close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Roz-u-vaření

20. července 2006 v 13:39 | vůdkyně

Ještě před táborem přinášíme další díl Malých a drobných na Šumavě. Prosím, pokud se Vám příběhy líbí a pokud se vám příběhy také nelíbí, napište komentář, ať víme, jestli cestovatelský deník vůbec někdo čte:) Díky!!!

6. 8. 2005, sobota

Vstáváme. Noc byla deštivá, chladná a větrná, ale přežily jsme. To už zvládneme cokoli. Další déšť ale kdyby raději zůstal za mraky!
Ranní sprcha! Jaká to výzva! A teče teplá voda. Neomezeně! Proč ji nevyužít! Po několika minutách teplé vody byste nás nepoznali! Svěžest a vůně ve všech buňkách. Ale je kosa. A hryže do kůže a umytých vlasů.
Káťa běhá se spacákem po kempu. Nezbláznila se. Ani takto nevítá dnešní den. Suší totiž spacák. Vlhký až mokrý. A je úspěšná. Lucka pro jistotu zvolila možnost šňůry. A vytáhla batoh na sluníčko (které zhaslo), protože ten to, chudák, odnesl nejvíce.
Snídáme. Jak bylo plánováno večer, každý podle svého gusta. A za svoje peníze. A to přijde v horském kempu celkem draho. Ale snídaně je základ celého dne, dopřáváme si.
A taky naistruovat kluky. Že jdeme po žluté směrem na Kvildu. Ať nás doženou. Nerady čekáme. To se nevyplatí a cesty jsou nekonečné, den dlouhý.
Balíme. Složit celty, nechat je uschnout na batohu. A sbalit mokré a navlhlé věci, obléknout navlhlé tělo do suchého.
Zdravíme kemp!
Hned na rozcestí za kempem přemýšlíme, jestli na kluky nepočkáme. Lenďa už jim píše SMS, když v tom….uvidíme je. Jednoho, druhého a třetího.
"Nazdar armádo!" A my už víme, komu tenhle pozdrav patří. No dobře, s celtami na zádech nevypadáme jako šumavské miss, ale co…
A kopec nahoru.
Pavla doprovází naši chůzi zvoněním. Zvoněním mobilu, Jarin by rád mluvil. S ní o nich. Pavla vezme telefon a my slušně neposlouchámeJ
Filipova huť bude hodně v kopcích. To je jasné. Stoupáme. Kopec dlouhý a nekonečný, ale už jsme jich několik podobných tady potkaly.
Nedaleko Filipovy Huti se rozdělujeme. Kluci že mají hlad, přece ještě nesnídali. A chudákovi Baťovi se točí hlavaL Tak zvolí hezkou lavičky na ranní občerstvení. Vaří čaj. A jedí. Dlouze.
Já, Šárka a Lenďa se vydáváme na obhlídku vesničky. Je nevelká, razítko asi nebude. Nevadí. Alespoň jsme se podívaly, jak to tu vypadá. A dokonce jsme narazily na nějakou zvláštní kytku! Fialová a vyšší. Neznáme ji. Až na informacích v Kvildě se dozvídáme, že je to hořec šumavský.
Lenďa ji vyfotila, Pavla dokonce vzala s sebou jednu přelámanou. Zabalila ji do ručníku. Snad přežije. Ta kytka. A Pavla taky. Snad ji nikdo nechytí.
Rozdělené osazenstvo se má sejít na rozcestí. A sejde. Ale po dost dlouhé době. Naše tříčlenná skupina je už dosti netrpělivá, kluci přece už musí mít uvařeno, snědeno a vypito!
Voláme. Ještě vaří. Na rozcestí je sice hezky. Ale jenom když svítí sluníčko. Jinak je zima. Velká zima. Sníme jedny bonbóny.
Chtěly jsme jim jít naproti, jen co je pravda, jenže cesta vede tamJ a oni jsou tamL. Zapadneme alespoň mezi borůvky, když už nevíme cestu. A zase čekáme.
A oni sedí a jedí. Holky se kochají a přivolávají slunce. Sviť!!! Pavla obdivuje flóru, no, hlavně ty fialové kytky, které jsou částečně pokryty hnědými bobky. Že by ovce? Nebo???J
Konečně! Objevují se! A snad nás hladoví vlci nezardousí! Vždyť svůj žaludek už naplniliJ
Jdeme dál. Směr Kvilda, už se na horské městečko moc těšíme.
