Prosinec 2007

Maliny na Velké - 2.díl

7. prosince 2007 v 13:20 | Žirafa |  Letní opojení...

Čtení pro volné chvíle v podobě Cestovatelského deníku č.4 - Maliny na Velké, tentokrát s názvem:

Taky by ti hrabalo...

Pátek 3. srpna 2007
Trasa: Zemská brána - Hanička - Anenský vrch - Mezivrší - Pod Komářím vrchem - Pěticestí
Vzdálenost - 20 km
Rána bývají krutá, ne však ta naše. Ještě v noci nás zchladil deštík, ale naše sova nepustila dovnitř nic nevítaného, takže jsme přežily v suchu.
Vstáváme. Jdeme se osvěžit do Orlice, trocha hygieny nikdy neuškodí. K snídani se podává přesně to, co krosna dá, takže po většinou sušenky Be-Be, kterých ani po táboře nemají některé z nás dost:) Ale pozor, zároveň tu máme sadu přesnídávek, taktéž z našeho pobytu na táboře...jenom ty skleničky se trochu pronesou, co se dá dělat...Pochutnáváme si na čaji Dračí oheň nebo snad Oheň draka? Je to asi vlastně úplně jedno. Zelený a někomu nechutná....
Balíme, přece jenom jsme prospaly asi dvanáct hodin, což už je na první noc mimo vyhřáté postele nečekaný výkon.
Jdeme po červené, té, která nás bude provázet v podstatě většinu dní, kdy budeme putovat. Cesta pojmenovaná po autorovi F.L.Věka a dalších knih. Takže bdělý čtenář má celkem jasno, že? Ano, správně, Jiráskova cesta.
První prudší stoupání nás trochu překvapuje, ale my se rozhodně nedáme. S kochacími pauzami vystupujeme výše a výše. Konečně pociťujeme, že jsme v horách. A potom už hezky lesem. Všude plno bunkrů, není divu, vždyť se na území Orlických hor budovalo před druhou světovou válkou mohutné opevnění.
Bunkry jsou ale zavřené, ačkoli po několika minutách chůze potkáváme jeden, na kterém se dokonce pracuje! I když...pravda, několik mužů sedí na plastových židlích u bunkru a o něčem mohutně debatují. Usuzujeme, že mají zrovna mezipracovní přestávku na oběd. Třeba.
Ve chvilkách nožního odpočinku slídíme po malinách, kterých je u cesty stále dost. Mňam. Břicha se plní hodně rychle, ale chuť na ně neustává.
Na křižovatce nazvané Pod Zadním vrchem dáváme větší pauzu. Nejenom picí, ale také občerstvovací a převlékací. Každá vytáhne něco ze svých zásob, takže žvýkáme sušenky, jablka a další pochutiny.
Ale zase hezky dál. Při dalším pozvoleném výstupu potkáváme kupu lidí. Rodiče, děti, kočárky...a hned se dávají do řeči. Pořád stejné - kam jdeme, odkud jdeme, odkud jsme...a že jsme dobré, protože oni jdou teprve asi kilometr a už jsou velmi vyčerpaní...musíme se zasmát.
Konečně se dostáváme poblíž jednoho z našich dnešních cílů, a to na silnici vedoucí z Rokytnice v Orlických horách do Bartošovic v Orlických horách. Vidíme jeden větší bunkr, na kterém se také pracuje, ale co nás opravdu nadchne jsou kontejnery...a to především ten na sklo, protože přesnídávka zmizela v nás, ale sklenky mizí až teď v jednom z barevných polykačů odpadu.
Čeká nás poslední, ale neméně záživný výstup, výstup na pevnost Hanička. Myslely jsme, že to nebude tak prudké, tak vyčerpávající, tak zdlouhavé, tak...
Ale docházíme. Hanička před našimi zraky. No, spíše oplocení pevnosti Hanička. Začínáme se těšit na prohlídku...
Pevnost Hanička
Pevnost Hanička (vybudovaná mezi lety 1936-1938) dostala své jméno po osadě, která je připomínaná už v roce 1790. Dnes je to šest objektů, které spojují stovky metrů podzemních chodeb. Roku 1938 byla však nuceně předána Wehrmachtu.
Zakoupíme vstupenky a zároveň poprosíme chlapce u kasy, jestli bychom si nemohly naše malé milé miláčky krosničky dát k němu do kanceláře. Svoluje. A jeho psík, spíše pes (totiž boxer) nám ty naše miláčky asi pohlídá...doufáme...
Chlapec kasař, no dobře, pokladník, namítne, že když nás takhle vidí, je mu z nás zima. A v podzemí prý bude ještě větší. Trošku se přioblékneme, podotýkám opravdu trošku, protože mu moc nevěříme. Naše škoda.
Obhlédneme venkovní expozici, na které poznáváme nám velmi blízkou polňačku. Nádhera. Zachovalá a snad i použitelná. Ale nepoužívaná. Proto tak zachovalá. Rozumíte tomu? J Jednoduše - vše souvisí se vším...
Vyzkoušíme místní záchody, okoukneme, co je nabízeno v občerstvení. A potom už prohlídka. A náš průvodce. Nejprve nás nechává v první místnosti, kde prohlížíme různé modely, uniformy...bohužel, asi dvacet minut, což je dost dlouhá doba na to, abychom zjistily, že se začínáme nudit.
Mladý obrýlený muž přichází a začíná nás provádět. Ale jak? Mele, mele, mele, mele...nerozumíme, a tak se na sebe mile usmíváme, každá si myslí své. Hloupě dáváme pozor, ačkoli vlastně nevíme, proč.
Až jedna paní se odváží a poprosí chlapce (kolik let? těžko říct...chlapec či muž neurčitého věku...patnáct až osmnáct? budoucí vědec? nebo neurotik?...) aby mluvil srozumitelněji.
Povedlo se. Alespoň na chvíli.
Sestupujeme do podzemí. Schody jsou dlouhé (asi 14 metrů pod zem, celkem 96 schodů) a začínáme pociťovat chladnoucí vzduch nejenom kolem nás, ale i na nás. Vyskočila husí kůže. Uklidňujeme se tím, že přeci prohlídka nebude tak dlouhá a že si naše chrabrá těla musí zvyknout.
Ale nezvykají.
Posloucháme, jdeme rychle. Jedna chodba, druhá chodba, jedno slovo chlapce-muže, druhé slovo muže-chlapce. A my ani nedutáme. Jeden dut nastane ve chvíli, kdy náš průvodce nečekaně zhasne světla. Křik. Mírná panika, a to nejenom Šárky, která se lekla, že se už dnes se sluncem neshledáme. Ale potom zase světlo.
Vidíme lékařskou ošetřovnu, pokoje, čističe vzduchu i vody. A hlavně stále jedna dlouhá chodba. A zima. A hrozná zima. A ještě hroznější zima. A nejhroznější zima. Klepeme kosu. Ale humor nás neopouští, průvodce se o naši zábavu přeci postará.
Konečně! Po hodině a půl se ocitáme opět na povrchu, tentokrát už v jiném bunkru s jiným číslem. Zajímavé. Chodba nás vyvedla na povrch zemský, ale stejně docela studený, slunce v nedohlednu. Mraky. Ale postupně začínáme rozmrzat.
Chlapec-muž vypráví stále o tom, jaké by to bylo, kdyby Hanička byla opravdovým úkrytem ve válce. A jaké? Nikdo neví, protože se Hanička války nezúčastnila, takže všechny ty chytré rady inženýrů a stavitelů a inteligentů se nikdy nedaly využít. Smůla. A nebo štěstí?
Prohlídky se zúčastnili také příchozí z Německa. S těmi má ale náš milý průvodce největší problémy, jelikož mu zrovna chtějí vrátit tištěného průvodce, ale on jim nedokáže vysvětlit, že ještě prohlídka nekončí. Jednoduché pobavení pro přihlížející. Opravdu. Nohy a ruce nepomáhají. Nakonec jim česky sdělí, že ´prohlídka ještě pokračuje´a že ´vezmu si papíry potom´.
Konec. Scházíme po silničce zpátky k našim batohům. Jsou tam. Trochu jinde, protože milý boxer si chtěl pochutnat na našem salámu, tak je chytrý pokladník odsunul mimo psí dosah. Ještě že tak! Vždyť se v nich schovává také náš dnešní pozdní oběd, tedy přesněji řečeno chleba s pomazánkovým máslem. Teď dobrota.
Kupujeme litry teplého čaje, tělo se nějak nechce zahřát. Nejlepší bude jít dál. A do kopce. To je zahřívací jistota. Ta nejjistější.
Jdeme!
Dalším cílem je Anenský vrch. Cesta je turistická, bez cyklistů, což se nám samozřejmě moc líbí. Je to povídavě pohodlné, krása. A těla se zahřívají na svou přirozenou teplotu, což nás také těší, a to natolik, že postupně sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení.
