Vydrýsek - 5. 8. 2005, pátek
Čekáme pana starostu. Že si naše místo přijde ráno zkontrolovat. Ale nepřišel. Alespoň ne do té doby, než jsme se stačily sbalit, než jsme stačily uklidit naše místečko a zamaskovat použité tyče.
Směr Pampeliška, tentokrát usedáme na lavičky, sluníčko (alespoň že vylezlo) svítí, je nám krásně. Vaříme čaj, nakupujeme snídani v obchůdku u Pampelišky.
Střídavě si také jdeme vyčistit zuby na Obecní úřad v Prášilech, kam nás pan starosta pozval. Chrup se leskne, úsměvy září.
Některé z nás se odvážně převléknou do tílek. Když už jsme si je s sebou přibalily…tak proč ne. Dokud se na nás slunce dívá. A když se nedívá, zase tílka sundáváme.
Přichází pan starosta. Byl na fotbalovém hřišti, vše v pořádku. Ptá se, jak se nám spalo, jestli nebyla zima. Prý do rána ukázal teploměr dva stupně Celsia. A to je málo. Nám se ale spalo krásně, teploměru nevěříme.
A potom nám popřeje dobrou chuť a šťastnou cestu. Narazily jsme na dobrého chlapíka, to se musí nechat, i když to včera večer tak optimisticky nevypadalo.
Tak zvedat kotvy, jde se dál! Trasa je naplánovaná, snažíme se ji napodobit. A podle barevného značení chodit umíme!J
Náš další cíl je zcela jasný a zřejmý! Srní! Ne srnčí, hlad zatím nemáme, ale Srní, vesnička, ke které se dostáváme přes jeden dlouhý kopec. Z něho je ale nádherný výhled, především slunce střídavě přikrývá a odkrývá stráně pokryté lesy. Nádhera!
Vidíme také rozhlednu, přemýšlíme, jak se vůbec jmenuje. Je to Poledník, dnes opravdu z jiné strany, ale na něj naše kroky nemíříL
Hra pokračuje. Mladý pár jde o několik metrů před námi, ale my je stíháme a zjišťujeme, že za něj body nebudouL Škoda. A nebo že by přece?
Konečně rovina!
Pozorujeme mraveniště, která lemují naši cestu. Mravenečci se činí, pracují, uklízí a mají se čile k světu. Jako my, žeJ?
My se ale ještě čileji vrháme na borůvkové pláně. Kuličky se lesknou, jejich modrofialová barva nás láká, takže za chvilku i naše pusy vychutnávají tu lahodnou chuť.
Dobrůtka.
A už scházíme níž. Cesta vede loukou, scházíme k rozcestí Pod Jezerním hřbetem.
Turisté - cyklisté. Přijeli, přitlačili své dopravní prostředky. Vousatý muž v červených trenkách zjišťuje, kudy nejlépe na Poledník. Jeho manželka touží po…mapě, jenže onen červenáček ji zapomněl. Doma. Ani se nezačervená. Není proč. Mapu mu půjčujeme. A mohou jet dál.
A my scházíme dolů. Neustále dolů.
A dva chlapci. A s nimi modré tričko! Pavla nadšená, chlapci značně znejistěli. Nerozumí. Ale my si rozumíme i mlčkyJ
Přecházíme plavební kanál, do Srní už zbývá jenom několik kilometrů. Jdeme jako husy za sebou.
Pak silnice stoupající vzhůru. A jsme tady. Tedy tam. V Srní!
__________________________________________________
Srní leží v nadmořské výšce 845 m.n.m., bylo založeno v 18.století. Najdeme zde typické stavby šumavské architektury, jsou to domy na kamenné podezdívce, které byly původně kryty šindelem.
Městečko malé, hned nás zaujmou velké, rozložité lavičky u kostela. Připravujeme celty a karimatky, někdo usedá na lavičku.
A oběd! Chleby, okurky, papriky, sýr, pomazánkové máslo, rybičky…idylka. Chutná nám, cesta byla dlouhá.
Naproti nám na lavičce sedí manželé s malým dítětem. Po nějaké době se zvednou a s dítětem v šátku na břiše odcházejí! Kdo by tušil, že je dnes potkáme ještě jednou, a to u Vydry.
My se ještě vydáváme na průzkum zdejšího obchodu a pomalu se rozhodneme odejít. Tentokrát nás láká Čeňkova Pila.
Cesta tam je silniční, scházející a automobilová. Ale utíká celkem rychle.
Dokonce potkáme opici! Vážně, živou a nefalšovanou opici! Skáče si v plenkách na terase jednoho místního hotelu! To by jeden nevěřil, co za zvěř může člověk v šumavských lesích potkat!
Pavla nám zatím vypráví nefalšované strašidelné příběhy, která zná od své kamarádky. Bohužel, i ty příběhy o uškrcené dívce v metru či probodané dívce na vysokoškolské koleji jsou pravdivé. Ještě že je den a ne noc, to bychom měly ještě větší strach.
Ale Čeňkova Pila je před námi. Konečně!
Zjišťujeme, že prohlídky zdejší elektrárny jsou zdarma a že ta nejbližší bude ve tři hodiny. Máme chuť počkat, návštěva vodní elektrárny by mohla být opravdu zajímavá.
Scházíme ke kiosku, kde kupujeme pohledy, a potom se usídlíme na břehu Vydry. Kdo by byl kdy řekl, že Otava vzniká soutokem Vydry a Křemelné? Nikdo, my určitě ne, ale porozuměly jsme, jak to s těmi řekami vůbec je!
Já a Šárka si ještě nezapomene vyzvednout razítko ve zdejší restauraci! A koho tam nepotkáme! Chlapce, který má úplně stejné kalhoty jako Šárka! To je bod? Nebo ne? Dohadujeme se o tom, jestli není ten chlapec moc mladý, ale když má zase úplně stejné kalhoty…J Uznáno.
Dáme si čokoládu. Osladíme si život.
A už přichází čas prohlídky vodní elektrárny. Šárka není prohlídkou zlákána, proto zůstává u Vydry a hlídá naše batohy. Zato Jessy jde s Pavlou, zaměstnanec ČEZu má psy rád.
__________________________________________________
Čeňkova Pila je pojmenována podle Čeňka Bubeníčka, protože v minulém století zde stávala jeho pila. Elektrárna se nachází na soutoku Vydry a Křemelné. Vodní elektrárna využívá Vchynicko-tetovského kanálu, odkud voda proudí tlakovým potrubím se spádem 235m až k turbínám.
Pán nám ukazuje schémata, turbíny, poté nám pouští film o elektrárnách. Zajímavé, trochu uspávající, jsme unavené a televizi jsme dlouho neviděly. A oči to nemá blahodárný vlivL
Odcházíme s mnoha novými informacemi. Vstřebanými a nevstřebanými. Líbilo se nám to.
A už dál! Do dnešního spacího místaJ zbývá pouhých 6,5 km. A to už je přece jenom kousek. A cesta vede kolem řeky Vydry, nádherných vod, které si tancují na kamenech. Slunce probleskuje skrz stromy, my si povídáme a střídavě nosíme po chvilkách i Jessy, která si vše svýma kulatýma očima vyprošujeJ Někdy i neodoláme.
Fotíme se pod vyhlídkou na mohutném kameni ve Vydře. Parádní fotka. Nad námi stojí Lenďa se svým neodbytným novým digitální fotoaparátem. A fotí. Všechno, všechny, všude. Moc ráda. Ale i ona se nechá vyfotit. Ale na mostě.
Turisté jsou jako proud Vydry, je jich neuvěřitelně mnoho. A hlavně…většina z nich, starší a usedlí důchodci nosí rifle! To je odčítání! A za jaké úlovky, co, Lucko?
Závidíme!J
Po cestě neopomínáme pročítat naučné tabule Národního parku Šumava. A tam se dozvídáme všerůzné informace. Třeba o tom, že se nás klidně může pozorovat velké zvíře! Samotný rys ostrovid! Ostře se rozhlížíme kolem dokola, ale rysík nevylezl. Asi na nás není zvědavý! Smůla.
Debata se stočí na charitativní téma - na projekt Adopce na dálku. Pavla s Luckou se ujmou situace a rozhodnou se, že by něco takového mohly rozjet u nás na středisku! Nadšeně přikyvujeme, bylo by to něco nového. Jen jestli na rozjetí celé akce budou síly!
Přicházíme k Turnerově chatě.
__________________________________________________
Na místě Turnerovy chaty stála původně zemědělská usedlost, která však také sloužila turistům jako hostinec a ubytovací zařízení. Po požáru, který vypukl roku 1932, ji nahradila tato chata.
Nám se tady líbí. Usedáme na lavičky a pochutnáváme si na sušenkách a jiných dobrotách. Někdo totiž nevydrží bez nanuku a zmrzliny ani denJ, a tak si pochoutku dopřeje. Kupujeme pohledy a kocháme se výhledem na Vydru.
Dokonalá samota posedlá spoustou turistických nadšenců. Blíží se pátá hodina odpolední, ale lidí neubývá. Tak ubudeme alespoň my. Antýgl, vysněné tábořiště, musí být už nedaleko.
Když tak odcházíme, všimneme si nápisu na plotě: Navštivte Vydrýska!
Nedá nám to, nahlédneme přes plot! A co to! Vydra! Vysněná vydra, kterou jsme chtěly spatřit! Živá, hýbající se, věčně hledající oko fotoaparátů! Dokonalá modelka! Nebo model?
Lucka, Pavla a Káťa se dívají z druhé strany, stojí naproti nám, blíže ke vchodu do restaurace. Jim nezbude nic jiného, že se jít zeptat, zda je to opravdu ten večerníčkový Vydrýsek!
Je to on! Večerníček byl točen se třemi vydrami, tahle je jedna z nich. A je to na ní poznat, lidi milujeJ I Jesinka je nadšená! Tolik se jí malé stvoření podobá!
Ale cesta čeká. A naše místo na Antýglu není vůbec jisté.
Opět nastává téma oblíbené a často diskutované, a tím je samozřejmě jídlo. Už se těšíme na zítřejší snídani, kterou si v kempu koupíme. Bude jogurt a kobliha a houska a rohlík a sýr a paštika…každý něco podle jeho gusta, proč ne?
A jsme na Antýglu. Nebo Antigelu. A nebo Antiglu. Různé pojmenování pro jednu jedinou věc - kemp uprostřed šumavských hvozdů. A není tu nic jiného, než kemp.
__________________________________________________
Antýgl byl původně královský dvorec. Ten je dodnes patrný ze zdejších staveb - roubených domů, které byly zrekonstruovány roku 1964 právě pro potřeby autokempinku. Do začátku 19. století zde byla také sklárna a výrobna dutého skla a korálků.
Sám známý spisovatel Karel Klostermann do okolí Antýglu zasadil děj svého románu V ráji šumavském.
Volají kluci. Kluci Liberečáci. Tři kluci Liberečáci. A to Ferda, Padák a žhavá novinka Baťa.
Jsou někde v Sušici, budou se snažit dojít až k nám. Možná dorazí. Ale spíše se uvidíme až ráno. Přece jenom spát v kempu není nic pro ně. Ale pro nás anoJ
Recepci otevřou až v sedm, což je půlhodinka čekání. Ještě se objevuje možnost, že by tu byla nějaká hezká autobusová zastávka, přece jenom nejsme na kempinkové podmínky zcela zvyklé.
Zastávka nalezena, hned vedle vchodu do kempu při hlavní silnice nedaleko recepce. Takže dost bodů pro rozhodnutí, že spát budeme opravdu dnes v kempu!
Hurá! Paní se dostavila do recepce. Hned se ale objevuje spousta lidí, kteří si chtějí také zaplatit. Většinou jenom noc.
