít. Když není slunce, musí být pohyb, to je přeci jasná věc, že?
Scházíme do vesnice, tam chvilku po silnici, ale jenom chvilku, než se dostaneme na náměstí. Už z dálky slyšíme hudbu, tak jenom přemýšlíme, co se v Olešnici děje.
Olešnice v Orlických horách
Tato vesnice je poprvé připomínaná roku 1369, kdy se v okolí těžila železná ruda. Roku 1607 už byla povýšena na město. A co je ještě zajímavé - na obecním úřadě je možné zhlédnout Utzův mechanický betlém.
A co že se na tom náměstí děje, že je všude tolik hlaholu?
Před domovem důchodců sedí tři babičky a něco si vykládají. A na malém náměstíčku stojí kolotoč a nějaké další atrakce, které však zejí prázdnotou. Ani nás nelákají, proto náměstí bez většího povšimnutí procházíme.
Cestou do Nového Hrádku budeme totiž hledat přenocování, a to je opravdu mnohem zajímavější, než jakékoli pohyblivé autíčko na kolotoči.
Jenže silnice. A teplo. Tato kombinace je velmi nepříjemná, až se nám vůbec nechce šlapat. Ale zrychlujeme, už abychom byly pryč. Zastavujeme u pomníku, kde doplníme tekutiny, které si tělo nutně žádá. A zase další a další kilometry.
Docházíme k základně Policie České republiky. No, základně, abych byla přesná - rekreačnímu středisku Policie ČR. Ani ve svých nejrůžovějších snech si nedovedete představit, jak to tu vypadá! Nádhera. Ale my se opět přidáváme k našim střízlivějším snům, je nám jasné, že policajti by nás asi do svého příbytku nepozvali.
Nevadí. Jdeme pryč ze silnice stále po červené turistické značce. Konečně pryč. Odskočíme do obilí na záchod a ještě dál. A potom už nás čeká malé klesání a jsme na rozcestí Dlouhá. Čekáme na Káťu a Jahůdku, které se na trase musely potýkat s menšími technickými problémy. Neposlušná celta opustila krosnu...znovu ji přidělat a jde se...
Víme, že je už opravdu na čase hledat vhodné dva adepty stromy na náš příbytek.
Zatím stále nic. A tak stoupáme do kopce. Hle, už vidíme před sebou větrné mlýny, ty, které stojí (ale netočí se) nedaleko Nového Hrádku. A hle, chata na pravé straně.
Vybíhá pes, černý velký knírač, a za ním paní. Ta se hned hlásí. A pozor, není to obvyklý rozhovor...začíná sice úplně stejně, jako všechny předcházející, ale končí velmi slibně.
Paní Pražačka, v důchodu, miluje relaxaci a malování v Orlických horách. A hned vylézá její manžel. Dostáváme se k našemu ožehavému tématu, prostě nevíme, kde dnes hlavu složit, a něco hledáme.
Pán se k nám hned má. Prý tam nahoře je posed, tam by to bylo nejlepší a nejkrásnější. Zdvihneme hlavy vzhůru, opravdu je to kousek do kopce. A paní malířka se hned nabízí, že nás doprovodí, vždyť jdeme takovou dálku s takovými těžkými batohy.
Dáváme si říct. Provede nás loukou za chatou a ukazuje směr, kudy se vydat. Ale dál už jdeme samy, ona musí ještě vyvenčit psíka.
Nejprve objevujeme nekonečné množství ostružin, zralých přesně pro naši plánovanou krupicovou kaši. A lesík. Nedávno vykácené stromky. Vybíráme dva. Nádhera, to se to bude bydlet. Několik metrů od přístřešku les končí, tam nacházíme pole. A ten výhled! Málokdo by věřil, co krásného je možné k vidění. Na jedné straně mlýny, na straně druhé Krkonoše, tedy přesněji Sněžka a Černá hora. Paráda. A to není všechno! Slunce bude zapadat přesně před našimi zraky. Takže vzhůru do všech obvyklých činností, ať ten kouzelný západ stihneme!
Káťa a já začínáme stavět sovu, Lenďa a Verunka se vydávají na ostružiny do kaše, Šárka a Jahůdka se pustí do mohutných příprav večeře. Práce rozdělena, není co řešit.
Vše je hotovo přesně, jak kdybychom v sobě měly nějaké tajné hodiny. Lenďa s Verunkou se vrací s kupou ostružin, víc už jich tam prý ale opravdu není, Šárka s Jahůdkou právě dovařily kaši, my dostavěly. A hodování může začít.
Ostružiny končí v kaši, vše se zamíchá. Chytrá a prozíravá Káťa ještě posype celý výtvor grankem. Vrstvou granka. A tu ještě postupně obnovujeme. Parádní večeře. Oblizujeme se až za ušima.
Po večeři postupně odskakujeme do lesa, to víte, když člověk něco potřebuje, musí to vykonat. Jinak by to bylo velmi, ale opravdu velmi zlé.
A píšeme dopisy. Hlavně chlapcům prvního oddílu na tábor, to víte, kliky jsou kliky, a když u nich na táboře musí klikovat každý, kdo dostane pohled nebo dopis, tak si to nemůžeme nechat ujít. Bohužel nemáme směrovací číslo do Raspenavy, tak obtěžujeme Kamču.
Ta hned podává přesnou odpověď.
Kamča -18 hodin 51 minut 51 sekund
Tak je to 46361. Vy jste ale zákeřný:) Doufám, že si to pěkně užíváte. Všechny pozdravuj!
Před devátou hodinou vylézáme z lesíka na cestu u pole. Vezmeme s sebou celty a karimatky, nenecháváme zimu náhodě. Sedíme a jen tak debatujeme a meditujeme nad tím, jaký je život a jak je to všechno tady nádherné. Slunce postupně zapadá, sklání se nad Krkonošemi, my se nestačíme divit té rychlosti.
Lenďa vytváří několik fotek, a to jak nás, tak i okolní přírody. Prostě si každá z nás přichází na své, jak je libo.
Hluboký zážitek západu slunce a mraků, které obíhaly a různě přemalovávaly celé nebe, si odnášíme i do našich studených spacáků.
To se nám krásně bude spát!
 


Komentáře

1 Jana Jana | 11. ledna 2008 v 13:44 | Reagovat

Teda holky, zase bych s vámi někam vyjela...:)

2 Žirafa Žirafa | 11. ledna 2008 v 17:49 | Reagovat

To já taky...musíme něco naplánovat (a doufám, že budu mít zrovna volno...). A co je předběžně v plánu? To Švýcarsko? Samozřejmě to u nás, na severu...!? Jinak musím říct, že dávám deníky ke čtení spolužačkám - a mají úspěch:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama