Září 2006

Byl den krojích...byly(i) jste v krojích...?

24. září 2006 v 13:53 | vůdkyně |  Stalo se...
Dvacátý zářijový den vyrazili skauti z většiny měst České republiky do svého "běžného provozu" v krojích...někdo v kroji, někdo v tričku, někdo v civilním oblečení...
Jak jste vyrazili vy? A jak jste se cítili? Potkali jste někoho v kroji, o kom jste ani neměli tušení, že je skautem?
Hlasujte v anketě (klikněte nejprve na nadpis článku) a potom zařaďte své hluboké:) myšlenky do diskuze:)

Jak se na Ostrově budovalo....

20. září 2006 v 8:20 | Žirafa |  Stalo se...
Hurá, už je to tak. Sen naší vůdkyně i nás všech ostatních se naplnil! Židle v naší klubovně vystřídala lavice! A jak to všechno probíhalo?
V pátek byl na Ostrov dovezen materiál! V sobotu se prkna protáhla a začla výroba. Celkem 3 dny (teda 2 večery a 1 celé odpoledne) jsme strávili na Ostrově, abychom potěšili všechny členky... V sobotu byla hotová 1. lavice, bez víka... Pravda, moc se toho nestihlo, protože celý den jsme jezdili a nakupovali potřebné věci a prkna protáhnout taky někdo musel...
V neděli jsme dodělali víko a chystali na další den... (obě dvě fotky jsou až z neděle..., ta dolní také...)
No a v pondělí bylo hotovo... Nejprve jedna a potom druhá část podokenní lavice :-)
A komu všemu patří naše velké dík a kdo za to všechno může...?
Aleš P. - tomu moooc děkujeme za prkna. Bez materiálu by výroba asi nešla...
rodina Vélova - tak ta nám dodala hranolky, na kterých celá konstrukce sedí...
Standa K. - tak ten, i když neměl moc času, nám prkna protáhnul a tím zvýraznil jejich vzor...
Lúca - jo, naše Lúca, té děkujeme za nedělní návštěvu na Ostrově, foto Já s bruskou je její dílo:o) a taky mi přidržovala prkna při broušení...
Vráťa Š. - tak tomu patří největší dík, protože právě ten je tvůrce a přes veškeré bolesti a opuchlou tvář od zubu dobrovolně strávil svůj volný čas na Ostrově a lavici vytvořil...samozřejmě s mojí asistencí...

V africké divočině:)

11. září 2006 v 17:21 | vůdkyně |  Stalo se...
Na devátý sobotní zářijový den připadla návštěva Afriky ve Dvoře Králové. No, Afrika je Afrika a ZOO je ZOO. Den se ale vydařil, sluníčko svítilo, jelo nás přesně dvacet:)
Před vstupem nutná fotografie výletnic před pokladnou:) To nás ale je:)
Nejvíce času jsme strávily v dětském koutku. To víte, živá africká zvířata jsou živá africká zvířata, ale živé kozy, které si můžeme pohladit a které můžeme nakrmit! To je teprve něco!!! Jen co je pravda!!! Kačenka s kozami navázala dokonce řeč!
Pobyt v hroší tlamě stál za zaznamenání! A za zaznamenání stál také celý výlet do Zoologické zahrady ve Dvoře Králové, že?

První setkání oddílu!

11. září 2006 v 17:16 | vůdkyně |  Stalo se...
První setkání oddílu a nových členek proběhlo v pátek 8.9.2006 na Ostrově!
Netrpělivě očekáváme nové členky:) Kolik jich asi přijde?
A je to tady! Ty "staré" hrají různé hry pod vedením Šárky...
A ty nové se se vším seznamují...ale na hry zbyde také čas...
A jinak jsme domluvily termíny schůzek a na nový skautský rok už se moc a moc všechny těšíme!!!

Nekonečný příběh - 8.8.2005, pondělí

11. září 2006 v 16:48 | vůdkyně |  Letní opojení...
Budíček! Opravdu zvoní budík! Lucky budík! Nařídily jsme ho na půl sedmou, abychom po půl osmé stihly vlak do Volar a z Volar potom do Ovesné.
Vstáváme celkem rychle.
I náš pán je na nohou. A už nás zdraví a ptá se, jak se spalo a trochu lituje toho, že náš ještě večer nepřinesl koště, abychom si pod sebou vymetlyJ
Nevadí. Vyčistíme zoubky, sbalíme celty, zajedeme kontejnerem do jeho domečku, který jsme si na tuto noc vypůjčily. A můžeme jít!
Pán nám ještě nabízí čaj, ale odmítneme. Chceme vlak stihnout.
Na nádraží máme ale ještě něco málo času. Čekáme. Vzpomínáme na dnešní noc a nakonec se shodneme, že patřila k těm lepším a vydařenějším. A že skončila mnohem líp, než to zpočátku vypadaloJ I když některé z nás ležely na hrbolu a válely se ze strany na stranu, aby se ohřály tímto zajímavým pohybemJ Co ty na to, Káťo???
Hurá, vlak se blíží!
Lenďa ještě fotí. A fotí tak, že málem se svým fotografickým nadšením skočí pod vlak.
Ve vlaku je nádherně. A nádherně pro nás znamená především teplo, po kterém už marně několik dní toužíme! Využíváme toho a hřejeme se, jak jen to jde!
Cesta ubíhá rychle. Míjíme Lenoru a Soumarský Most (ten byl také včera večer v našich myšlenkách) a Volary jsou tu!
Ještě zjistíme, v kolik nám to jede na Ovesnou, máme něco kolem dvaceti minut! A za tu dobu chceme nakoupit snídani a společné zásoby! Ale kde?
Vyběhneme z nádraží směrem takovým, který nás láká. Hned po chvilce se ptáme kolemjdoucího, kde je nějaký obchod. Prý u kostela.
Tak rychle! Naštěstí obchůdek není tak daleko! Nakupujeme jablka, rohlíky, jogurty a další pochutiny a hned zase zpátky!
Jak zděšeně přiběhněme na nádraží, chceme ihned nastoupit do vlaku, jenže paní výpravčí nás zklame, že prý náš vlak není ještě přistaven. Takže usoudíme, že jsme podaly dobrý a velmi rychlý výkonJ
I v tomto vlaku je teplo.
Na zastávce Černý Kříž se část vlaku odpojuje a druhá část (naštěstí ta naše) směřuje dále.
Zastávka Ovesná je naší cílovou zastávkou. Zde vystupuje starší manželský pár. A vystupujeme i my. Směr Medvědí stezka, jeden z cílů dnešního dne!
Vydáváme se po žluté značce. Vítá nás naučná tabule, kterou si dychtivě čteme. Na Medvědí stezce byl totiž kdysi dávno, roku 1856 zastřelen poslední medvěd na Šumavě. Ale bohužel dnes k pomníku posledního medvěda nedojdeme. Přesto vidíme spoustu krásného v šumavských lesích.
Cesta stoupá prudce vzhůru. S narůstajícím stoupáním zjišťujeme, že dnes to bude stát opravdu za to! Příroda je zde úplně jiná, než jsme měly možnost zatím vidět. Dneska to bude opravdu o něčem jiném! A hlavně - toto nebude turisticky tolik osídlená trasa, což je dobře.
Kromě toho - Medvědí stezka je nejstarší naučnou stezkou Šumavy, byla vybudována nadšenci již roku 1967.
Celou cestu doprovázejí zajímavé stavby v plekejštejnské žuly. A jejich názvy mluví za vše - Skalní hrad, Kazatelna, Hřib, Viklan, Perník, Obří kostky a potom ještě spousta další zajímavých názvů a staveb. Zaujme nás také Kamenná kráska. Řešíme, jestli leží nebo sedí nebo co vlastně dělá. A taky to, kde má hlavu a kde patuJ
A žlutá značka nás provede po všech zajímavostech, takže chodíme sem a tam a zdá se nám, že jdeme stále to samé.
Cesta je velmi rozmanitá. Chvilku nahoru, chvilku dolů, nestíháme svlékat a navlékat vrstvy. A borůvek zde roste mnoho, takže si naše svlékací a navlékací pauzy zpestříme pojídáním lesních plodů.
Míříme na Jelení Vrchy. A to je kopec! PrudkýL, ale krátkýJ. Jsme nahoře! A to, že jsme nahoře poznáme jen kvůli tomu, že zase klesáme dolů.
Jelení jezírko je nedaleko. To bylo vybudováno jako zásobárna vody pro nedaleký plavební kanál.
Po pokochání se Jelením jezírkem projdeme lesem na silničku. A tam začíná pravá civilizace. Lidi chodí tam a zase zpátky. Jezdí s kočárky i na kole. Víme, že vesnice je nedaleko.
My se jdeme podívat do blízkého kiosku, jestli nemají pohledy. Mají, ale nemají. Nestojí za to a paní je velmi zmatená, když po ní chceme pohled Medvědí stezky. A velký bernardýn, spíše bernardýnice, touží po Jessy, takže raději rychle odcházíme.
Ani v dalším kiosku nemám velké štěstí, protože pohledy nic moc.
Dostáváme se k výstavě o Schwarzenberském kanálu. A tam mají i razítko! Zhlédneme expozici o tom, jak se dřevo plaví a co se s ním dále děje…Jenže Lucka zjistí, že k místu, kam směřují naše dlouhé kroky, tedy na rozcestí k Huťskému Dvoru je to asi 15 kilometrů. Zalekneme se. To jsme nečekaly!
Víme, že cesta po modré značce podél Schwanzerberského kanálu nebude náročná, ale dlouhá. A nevíme, kdy jede poslední přívoz z Bližší Lhoty do Horní Plané.
Snad to stihneme!
Nabereme takové tempo, že ani tryskáč by nebyl rychlejší. A naše kroky lemuje Schwarzenberský kanál!
Po chvilce rychlé chůze dojdeme ke kapli Josefa Rosenauera. Právě zde křižuje kanál Jezerní potok, který vytéká z Plešného jezera. Říká se, že se sem chodil opravdu Josef Rosenauer modlit a rozjímat.
My nastartuje ještě rychlejší tempo.
Já, Šárka a Lenďa řadíme na pětku a letíme vstříc novým zítřkům. Hned je nám jasné, že holky z našeho tempa nadšené nebudou, ani se jim nedivíme. Ale potom se rozhodneme, že půjdeme napřed na rozcestí Rossbach, kde jim připravíme oběd, a snad to všechno dobře dopadneJ
Cesta ubíhá rychle, to ano, ale rozcestí zatím nikde. Už začínáme být nervózní, snad holky nebudou naštvaný až moc.
Hurá! Rozcestí! Rossbach, jak jsme doufaly. Zde se kříží několik dalších značek.
My ale usedáme na můstek, sluníčko svítí, rychle začneme mazat chleby. A dělat toustíky.
Přichází Pavla a Lucka, troškuJ rozladěné z našeho počínání. My se jim nedivíme a snažíme se všechno vysvětlit. A potom přijde i Káťa. Čekáme, že se bude zlobit, ale nějak to zkousne a zakousne se do toustíkuJ
Takže pohoda. Řešíme, co dál! Stihneme přívoz? Nestihneme? Když ne, nic se neděje, přespíme v Bližší Lhotě, ale tím se zkazí všechny naše plány v podobě vynikající večeře v restauraci.
Poslední možnost - zavolat Alešovi, má Internet při ruce, tak nám přece něco zjistí. A po chvilce volá, že nám jede přívoz za dvě minuty. Jenže to nám nestačí. Co poslední? V šest pět!
Pohoda! Stíháme to s velikým náskokem! Takže naše tempo můžeme v klidu zvolnit, teď už se půjde dobře. Ale jak komu, chudince Kátě naskákaly puchýře, to už je znamení posledního dne výletování.
Když zajde slunce, je zima, zvedneme se a jdeme dál. Dál podél kanálu směrem na Huťský Dvůr. Cesta se hezky vine a my začínáme zpívat. Vesele a neuměle, dueta nám nejdou. Ale to nevadí.
Volá Baťa. Volá Lucce. Kde jako jsme. A Lucka mu to sdělí, jenže on stejně neví. Tak se prý sejdeme v Horní Plané, oni se tam nějak někdy dostanou.
Pohoda. Nemáme problém.
Potkáváme nějaké pány. A jejich psa. Jenže pes je v kanálu (rozuměj ve Schwarzenberském) a nemůže ven. Tak alespoň běhá sem a tam a pořád sem a tam. A lidé se nás německy ptají, zda jdou dobře na Plešné jezero, tak s naší podivuhodnou němčinou odpovídáme, že určitě ano.
A ještě kousek. Debatujeme nad partnerskými vztahy, řešíme, co je to tolerance a jak se tolerance pozná. A stačíme probrat, co všechno si může kluk k holce dovolit a co lze a nelze tolerovat. Opravdu důležité rozhovory, které potřebují otevřenou hlavuJ
Jarin píše sms.
Pavla píše sms.
Jarin píše sms.
Pavla odepisuje. A už nic. Nějak to přece jenom dopadne, Jarin stejně na tu Šumavu na kolech nepojede, musí se učit na zkouškuJ Ale Pavla by mu to bez námitek dovolilaJ To víme všechnyJ A taky jí to radíme, proč ne?
Konečně! Osada Huťský Dvůr! Jsme tady, odsud už to k přívozu nemůže být daleko!
Přejdeme most a jdeme dál. Na dalším rozcestí doleva po zelené značce! Překonaly jsme těch 15 kilometrů celkem obstojně a rychle! A zábavněJ
Dostáváme se do malinového ráje. A červího ráje. Jedna malina bez červa, jedna s červem. Šárka a Lucka mají metodu nedívat se dovnitř, já se podívám. A co nevidím! Kroutící se potvoru! Ach jo, a tak dobře ta malina vypadalaJ
A kopec nahoru! Tam už musí být vidět Lipno jasněji! Od Huťského Dvoru k přívozu je to pouhé 4 kilometry, tak přece už…!
A nic. Zase nic. Opět další kopeček. Volají kluci. Baťa. Tentokrát Lendě. Ta není schopná sdělit, co vlastně chtěl. Prý už jsou. Někde jsou. Uvidíme, kde se najdeme. Jestli se hledáme…J
Tak, tenhle kopec je osudový! Musí tam být vodní plocha! Dobře, spokojíme se ještě s jedním kopcem, abychom uviděly tu nádhernou vodní plochu!
Lipno se leskne v celé své krásné! A my víme, že jsme u konce! U konce našeho putování! Ale ne u konce řešení problémůJ
Scházíme k Lipnu, nacházíme se v jeho levé části.
Po pravé straně se ještě kocháme koníky a po levé straně vidíme traktoristu v traktoru. Obrací seno.
A už jsme dole. Mrkneme se na jízdní řád našeho přívozu! Světe div se, pojede za necelých deset minut! My máme ale štěstí!
S námi pojedou asi tři auta a potom také hodně cyklistů, někteří z nich přívoz stihli úplně tak akorát.
Nasedáme! Nádhera! Za pouhých deset korun za každou (a to samozřejmě neplatíme my, ale náš neznámý dárce, díky tobě!!!J) se můžeme pokochat nádhernou jízdou! Stojí to za to!
Vlnky se lesknou v podvečerním slunci, my sedíme na boku lodě u záchranných člunů a dopřáváme si nádherné výhledy! Jenom škoda, že cesta je tak krátká, asi desetiminutová! Klidně bychom jely ještě jednou! I vícekrát!
Jsme opět na břehu!
A koho si to nevšimne bystré oko Lendi? Kluci! Sedí na hrázi a ani si nás moc nevšímají. Asi si užívali té neplánované svobody a pohodyJ
Prý byli na začátku Lipna, potom jeli vlakem, moc informací z nich nedostaneme.
My jdeme obhlédnout kemp. Ještě nám zbývají peníze, něco přes šest set, tak bychom byly schopné zaplatit na tuto noc i chatku.
Výsměch kluků, že jsme chatkaři, nás nepoloží na záda, jak asi mysleli. A komunikační bariéra roste.
Chatka drahá, sedm set na noc, to za ni nedáme, nemá to cenu, ještě se zkusíme zeptat někde ve městě. Třeba se něco naskytne.
Lucka jde bourat hrázJ, ale nejde toL. Už je pevně vystavěná. Uvidíme, jestli se v hospodě zboří! Nebo alespoň trochu naboří!
Na náměstí nás zaujme restaurace. A také obchod. Ten ale navštívíme až zítra ráno, na dnešní večer máme přece jiné plány!
Ještě se snažíme doptat jednoho pána, zda neví, kde by se dalo přespat. Něco poradí, ale prý budou mít plno. Tak necháme dnešní noc osudu a raději se snažíme domluvit s kluky o tom, kam půjdeme zaplnit svá břicha.
