Srpen 2006

Konečně DOPIS

28. srpna 2006 v 23:16 | Lúca |  Naše adopce
A je to tu, konečně nám došel dopis od naší adoptované kamarádky z Indie. A co nám Jennifer A napsala!?
Milé přítelkyně ze skautu.
Velice vám děkuji za vaše milé dopisy a obrázky. Jmenuji se Jennifer A. Můj otec se jmenuje Ininony Crary a má máma se jmenuje Bharalni.
Chodím do druhé třídy ve škole v St. Jeresas. Naše rodina má čtyři členy. Bydlíme v teď v novém domě.
Děkuji za vaše barevné obrázky k Vánocům. Udělaly mi velikou radost. Jste moc hodné. Mám vás ráda. JENIFER A

Ub(i)ytí v Jesenických horách

14. srpna 2006 v 21:32 | Žirafa |  Stalo se...
Tak už jsme doma. Dne 14.8. 2006 jsme se vrátily z našeho, dá se říct každoročního, puťáku, tentokrát po Jeseníkách. Mělo nás jet o něco víc, ale nakonec se nás vydalo 5 + Jessy. V rámci možností jsme navštívili to, co se dalo. Počasí nám celkem vycházelo...a tak jsme bez problémů mohly prolomit krásnou 100 kilometrovou vzdálenost! A samozřejmě nemůžou chybět fotky....
... když do Lázní, tak na oplatky...
...první den jsme vylezly na Zlatý Chlum. Ten kopec byl nekonečný, ale zdolaly jsme ho:-)
...pohled na město Jeseník a Zlatý Chlum
...Praděd za krásného počasí....Měly jsme tu možnost vidět ho i za mlhy :-)
...naše zdárná čtyřka - L+K+K+L (Léňa, Kamča, Káťa, Lúca)

Střídavě oblačno...

11. srpna 2006 v 12:34 | vůdkyně |  Letní opojení...

Střídavě oblačno - 7. 8. 2005, neděle

Ráno raníčko panna vstala…vstáváme. Zase nás vítá docela zima zalézající do spacáků. Nelekla se ani rána!
A dopřejeme si snídani v posteli, čaj se nám vařit nechce, a tak mažeme chleby a posíláme je z jednoho konce spací řady na druhý konec a z druhého konce na ten první. Jde nám to jako po másle. Po pomazánkovém másle.
Hned po snídani musíme vylézt ze spacáků, sbalit a jít. Jinak umrzneme. Nebo alespoň máme ten pocit.
Kluci se sotva probudili. Ještě klimbají. A když už vstanou na nohy, rozhodnou se vyvářet. Opět to jejich zdlouhavé ohřívání čaje a mazání chlebů či co.
Jenže to my už nevíme, protože jsme dávno pryč. Sebereme svých šest odpadků, dáme je do igelitového sáčku a míříme dál. Že prý na kluky někde počkáme. A kde, to nikdo neřeší. Není proč, obě strany jsou nadmíru spokojené.
Modrá značka nás má dovést až do Horní Vltavice. Tam plánujeme oběd.
Cesta je hezká, chvilku z kopce, chvilku do kopce. Na Polce, což je rozcestí s jedním domem, spíše nějakou chatou pro návštěvníky šumavských lesů, dochází na nejhorší…čeká nás brod! A boty se nám rozhodně sundávat nechtějí.
Ale jaké je naše zklamáníJ, když zjistíme, že hned vedle je lávka. Tak máme po brodění se ledovou vodou Šumavy.
Vltavice je nedaleko. Přibližujeme se závratným tempem, často se ohlížíme, přece nás ti kluci musí někdy dohnat! No, co se dá dělat, počkáme na ně ve Vltavici, tam už nás přece najdou!
Potká nás nějaký turista. Musel vyrazit brzy, když už se dostal takhle po ránu až sem. A hned se ptá, jak se nám spaloL Je podezřelý, ale my řekneme, že moc dobře, že ani nebyla tak velká zima, jak jsme čekaly. Asi tušil…
Hlavou nám putuje spousta myšlenek, především o tom, proč vlastně s námi kluci chtěli na Šumavu jet! Jaký byl jejich záměr hlavní a jejich záměr vedlejší! Copak nemají jiné přátele? Nebo přítelkyně? Jako nás? Asi ne! Ale přece jenom nemohli jet bezdůvodněJ No, uvidíme, čeho se ještě dočkáme, ale komunikace zatím vázne. Zastavila se.
Přicházíme k prvním domkům. Ty asi už k Horní Vltavici patří.
Potkáváme domorodou ženu, která se nám diví. Ne našim batohům a celtám, ale našim výškám. Že takových šest vysokých dívek už dlouho neviděla! Tak jenom nevíme, jestli je to kladné, nebo záporné hodnoceníJ
Ale ta žena měřila pod sto padesát centimetrů, tak je jasné, že se nás zaleklaJ
__________________________________________________
Horní Vltavice je menší městečko, které leží v nadmořské výšce 815m.n.m. Kromě toho, že v neděli se tu jenom těžko sežene chlebaJ, je zde i veřejné tábořiště. A také kostel. A vlaková zastávka.
My míříme někam, kde bychom si mohly sednout a vychutnat si náš obvyklý oběd. Chleba s něčím. S něčím dobrým. Dneska je na plánu tuňákJ
Konečně! Naproti jedné restaurace je stůl s lavicemi na sezení. Rozbalujeme denní příděly. Já s Káťou se jdeme ještě podívat, zda náhodou nenarazíme na otevřený obchod.
Nemáme totiž večeři. Počítaly jsme s kluky, že by se jako mohli s námi podělit, ale při takovém vzájemném obdivování na ně nemůžeme přece spoléhatJ Takže jenom na sebe.
Ale samozřejmě je všude zavřeno. Neděle. A v neděli se nedělá, jenom odpočívá!
Tak se alespoň najíme. Jenže naši radost z obědování vystřídá nejistota z prvních spadlých dešťových kapek.
Kap, kap. Situace začíná být vážná.
Prší.
Balíme sebe a naše věci, běžíme ke vchodu do restaurace. Tady nezmokneme! Sedíme na schodech a přemítáme. Co kluci? Kde jsou? A co jídlo? Kde ho seženeme?
Zkusíme se restauraci. Můžeme si tam natočit vodu, alespoň že tak. Ještě zkusíme, jestli nemají kousek chleba na prodej, že by nás tím docela vytáhli z louže. Ale prý ne, mají to přesně napočítané na hosty.
Holky do boje!
Najednou jde kolem holčička. Pozdraví. My ji také.
A za chvilku jde holčička zpátky. Zapovídá se s námi. Jmenuje se Nikolka a její rodiče pracují v baru. A prý tam mají chleba. Ale asi spíš doma, Nikolce jsou čtyři roky, je ještě malá. A má sestřičku a pozve nás k nim domů. To je hodná holka!
Když odejde, Lucka se chopí situace! Jde do baru!
S napětím očekáváme, s čím (nebo s kým) přijde. Co to nevidí naše oči! Lucka nese chleba! To si zaslouží bod! Nebo dva!
Hned nám začne vyprávět, že teda v baru nic, ale v druhé hospodě byl sympatický číšník, který Lucce ihned nabídl…chlebaJ
Paráda. Tak už nezhubneme, jak jsme se obávalyJ Lucka nás zachránila! A kdyby měla zážitek jenom s chlebem! Dokonce jí byl nabídnut panákJ Ale odmítlaL Že prý na ni čekají kamarádky! Nakonec jsme zavinily to, že si Lucka ani nelízlaJ
Přestává pršet. Některé z nás neodolají a koupí si nanuka. Výběr malý, ale nevadí.
Voláme klukům. Kde se jako nacházejí v této chvíli, když my už v Horní Vltavici čekáme něco přes hodinu a půl. Jo na Polce! To je krásné! Asi hodinu cesty odsud…
Sdělíme jim, že čekat rozhodně nemíníme, takže bude lepší, když my se vydáme na Boubín a oni nás někde někdy najdou.
Střídavě oblačno.
Souhlasí. Nemají proč nesouhlasit.
Nemůžeme uvěřit tomu, že jsou ještě tak daleko. To museli opravdu vyjít hodně pozdě! Ale co, nám se samotným také daří. A chleba máme. Ještě sehnat něco na něj, ale to už není tolik podstatné.
Vyrážíme po silnici. Zelená značka nás má zavést až do Zátoně. Modlíme se, aby už nepršelo, déšť není vůbec příjemný. Je nepříjemnýL Ale snad nás dál trápit trapič nebude!
__________________________________________________
Zátoň je malá osada, která vznikla roku 1137. Do roku 1491 zde stál i malý klášter, který založili mnichové z Ostrova u Davle.
Později zjistíme, že se zde den poté natáčel film Rafťáci. A zase Kotka na vlastní oči neuvidímeL
Na návsi nacházíme hospodu a obchůdek. Mají zavřeno. Ale paní, která prodává u krámku točenou zmrzlinu, je velmi ochotná. Ačkoli je neděle, obchůdek nám otevře a my s velkým poděkováním nakupujeme pomazánkové máslo a sýr. A ještě jako bonus dostaneme razítko! Jaké to štěstí!
Jenže obloha se nad námi nesmilovala a zase náš bičujeme svými deštivými kapkami. Schováváme se do autobusové zastávky.
Jak se tak rozhlížíme kolem sebe, zjišťujeme, že v takovéto zastávce bychom určitě spát nikdy nechtěly. A snad ani nemohly. Odpadky se válejí všude…
My ještě navštívíme jednou tu hodnou paní. Kupujeme si zmrzlinu. Káťa s ní provede (s tou paní) odbornou debatu na téma zmrzlina a my, potom si vyberme ze tří druhů: vanilkové, čokoládové a pomerančové. Dobrůtka.
A přestává pršet.
Konečně.
Necháváme Frody a Arnie navrchu a jdeme dál, Boubínský prales už musí být nedaleko.
Stoupáme po modré. A potkáváme lidi. Hodně lidí.
Konečně se objevujeme na začátku naučné stezky, ihned čteme tabuli. Ta nás naučí a poučí.
Na každého člověka prý v České Republice připadá 0,44 hektaru lesa. A dále se také zalesňuje, situace se lepší. A to se nám zdá celkem dobré. Ale vždycky může být i lépe. To vědí všichni.
A dostáváme se i k Soví skále! Je vysoká, nám poslouží jako důvod zastávky. Člověk si přece jenom musí odskočit do hájíčka borového, aby mohl klidně pokračovat v cestě.
Potkáváme kostkovaného!!! Kostkovaný zadek v malináchJ A je to kluk! A má s sebou kamaráda. Možná přítele! Ale bod si každopádně přičítámJ Jak by ne. Maliny a kostky, to jde přece dohromadyJ
Na rozcestí potkáváme manželský pár s psíkem. Ten se velmi líbí Jesince. No, spíše se Jesinka líbí jemu.
Paní nám sděluje, že do Boubínského pralesa je už to jenom kousek. A že to je nic moc, byla už tam podruhé a mnohokrát v životě viděla už větší pralesy než je tento. Ale co, my jsme tady a chceme ho vidět! A to na vlastní oči!
Po kilometru ostré chůze docházíme k jezírku. Boubínskému jezírku. A je tu krásně. Trochu poprchává, ale poklidnou atmosféru malé vodní plochy nemohou kapky deště narušit.
__________________________________________________
Boubínské jezírko bylo postaveno roku 1836 a sloužilo k plavení dřeva až do skláren v Lenoře (místo nedaleko Zátoně). Maximální hloubka je zde pouhé 4 metry.
Kocháme se pohledem na jezírko a zároveň zjišťujeme, že naučný okruh kolem Boubínského pralesa je dlouhý asi 4 kilometry. Času máme hodně, je tedy rozhodnuto, shlédneme celý Boubínský prales.
Naučná stezka vede kolem Boubínského pralesa, je třeba podtrhnout slovo KOLEM, protože je to opravdu jenom kolem, okolo a tak dále.
__________________________________________________
Boubínský prales, o kterém se děti učí už na prvním stupni základní školy. Jádro Boubínského pralesa tvoří původní smíšený šumavský les, v němž převládá buk, smrk a jedle. Již roku 1858 prohlásil Jan Adolf Schwarzenberg toto území za rezervaci. Ale roku 1877 navštívil prales nezvaný host - vichřice, a jeho území bylo zmenšeno. Dnes má národní přírodní rezervace rozlohu 666 ha, z nichž jádro tvoří pouze 47 ha. Nejstarší stromy dosahují stáří 300 až 400 let.
Zajímavé jsou také hodnoty největšího boubínského smrku, který měl výšku 57,2 m, obvod kmene okolo byl 5 m a jeho stáří se odhadovalo na 440 let. Padl při silném větru roku 1970.
Nás samozřejmě i hned zaujme první naučná tabule, kde se píše o chůdových kořenech. Jsou to takové podivuhodné kořeny, které jsme vídaly už dříve, ale neměly jsme tušení, že jsou chůdovéJ
Naučná stezka začíná stoupat. A ne mírně. Prudce.
Chytáme dech. A stoupáme. Naučné tabule, které by nás zachránily a dopřály nám alespoň krátkou pauzu, tu prostě nejsou. A mají být.
Konečně na vrcholu!
Teď budeme zase klesat.
Míjí nás skupina mladých lidí. Mladších než my. Chlapci a dívky, jeden chlapec přebývá. A všechny dívky nadávají, kam až to musely vylézt a že nic není vidět a tak podobně. Smějeme se jim. Jak to ti kluci mohou s nimi vydržet?J
Cesta dolů je rychlejší a schůdnější. Ale opět začíná pršet, oblékáme naše pojistky - Frody a Arnie.
Poslední úsek cesty zpět k jezírku je nejnebezpečnější. A to proto, že vede dolů po kamenech a kořenech, které se kloužou. Pavla to pocítí na vlastní kůžiL
A jsme dole! Konečně!
Teď už nás čeká něco přes kilometr do kempy, kam složíme dnes hlavu. Možná složíme, jestli bude kam a kde. Ale snad ano. Doufáme.
Ještě počkáme pod střechou, než přestane pršet úplně, a vyrážíme.
Míjíme informační centrum Idina chata, informace mají už zavřeno, je přeci už docela pozdě, blíží se šestá hodina. Nevadí. Chtěly jsme razítko, ale kdo pozdě chodí…
Konečně kemp!
Míříme k autobusovým řádům. Než ale stačíme uplatnit naše schopnosti, mává na nás pán: "Dneska už nic nejede!"
A hned nám radí, co a jak a kde a tady a tam a tak…Je velmi ochotnýJ
Ptáme se, zda neví, jestli je tady možno postavit přístřešek. Vypadá to totiž na pěknou zimu, která se plíží údolím kolem potoka už teď v podvečer.
Pán, už jsme zjistily, že pracuje ve zdejším kiosku a má na starost i tábořiště, nám nabízí několik variant:
a) postavit si přístřešek v kempu
b) spát pod látkovou střechou u kiosku
c) vytáhnout kontejner a vyspat se v dřevěném přístřešku na kontejner
My nevíme.
Já a Šárka vyjdeme řešit náš spací problém asi 900m mimo tábořiště, tedy na vlakovou zastávku. Tajně doufáme, že najdeme něco, co bude podobné stavbě z první noci, naší milé autobusové zastávce.
Vlaková stanice je pěkná. Mně se zalíbí veliká klec, ale ouha, ve veliké kleci sídlí veliký pes. A čekárna je zavřená. Takže tudy cesta nevedeL
Káťa s Pavlou si zatím daly utopence, i ostatní se rozhodnou řešit tuto nerozhodnou situace rozhodně. A to jídlem. A teplým čajem. Ten v břichu zahřeje. A někomu čaj nestačí, tak si dá grog. Aby bylo opravdu teplíčkoJ.
A pán přichází. A znovu se ptá, jestli už jsme se rozmyslely. Je ještě jedna možnost - odjed někam úplně jinam. Ptáme se, jak to vypadá v dalším blízkém tábořišti. A milý pán sděluje, že je to tam hodně divoký, protože tam je spousta vodáků, a ti že se rádi napijou. A to nejen vodyJ
Nakonec vybíráme možnost C). Ta snad bude nejlepší. Nepotáhne tolik, jako kdybychom stavěly přístřešek na holé louce.
Pán nám ještě řekne, že nás bude hlídat klidně i brokovnicí, aby nám nikdo neublížil. A že s hlídačem parkoviště všechno domluví. To je panečku servis!!!
Začneme stavět příbytek. Není to tak obtížné, musíme zajistit jednu stěnu. Fouká silný vítr, musíme všechno pečlivě upevnit, aby opravdu netáhlo a abychom uvnitř měly pěkný a klidným pokojíček na hezké sny.
Použijeme tři celty, zbytek si dáme pod sebe, zem přece jenom není nejrovnější. Ale to už nám nevadí.
Hotovo!
Ještě vyčistit chrup a vyzkoušet zdejší toaletní zařízení - kadibudky, a můžeme spát.
Divíme se, kde jsou kluci, a docela se zlobíme, že se vůbec neozvali. A tak jim píšeme. A oni píší dřív a že prý leží na Boubínu, tedy přímo na vrcholu hory Boubín, kde je rozhledna a v ní útulná místnost pro potulující se.
Nám to nevadí. Máme také pěkné příbytek. Vypadá to na oboustrannou spokojenostJ
Usínáme v kójích po třech. Tři a tři rovná se šest. Takže všechno souhlasí. A pes. NezapomínatJ
A vítr fičí a my ležíme. Je půl deváté, ale nám se ještě nechce spát. A tak povídáme. O všem. A o ničem. Někdo usíná. Někdo ještě povídá.
Až po půl desáté spí jak kóje jedna, tak kóje dva.
Dobrou noc!

První fotografie z čundru v Jeseníkách!!!

11. srpna 2006 v 11:22 | vůdkyně |  Stalo se...
Ano, je to tak!!! Holky se ozvaly! A to jim do návratu zbývá ještě několik dní! Tuto fotografii jsem obdržela od jistého pana Tomáše! Holky nám po svém návratu všechno objasní:) Takže aktuální fotografie je tady jenom pro vás!

Povodeň 2006

7. srpna 2006 v 21:29 | Lúca a Žirafa |  Stalo se...
AKTUÁLNÍ FOTO Z 8.8.2006, 9:00
...v noci se přes Ostrov přehnala voda - bylo jí až skoro po kolena, teď už tam zůstala jenom louže...
...tak tady mají být dvě koryta Jizery, bohužel teď splývají skoro v jedno...
...vše, co voda přinesla...odpadky, polena,...
...aktuální hladina - stejná, jako včera kolem šesté večer, akorát je to foceno v 9.15, 8.8.2006
Jen co jsme se vrátili z tábora, už nás čekalo nové překvapení. Jelikož vydatný déšť nechtěl ustat, tak hladina Jizery začala podezřele stoupat.
Nenechali jsme se ovšem nijak zaskočit a většinu věcí jsme za vzájemné pomoci vystěhovali na vyvýšená místa.
Na Ostrově jsme se rozloučili okolo sedmé hodiny, když se hladina měla zvednout ještě alespoň o půl metru. Doufejme jen, že voda ušetří alespoň naše klubovny.

Tábor 2006

7. srpna 2006 v 21:01 | Lúca |  Stalo se...
Letošní tábor proběhl na tábořišti Malá Mohelka.
Jako táborovou hru jsme měli Cestu kolem světa za 80 dní. Děti doprovázely pana Foga na jeho dlouhé cestě. Všichni to nakonec stihli, a tak mohl pan Fog vyhrát svou sázku.
Počasí nám také přálo, i když po týdeních tropech nastalo ochlazení. Nebylo to však nijak nepříjemné a tak jsme si tábor užili až úplně do konce.
A jaké dostal náš tábor jmenoval? TÁBOR VOSÍCH HNÍZD. Jméno je to jméno příznačné, protože vosích hnízd tam bylo více než dosti.
...holky na výletě - v Buškově jeskyni
...společná fotka všech táborníků...
...Kráčmerky a jejich výborný salát...
...každoroční závod v lízané...
A teď naše družiny...
Červení...
Zelení...
...a Modří...
...a samozřejmě nesmíme zapomenout na nejstarší Kolejnice...