Kocháme a jdeme a kocháme a povídáme a jdeme.
Anenský vrch vidíme už z dálky a těšíme se, až na něj vystoupíme. Na rozcestí pod ním se vydáváme malou odbočkou na samotný Anenský vrch, protože....co kdyby byly vidět Jeseníky, nedejbože Dlouhé Stráně, že Káťo?!
Anenský vrch
Anenský vrch je vysoký 991 m.n.m. Kolem najdeme spoustu objektů opevnění z let 1937-1938. V roce 1766 zde byla postavena kaple sv. Anny, která však byla při budování opevnění rozebrána a znovu postavena nad osadou Hadinec.
Výhled je krásný, posezení na bunkru s cucavou bonparou v puse ještě krásnější. Vytváříme fotografie a přemýšlíme nad tím, kam až dneska chceme dojít a kde budeme spát. Dlouhé Stráně vidět nejsou, ale Jeseníky nejspíš ano. Hurá, Káťa má radost a truchlí po Pavle, která by s ní o poloze Jeseníků debatovala. My jenom přihlížíme. A kocháme se. Jak jinak.
A dolů. Zpátky na rozcestí a po horské pěšině dál, čeká nás ještě několik výstupů, tentokrát na Mezivrší, kudy dokonce vede silnice. Ale moc turistů nepotkáváme. A vydáváme se zase vzhůru. Nahoru. A na maliny. Kam jinam, vždycky nahoru a na maliny. Směřujeme na Velkou, to ví každá z nás. Tento náš cíl bude dosažen zítra, tak se těšíme.
Hurá, Komáří vrch, další bod našeho výstupu.
Komáří vrch
Komáří vrch je skalnatý vrch 992 m.n.m. Kolem tohoto vrchu byla roku 1973 vyhlášena přírodní rezervace. V okolí opět najdeme několik pevnůstek ze 30. let 20. století.
Už se nemůžeme dočkat Pěticestí. Rozcestí pěti cest? Netušíme, ale už skoro jistě víme, že tam dneska složíme naše unavené hlavy, nohy, ruce...
Blížíme se. Ještě několik kilometrů, metrů, kroků...
A jsme tu. Pěticestí.
Pěticestí
Pěticestí je jedna z nejdůležitějších turistických i cyklistických křižovatek v Orlických horách v nadmořské výšce 1004 metrů.
Omrkáváme situaci, škoda, že nádherná horská chata je zavřena. Ale přístřešek tu je. Opět škoda, šest lidí by se pod ním nikdy nevyspalo. A co kolem? Škoda odchází, stavitelka nachází dva významné stromy. Ty budou poctěny naším přístřeškem!
Šárka se ujme vařiče a kotlíku a rýže, Jahůdka a Lenďa kukuřice a hrášku a točeného salámu a sýru a Káťa a Verunka a já se nadšeně ujímáme uzlovaček a plachty a celt. Každá má práci, aby mohla společná noc vypuknout.
Rýže se vaří, salám na talíři. Ještě několik úprav a přístřešek je také hotov. A útulný. A dlouhý. A šustivý, vítr se mu opírá do plachet. Fičí tu, jen co je pravda. Natahujeme dlouhé kalhoty.
Na Pěticestí přichází mladá rodinka, tedy muž, žena a jedno děcko. Tak jeden a půl roku. Divíme se, táhne na sedmou hodinu. Rodinka se nasvačí, pozdraví a razí dál. Asi domů. To my nemusíme.
Rizoto hotovo. Máme velké oči. Ale i velký hlad. Postupně ujídáme kariovou pochoutku, chutná, chutná...a břicha se plní nejprve na padesát procent, ale potom i na sto...a co hůř, některým se břicha naplňují až na neuvěřitelných sto třicet procent!
Sedmá hodina odbyla, blíží se osmá. A co my? Zima nás dneska sužovala, pokud bychom v ní byly neustále (asi tak, jak náš chlapec-muž v Haničce), tak by nám také hrabalo. Není divu, že ten chlapec-muž...ale už konec debat.
Hezky zalézt, přikrýt se...a hlavně najít tak pohodlné místo, aby kořen nemusel tlačit na záda, na ruce, na nohy...nejlepší je narafičit ho mezi dvě půlky. Vážně. To není vtip. Holá pravda. Až takhle někam vyrazíte a potkáte kořen ve vaší posteli, zkuste to!
A potom zavřete oči a krásnou dlouhou dobrou noc!