Nakonec zvítězí vytipovaná restaurace - bowling. Vyjdeme po schodech nahoru. Interiér vypadá vcelku slušně, dokonce jsou i místa k sezení u jednoho stolu! A že se tam vejdeme úplně akorát! Devět plus pes!
Začneme sodovkou, pivem, džusem…a přijde na řadu nejnáročnější část cesty - vybrat si odměnu, tedy večeři. Každá vyfasovala od neznámého dárce 100 Kč na jídlo, tak proč toho nevyužít!
Kluci jsou ale rychlejší! Vědí hned, co si dát. Knedlíky, krokety, hranolky, smažák…už to jede. My zvolíme těstoviny, někdo s kuřecím masem, někdo se špenátem, Lucka si vybere bramborák s kuřecím masem. A už se moc těšíme na dnešní pochoutku.
Než jídlo přinesou, vyjasňuji si s Ferdou několik bodů v problémech naší cesty. A to jsou rozdíly mezi ženami a muži. Prostě je zde několik překážek, které se dají překlenout, ale jsou k tomu potřeba obě dvě stranyJ
My plánovaly, kluci neplánovali. Jim stačí bod A a bod B. Tedy místo výchozí a cílové. My potřebujeme trasu. A v tom je ten největší problém. Ale na druhou stranu my se přijely, abychom něco viděly. A to se nám podařilo! Jsme spokojené!
Klukům nejde o to něco vidět, ale prostě a jednoduše jít. A vlastně je jedno kudy.
A nepotřebují plánovat v kolik vstanou a v kolik budou obědvat. A když vstanou, mohou vařit a vyjít třeba až k polednímu.
Ale my, když vstaneme, tak musíme vyjít, jelikož nám zima nedá spátJ
Hlavně že jsme všichni nabití zážitky. A to je důvod k největší spokojenosti.
Prý příští rok Beskydy. Navrhli kluci. Mrkneme na sebe. Víme své. Tak prý Jeseníky. A ty jsme si s holkama naplánovaly taky. Ale jenom samy. Samy pro sebeJ Nechceme jim to říct, ale asi to vyplynulo ze situace.
A jídlo se nese! Pochutnáváme si. Fotíme se. Každá fotka nese název "Já a moje jídlo". Radost pohledět. Radost pojíst.
Pohoda. Vedle hrají lidé bowling, v televizi je naladěná hudební stanice, takže restaurace žije! A žije i námi.
Po večeři se konverzace stočí na práci Bati a na všechno možné. Prohlížíme fotky a vysvětlujeme, co jsme kde zažili.
Já a Šárka vytahujeme deník, abychom zapsaly poslední postřehy z naší cesty. Po desáté hodině je nám jasné, že bychom nejraději zalezly do spacáku a spaly a myslely jenom na ráno.
Platit. Chudák číšník, je z toho celý zmatený, moc mu to počítání nejde. My si každý spočítáme útratu a on se jenom omlouvá a chybuje a potom se zase omlouvá. Budiž odpuštěno!
Před jedenáctou odcházíme. Odcházíme ven, protože nevíme kam. Naštěstí je tu s námi Padák, který se ujme situace.
Nahoru ke kostelu, tam se přece někde vyspíme. Tak šplháme. Ještě stačím ztratit Baťu a Ferdu, které potom Padák přivede. Je tma, svítí hvězdy, doufáme, že nebude pršet, protože přístřešek se nám stavět dneska opravdu nechce! Ale byl by bezpečnějšíJ
S našimi batohy zaparkujeme v nějakém parčíku. Nevíme kde, to uvidíme až ráno. Hlavně že se tu dá spátJ
Kluci postaví svoji bažinu, my se nenamáháme. Rozložíme karimatky, spacáky, vlezeme do nich a celtou se každá přikryjeme. Kdyby pršelo, seběhneme se někam schovat. A když to nestihneme, tak zmokneme a doma všechno usušíme.
Krásnou hvězdičkovou dobrou noc!

Jeřabinová cesta

1. září 2006 v 21:08 | Lúca |  Stalo se...
Konec prázdnin jsme se rozhodly oslavit pochodem Ještěd - Turnov!
Sešly jsme se v opravdu hojném počtu. Trochu jsme se obávaly o počasí, ale to se vydařilo.
Cestu jsme nazvaly Jeřabinová, protože naši trasu jeřabiny lemovaly.
Už víme kudy jít, tak tedy kupředu!!
No není to krása?? A takové to bylo celou dobu!
Cestu nám zpříjemňovala i některá domácí zvířata, krávy, býci, telátka, koně - no prostě divočina!!:-)