Konverzace dívčího spolku se točí kolem plánovaného rodičovství. Velmi zajímavé, poutavé a povznášející. Stejně nejhorší to bude mít Pavla a Lucka. A asi proč? Chvilka zamyšlení… A zde je správná odpověď: Pavla bude první a Lucka poslední. Ostatní budou dědit. Hlavně aby to vyšlo nějak postupně, abychom mohly s těmi kočárky jezdit společně. A ještě rozdělit jména…kluk a holka, dva kluci, dvě holky, člověk nikdy neví. A máme vše ujasněno.
Kluci se debaty nezúčastní, asi je tato podobná témata nelákají! Přitom jsou tak zajímavá!
Les a potom silnice. Ta je nepříjemná. Jezdí auta. A zase les. Borůvky nic moc. Ale borůvkářů spousta. A houby. My je nesbíráme. Nemáme proč. Raději sbíráme informace. A to i na naší milé Kvildě.
Jsme tu.
__________________________________________________
Kvilda je městečko ležící v nadmořské výšce 1062 m.n.m. Tato osada byla založena na přelomu 15. a 16.století v místech, kde se rýžovalo zlato. Kostel sv.Štěpána nás ihned zaujme, stojí uprostřed městečka.
My ihned obsadíme volné lavičky a zem u altánku, kluci vaří polívku a holky jedí.
A postupně odchází do perfektně vybaveného Íčka! Mají tam ukázky z přírodních i jiných zajímavostí tohoto kraje. A také hezké pohledy, úžasné záchody a roztomilého psíka - štěně zlatého retrívra.
A také postupně odházíme nakupovat jídlo do místního obchodu. Po dvojicích se vystřídáme, někteří ani jít nemusí, je jim všechno doneseno. Pohoda. Sundáváme boty a ležíme, odpočíváme. Slunce svítí, občas zafouká vítr. Nevadí.
Trasa je naplánovaná dokonale.
Čekáme na kluky, protože vaření polívky trvá mnohem déle než naše namazání chleba. Pro jistotu ještě kupujeme čokoládu, může se hodit.
A můžeme dál! Dolů po silnici, Pavla ještě odhodí dopisy do schránky, snad brzy dojdou! Silnice stoupá vzhůru, po půl kilometru odbočujeme doprava na cyklostezky vedoucí přímo k prameni Vltavy!
Objevujeme nádherné louky!
Cesta je dlouhá, vinoucí se mírně do kopce. Lidé chodí proti nám, lidé jezdí proti nám, lidé chodí za námi, lidé jezdí za námi. Docela taková šumavská dálnice.
Vltavská cesta nás podél Teplé Vltavy zavede až k samotnému prameni! Přímo u pramene stojí tři straší muži a připíjejí si šampaňským. A jedna láhev tohoto moku se jim přímo v prameni chladí! Asi dosáhli svého cíle! Tak hned nabízejí, ale my se nedáme. Jdeme si raději přečíst naučnou tabuli.
Pod přístřeškem sedí děti a hrají nějakou hru. Asi tábor.
Tři muži se posadí na lavičku, pole působnosti je prázdné, můžeme zaujmout fotografickou pozici! Hledíme do pramene a Lenďa fotí. Pak se vystřídáme a fotím já!
Potom ještě několik fotografií na lavičkách a pod rozcestníkem a tak…Fotíme kluky a kluci nás, fotíme se dohromady, ideální místo k fotografickým zážitkům.
Při odchodu se lekneme všechny kromě Pavly. Děti dostaly modrá trička!!! Modrá trička!!! To snad ne! A ještě s nápisem! Pavla nestačí sčítat a my odčítat a kritizovat jednotlivé body. Smůla pro násL
Raději odcházíme. Tohle nemá cenu.
Na další křižovatce zabočíme vlevo, kluci se někde zdrželi, nevadí, čekat budeme až nahoře na kopci. A že to stoupání není vůbec nějak příjemné! O to příjemnější je, když se dostaneme na kopec! Mnohem příjemnější!
Máme totiž štěstí. Velké štěstí!
Čekáme na kluky. Rozhlížíme se po krajině, stromy jsou holé a suché, smutné. Tak se raději rozhlížíme po zemi.
Hle, 200 Kč! To je ale paráda! Ale jak už to chodí, jeden něco najde a ostatní ze zvyku začnou pátrat po zemi také. A Šárka má oči ostříží! Hele, 1000 Kč!
Nevěříme. To už je opravdu moc. Teď pátráme, komu tyhle pohozené peníze patří. Asi nám. Na kládách nedaleko sedí lidi, ale jejich to nebude.
Co teď? Asi nic. Necháme si je a půjdeme dál. Až dojdou kluci. Ještě štěstí, že jsme s holkama tak rychléJ
Po cestě, která jde stále vzhůru, přemýšlíme, co si koupíme. Zaplatíme společné jídlo, převoz a kempy, jestli ještě nějaké navštívíme. To nás ta Šumava vyjde hodně levně!