Já a Šárka stojíme v řadě, paní za okýnkem píše vše ručně a velmi pomalu. Řada nemizí. Zvenku slyšíme hlasy ostatních holek. Ne že by nebyly hlučné…J
Vtom přijde Lucka. Neskrývavě se nás hned na něco zeptá. My něco tiše odpovíme. A ona řekne sice polohlasem, ale i ten polohlas se v malé místnosti nabité lidmi docela hodně rozléhá: "Jsem asi trapná, co?"
Lidé se otáčejí. Já a Šárka konečně víme, jak jsme se vypadaly v našich sedmnácti. Dobrý! Rozesmějeme se!J
Konečně řada na nás! Požádám paní, jestli si zde můžeme postavit přístřešek. Že potřebujeme jenom dva stromy.
"Ale já vám je hledat nebudu."
Aha. Pochopily jsme. A stojíme tu úplně zbytečně. Nejprve se ubytovat, potom zaplatit, jsou tu do devíti hodin.
Hledáme místo. Přecházíme sem a tam. Stromů je plno, ale většinou platí zákon přímé úměrnosti - kde jsou stromy, tak tam jsou…no, hádejte, je to hnědé a je u toho bílý papír…uhádli jsteJ
Takže se vrháme doprostřed tábořiště, kde rostou menší stromy, na které se však docela dobře dá provaz natáhnout.
Role jsou rozděleny samovolně a jednoduše.
Já a Šárka vaříme polívku. Zatím jenom vodu.
Káťa a Lucka staví přístřešek. Zatím vážou provaz.
Pavla a Lenďa jdou zaplatit tu naši jednu noc. Zatím si stoupnout alespoň do řady.
A dvojicím se daří různě. Mně a Šárce se voda vylije. Tráva je mokrá, stihneme blížící se neštěstí vystrašit. Ale Šárka musí nastartovat rychlé nohy a jde pro další. Pro další vodu. Voda v PETkách totiž už došla.
Pavla vyšle Lenďu pro studentské průkazky, které jsme jim zapomněly dát. Takhle bude alespoň nějaké sleva, celkově nás to stojí 400 Kč. A to jde. Odpustili nám vzdušné. Už proto, že stále studujeme. A že máme ty průkazky. I když Lenďa na pomezí dvou škol nemá žádnouJ
Kátě a Lucce se daří ze všech nejvíc. Přístřešek drží. Provaz natažený mezi dvěma stromy nese celou tíhu čtyř celt, spoje jsou pevné. Ještě si od sousedů půjčujeme sekerku na kolíky.
Všechny dvojice se sejdou u večeře. Polévka je různorodá, od kolínek až po mušličky a masové koule. S chlebem tvoří dokonale vyrovnanou dvojici.
Počasí vypadá nadějně, ale zima nás zase brzy vyžene do spacáků. Ještě se nesetmělo a už ležíme naplácány vedle sebe jako vánočky. Pořadí je jasné. Ale táhne. Z jedné i z druhé strany.
Šárka si pomáhá deštníkem. Zjišťujeme také některé díry, jako třeba kapsy v celtách. Ale proč by pršelo? Vždyť je tak krásně.
Dobrou!
Skoro všichni už spí, ale Baťa volá. Jsou kousek odtud, ráno se sejdeme. Taky dobře.
Ale ouha. Ve tři v noci uslyšíme vtíravé kap kap. Asi prší. Pavla se probouzí a snaží se upevnit nedostatky. Jedna celta, hloupej Frodo, prosakuje. A to tak, že hodně. Vzpomínáme na pana prodavače v armyshopu. Neřekl, že je třeba celtu naimpregnovatL Levá půlka osazenstva zůstává v suchu, pravá se musí trochu sestěhovat. Jen aby nepršelo i ráno!!!
Kapsou také kape. Ale dá se přežít. A ve tři ráno je všechno složitější, než za svítání.
Takže raději spát a myslet na sluníčkoJ