Po kopci nahoru začínáme klesat. Klesáme nohama, neklesáme na mysli. A to je dobře.
Míříme na Bučinu.
__________________________________________________
Bučina je se svou nadmořskou výškou 1153 m.n.m. bývalá nejvýše položená osada v Čechách. V 2.polovině 18.století zde stálo až 32 domů. Při dobrém počasí je zde vidět až na alpský Dachstein. Nachází se zde i hraniční přechod pro pěší.
Potkáváme unavené cyklisty. Čilejší chlapec vyjede a opět sjíždí dolů, aby vytlačil pomalejší cyklistky. Tušíme, že nás čeká prudký kopec dolů.
A nemýlíme se.
Scházíme, scházíme, scházíme. Pomalu začínáme uvažovat o dnešním spaní. Přece jenom musíme něco najít, kde svoje hlavy složíme. A kde složíme batohy.
Kolem dokola to vypadá jako někde v buši, nikde nikdo, už se schyluje k večeru, i cyklisté už asi dojíždějí do svých příbytků.
Na rozcestí se rozhodujeme, co dál. Asi ještě půjdeme a až něco uvidíme, ulehneme. No, nejprve uvaříme a potom ulehneme. Snad počasí nezklame!
Naši cestu lemují ohrady s kravami a býky. Jsou chlupatí, huňatí, úplně jiní, než naše domácí krávy a býci. A líbí se nám mnohem víc. Možná více černí než hnědí. A nebo obojí. Foťák fotí.
A také se nám líbí jeřabiny a maliny u cesty. Je stále na co se dívat!
Přicházíme ke Knížecím Pláním.
__________________________________________________
Knížecí Pláně byly založeny knížetem Schwarzenberkem roku 1792. V polovině 19.století zde stálo 52 domů, byli zde i myslivna, mlýn, hřbitov. A obec zanikla po roce 1950, ale nakonec byl obnoven alespoň hřbitov, a to v roce 1992. A na místě kostela byl vztyčen dřevěný kříž.
My už vidíme restauraci, která je však zavřená. Takže ji míjíme a jdeme dál. Láká nás ještě jedna křižovatka a tam se rozhodneme, jak dál. Přece jenom to rozhodování je nejtěžší.
Tak ještě kousek. Ale už máme hlad.
Za křižovatkou ještě kousíček a zapadneme do lesa. Jenže ouha, všude mech a mokro.
Chytrý vysokoškolák Padák sděluje, že jsme docela nahoře, a že nahoře na hoře je většinou hodně mokro. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Ale už jenom opravdu malý kousek. Kousilínek.
Tak tady!
Les není hluboký, ale vypadá suše. Jsme v suchu. Ještě zkontrolovat, jestli nebudeme vidět z cesty, přece jenom by to mohlo být nebezpečné, i Šupamáci - Šumáci mohou být všude. I když…musela by to být opravdu velká náhoda, aby jeden Šumák zavítal právě sem, kde jsme se rozhodli utábořit.
A funkce jsou zase rozděleny. Spravedlivě a velmi dobře.
Lucka s Káťou staví. A staví to, co se jim už jednou postavit podařilo. A my vaříme. Těstoviny, tentokrát se skořicí. Ta se Lendě podařila v batohu trochu rozsypat, ale hodně jí zachránila. Kluci vyváří špagety! Doslova vyváří!
Za chvilku máme uvařeno. No, spíše navařeno. Těstoviny nejsou dokonalé, trošku se nafoukly a ještě k tomu všemu se slepily. Ale hlad máme. Jen klukům se nebudeme raději moc chlubit. Ale co.
Máme hotovo, snědeno, přístřešek stojí. Zalézáme.
Kluci hází špagety do vody. To bude ještě chvíli trvat. I omáčku kuchtili dosti zdlouhavě.
Začínají jíst, když nám už ze spacáků nekouká ani hlava. A ani jiná část našich těl. Skoro spíme.
Kluci se zeptají, jestli nechceme, jsou opravdu zdvořilíJ Ale my už opravdu chceme jenom spát. Aby k nám nevlezla zima, tak neodbytná nepřítelkyně všech pochodujících.
Baťa se prý té nezvané návštěvy nezalekne a odejede spát pod svoji celtu někam do lesa!
Jaké je ale jeho překvapení, když se k ránu spustí déšť! Vrací se pod krov Ferdy a Padáka. Tam tolik neprší!
A my v přístřešku přežíváme, opět trochu kape, ale už je to lepší než předchozí noc. Poučily jsme se.
A teď už opravdu dobrou noc, do rána nezbývá moc hodin klidného spánkuJ
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama