Červenec 2006

Roz-u-vaření

20. července 2006 v 13:39 | vůdkyně

Ještě před táborem přinášíme další díl Malých a drobných na Šumavě. Prosím, pokud se Vám příběhy líbí a pokud se vám příběhy také nelíbí, napište komentář, ať víme, jestli cestovatelský deník vůbec někdo čte:) Díky!!!

6. 8. 2005, sobota

Vstáváme. Noc byla deštivá, chladná a větrná, ale přežily jsme. To už zvládneme cokoli. Další déšť ale kdyby raději zůstal za mraky!
Ranní sprcha! Jaká to výzva! A teče teplá voda. Neomezeně! Proč ji nevyužít! Po několika minutách teplé vody byste nás nepoznali! Svěžest a vůně ve všech buňkách. Ale je kosa. A hryže do kůže a umytých vlasů.
Káťa běhá se spacákem po kempu. Nezbláznila se. Ani takto nevítá dnešní den. Suší totiž spacák. Vlhký až mokrý. A je úspěšná. Lucka pro jistotu zvolila možnost šňůry. A vytáhla batoh na sluníčko (které zhaslo), protože ten to, chudák, odnesl nejvíce.
Snídáme. Jak bylo plánováno večer, každý podle svého gusta. A za svoje peníze. A to přijde v horském kempu celkem draho. Ale snídaně je základ celého dne, dopřáváme si.
A taky naistruovat kluky. Že jdeme po žluté směrem na Kvildu. Ať nás doženou. Nerady čekáme. To se nevyplatí a cesty jsou nekonečné, den dlouhý.
Balíme. Složit celty, nechat je uschnout na batohu. A sbalit mokré a navlhlé věci, obléknout navlhlé tělo do suchého.
Zdravíme kemp!
Hned na rozcestí za kempem přemýšlíme, jestli na kluky nepočkáme. Lenďa už jim píše SMS, když v tom….uvidíme je. Jednoho, druhého a třetího.
"Nazdar armádo!" A my už víme, komu tenhle pozdrav patří. No dobře, s celtami na zádech nevypadáme jako šumavské miss, ale co…
A kopec nahoru.
Pavla doprovází naši chůzi zvoněním. Zvoněním mobilu, Jarin by rád mluvil. S ní o nich. Pavla vezme telefon a my slušně neposlouchámeJ
Filipova huť bude hodně v kopcích. To je jasné. Stoupáme. Kopec dlouhý a nekonečný, ale už jsme jich několik podobných tady potkaly.
Nedaleko Filipovy Huti se rozdělujeme. Kluci že mají hlad, přece ještě nesnídali. A chudákovi Baťovi se točí hlavaL Tak zvolí hezkou lavičky na ranní občerstvení. Vaří čaj. A jedí. Dlouze.
Já, Šárka a Lenďa se vydáváme na obhlídku vesničky. Je nevelká, razítko asi nebude. Nevadí. Alespoň jsme se podívaly, jak to tu vypadá. A dokonce jsme narazily na nějakou zvláštní kytku! Fialová a vyšší. Neznáme ji. Až na informacích v Kvildě se dozvídáme, že je to hořec šumavský.
Lenďa ji vyfotila, Pavla dokonce vzala s sebou jednu přelámanou. Zabalila ji do ručníku. Snad přežije. Ta kytka. A Pavla taky. Snad ji nikdo nechytí.
Rozdělené osazenstvo se má sejít na rozcestí. A sejde. Ale po dost dlouhé době. Naše tříčlenná skupina je už dosti netrpělivá, kluci přece už musí mít uvařeno, snědeno a vypito!
Voláme. Ještě vaří. Na rozcestí je sice hezky. Ale jenom když svítí sluníčko. Jinak je zima. Velká zima. Sníme jedny bonbóny.
Chtěly jsme jim jít naproti, jen co je pravda, jenže cesta vede tamJ a oni jsou tamL. Zapadneme alespoň mezi borůvky, když už nevíme cestu. A zase čekáme.
A oni sedí a jedí. Holky se kochají a přivolávají slunce. Sviť!!! Pavla obdivuje flóru, no, hlavně ty fialové kytky, které jsou částečně pokryty hnědými bobky. Že by ovce? Nebo???J
Konečně! Objevují se! A snad nás hladoví vlci nezardousí! Vždyť svůj žaludek už naplniliJ
Jdeme dál. Směr Kvilda, už se na horské městečko moc těšíme.
Konverzace dívčího spolku se točí kolem plánovaného rodičovství. Velmi zajímavé, poutavé a povznášející. Stejně nejhorší to bude mít Pavla a Lucka. A asi proč? Chvilka zamyšlení… A zde je správná odpověď: Pavla bude první a Lucka poslední. Ostatní budou dědit. Hlavně aby to vyšlo nějak postupně, abychom mohly s těmi kočárky jezdit společně. A ještě rozdělit jména…kluk a holka, dva kluci, dvě holky, člověk nikdy neví. A máme vše ujasněno.
Kluci se debaty nezúčastní, asi je tato podobná témata nelákají! Přitom jsou tak zajímavá!
Les a potom silnice. Ta je nepříjemná. Jezdí auta. A zase les. Borůvky nic moc. Ale borůvkářů spousta. A houby. My je nesbíráme. Nemáme proč. Raději sbíráme informace. A to i na naší milé Kvildě.
Jsme tu.
__________________________________________________
Kvilda je městečko ležící v nadmořské výšce 1062 m.n.m. Tato osada byla založena na přelomu 15. a 16.století v místech, kde se rýžovalo zlato. Kostel sv.Štěpána nás ihned zaujme, stojí uprostřed městečka.
My ihned obsadíme volné lavičky a zem u altánku, kluci vaří polívku a holky jedí.
A postupně odchází do perfektně vybaveného Íčka! Mají tam ukázky z přírodních i jiných zajímavostí tohoto kraje. A také hezké pohledy, úžasné záchody a roztomilého psíka - štěně zlatého retrívra.
A také postupně odházíme nakupovat jídlo do místního obchodu. Po dvojicích se vystřídáme, někteří ani jít nemusí, je jim všechno doneseno. Pohoda. Sundáváme boty a ležíme, odpočíváme. Slunce svítí, občas zafouká vítr. Nevadí.
Trasa je naplánovaná dokonale.
Čekáme na kluky, protože vaření polívky trvá mnohem déle než naše namazání chleba. Pro jistotu ještě kupujeme čokoládu, může se hodit.
A můžeme dál! Dolů po silnici, Pavla ještě odhodí dopisy do schránky, snad brzy dojdou! Silnice stoupá vzhůru, po půl kilometru odbočujeme doprava na cyklostezky vedoucí přímo k prameni Vltavy!
Objevujeme nádherné louky!
Cesta je dlouhá, vinoucí se mírně do kopce. Lidé chodí proti nám, lidé jezdí proti nám, lidé chodí za námi, lidé jezdí za námi. Docela taková šumavská dálnice.
Vltavská cesta nás podél Teplé Vltavy zavede až k samotnému prameni! Přímo u pramene stojí tři straší muži a připíjejí si šampaňským. A jedna láhev tohoto moku se jim přímo v prameni chladí! Asi dosáhli svého cíle! Tak hned nabízejí, ale my se nedáme. Jdeme si raději přečíst naučnou tabuli.
Pod přístřeškem sedí děti a hrají nějakou hru. Asi tábor.
Tři muži se posadí na lavičku, pole působnosti je prázdné, můžeme zaujmout fotografickou pozici! Hledíme do pramene a Lenďa fotí. Pak se vystřídáme a fotím já!
Potom ještě několik fotografií na lavičkách a pod rozcestníkem a tak…Fotíme kluky a kluci nás, fotíme se dohromady, ideální místo k fotografickým zážitkům.
Při odchodu se lekneme všechny kromě Pavly. Děti dostaly modrá trička!!! Modrá trička!!! To snad ne! A ještě s nápisem! Pavla nestačí sčítat a my odčítat a kritizovat jednotlivé body. Smůla pro násL
Raději odcházíme. Tohle nemá cenu.
Na další křižovatce zabočíme vlevo, kluci se někde zdrželi, nevadí, čekat budeme až nahoře na kopci. A že to stoupání není vůbec nějak příjemné! O to příjemnější je, když se dostaneme na kopec! Mnohem příjemnější!
Máme totiž štěstí. Velké štěstí!
Čekáme na kluky. Rozhlížíme se po krajině, stromy jsou holé a suché, smutné. Tak se raději rozhlížíme po zemi.
Hle, 200 Kč! To je ale paráda! Ale jak už to chodí, jeden něco najde a ostatní ze zvyku začnou pátrat po zemi také. A Šárka má oči ostříží! Hele, 1000 Kč!
Nevěříme. To už je opravdu moc. Teď pátráme, komu tyhle pohozené peníze patří. Asi nám. Na kládách nedaleko sedí lidi, ale jejich to nebude.
Co teď? Asi nic. Necháme si je a půjdeme dál. Až dojdou kluci. Ještě štěstí, že jsme s holkama tak rychléJ
Po cestě, která jde stále vzhůru, přemýšlíme, co si koupíme. Zaplatíme společné jídlo, převoz a kempy, jestli ještě nějaké navštívíme. To nás ta Šumava vyjde hodně levně!
Po kopci nahoru začínáme klesat. Klesáme nohama, neklesáme na mysli. A to je dobře.
Míříme na Bučinu.
__________________________________________________
Bučina je se svou nadmořskou výškou 1153 m.n.m. bývalá nejvýše položená osada v Čechách. V 2.polovině 18.století zde stálo až 32 domů. Při dobrém počasí je zde vidět až na alpský Dachstein. Nachází se zde i hraniční přechod pro pěší.
Potkáváme unavené cyklisty. Čilejší chlapec vyjede a opět sjíždí dolů, aby vytlačil pomalejší cyklistky. Tušíme, že nás čeká prudký kopec dolů.
A nemýlíme se.
Scházíme, scházíme, scházíme. Pomalu začínáme uvažovat o dnešním spaní. Přece jenom musíme něco najít, kde svoje hlavy složíme. A kde složíme batohy.
Kolem dokola to vypadá jako někde v buši, nikde nikdo, už se schyluje k večeru, i cyklisté už asi dojíždějí do svých příbytků.
Na rozcestí se rozhodujeme, co dál. Asi ještě půjdeme a až něco uvidíme, ulehneme. No, nejprve uvaříme a potom ulehneme. Snad počasí nezklame!
Naši cestu lemují ohrady s kravami a býky. Jsou chlupatí, huňatí, úplně jiní, než naše domácí krávy a býci. A líbí se nám mnohem víc. Možná více černí než hnědí. A nebo obojí. Foťák fotí.
A také se nám líbí jeřabiny a maliny u cesty. Je stále na co se dívat!
Přicházíme ke Knížecím Pláním.
__________________________________________________
Knížecí Pláně byly založeny knížetem Schwarzenberkem roku 1792. V polovině 19.století zde stálo 52 domů, byli zde i myslivna, mlýn, hřbitov. A obec zanikla po roce 1950, ale nakonec byl obnoven alespoň hřbitov, a to v roce 1992. A na místě kostela byl vztyčen dřevěný kříž.
My už vidíme restauraci, která je však zavřená. Takže ji míjíme a jdeme dál. Láká nás ještě jedna křižovatka a tam se rozhodneme, jak dál. Přece jenom to rozhodování je nejtěžší.
Tak ještě kousek. Ale už máme hlad.
Za křižovatkou ještě kousíček a zapadneme do lesa. Jenže ouha, všude mech a mokro.
Chytrý vysokoškolák Padák sděluje, že jsme docela nahoře, a že nahoře na hoře je většinou hodně mokro. Nedá se nic dělat, musíme jít dál. Ale už jenom opravdu malý kousek. Kousilínek.
Tak tady!
Les není hluboký, ale vypadá suše. Jsme v suchu. Ještě zkontrolovat, jestli nebudeme vidět z cesty, přece jenom by to mohlo být nebezpečné, i Šupamáci - Šumáci mohou být všude. I když…musela by to být opravdu velká náhoda, aby jeden Šumák zavítal právě sem, kde jsme se rozhodli utábořit.
A funkce jsou zase rozděleny. Spravedlivě a velmi dobře.
Lucka s Káťou staví. A staví to, co se jim už jednou postavit podařilo. A my vaříme. Těstoviny, tentokrát se skořicí. Ta se Lendě podařila v batohu trochu rozsypat, ale hodně jí zachránila. Kluci vyváří špagety! Doslova vyváří!
Za chvilku máme uvařeno. No, spíše navařeno. Těstoviny nejsou dokonalé, trošku se nafoukly a ještě k tomu všemu se slepily. Ale hlad máme. Jen klukům se nebudeme raději moc chlubit. Ale co.
Máme hotovo, snědeno, přístřešek stojí. Zalézáme.
Kluci hází špagety do vody. To bude ještě chvíli trvat. I omáčku kuchtili dosti zdlouhavě.
Začínají jíst, když nám už ze spacáků nekouká ani hlava. A ani jiná část našich těl. Skoro spíme.
Kluci se zeptají, jestli nechceme, jsou opravdu zdvořilíJ Ale my už opravdu chceme jenom spát. Aby k nám nevlezla zima, tak neodbytná nepřítelkyně všech pochodujících.
Baťa se prý té nezvané návštěvy nezalekne a odejede spát pod svoji celtu někam do lesa!
Jaké je ale jeho překvapení, když se k ránu spustí déšť! Vrací se pod krov Ferdy a Padáka. Tam tolik neprší!
A my v přístřešku přežíváme, opět trochu kape, ale už je to lepší než předchozí noc. Poučily jsme se.
A teď už opravdu dobrou noc, do rána nezbývá moc hodin klidného spánkuJ

Na Rafťáky do kina...

12. července 2006 v 12:24 | vůdkyně |  Stalo se...
...jsme šli Kamča, Káťa, Lucka, Pavla, Jarin, Aleš a já...jak by ne, letní jedenáctý večer měsíce července sváděl k pokoukání na film pod noční oblohou...
...a potkali jsme tam i další naše členky - Klárku a Vikču...
...jedna fotečka z natáčení....
....zasmáli jsme se, nepoplakali, inspirovali se (přece tou vodou a rafty!!!:)...

Expedice Tatry

11. července 2006 v 11:58 | Lúca |  Stalo se...
Zatímco se polovina vedení našeho oddílu vydala poznávat krásy českých hor, tak jsme se já a Šárka vydaly poznávat krásy velehor zahraničních - Tater.
Putovaly jsme společně s chlapci z 1. oddílu a prožili jsme společně krásné chvíle při výstupech, sestupech, kochání se, lyžování na vlastních pohorkách, ale teké při šplhu na řetězech.
Prožili jsme zde společně pět krásných dnů, ve kterých nás počasí nikterak nešetřilo. Nejdříve nás nalákalo na sluníčko, ale pak ukázalo i svou odvrácenou tvář. S tím jsme ale počítali a nenechali se jím zastrašit!
A byť můj a Šárčin orientační smysl občas vázl, tak jsme zdárně dorazili domů plné zážitků a odhodlání k další výpravě!

Vydrýsek...

10. července 2006 v 13:54 | vůdkyně |  Letní opojení...

Vydrýsek - 5. 8. 2005, pátek

Čekáme pana starostu. Že si naše místo přijde ráno zkontrolovat. Ale nepřišel. Alespoň ne do té doby, než jsme se stačily sbalit, než jsme stačily uklidit naše místečko a zamaskovat použité tyče.
Směr Pampeliška, tentokrát usedáme na lavičky, sluníčko (alespoň že vylezlo) svítí, je nám krásně. Vaříme čaj, nakupujeme snídani v obchůdku u Pampelišky.
Střídavě si také jdeme vyčistit zuby na Obecní úřad v Prášilech, kam nás pan starosta pozval. Chrup se leskne, úsměvy září.
Některé z nás se odvážně převléknou do tílek. Když už jsme si je s sebou přibalily…tak proč ne. Dokud se na nás slunce dívá. A když se nedívá, zase tílka sundáváme.
Přichází pan starosta. Byl na fotbalovém hřišti, vše v pořádku. Ptá se, jak se nám spalo, jestli nebyla zima. Prý do rána ukázal teploměr dva stupně Celsia. A to je málo. Nám se ale spalo krásně, teploměru nevěříme.
A potom nám popřeje dobrou chuť a šťastnou cestu. Narazily jsme na dobrého chlapíka, to se musí nechat, i když to včera večer tak optimisticky nevypadalo.
Tak zvedat kotvy, jde se dál! Trasa je naplánovaná, snažíme se ji napodobit. A podle barevného značení chodit umíme!J
Náš další cíl je zcela jasný a zřejmý! Srní! Ne srnčí, hlad zatím nemáme, ale Srní, vesnička, ke které se dostáváme přes jeden dlouhý kopec. Z něho je ale nádherný výhled, především slunce střídavě přikrývá a odkrývá stráně pokryté lesy. Nádhera!
Vidíme také rozhlednu, přemýšlíme, jak se vůbec jmenuje. Je to Poledník, dnes opravdu z jiné strany, ale na něj naše kroky nemíříL
Hra pokračuje. Mladý pár jde o několik metrů před námi, ale my je stíháme a zjišťujeme, že za něj body nebudouL Škoda. A nebo že by přece?
Konečně rovina!
Pozorujeme mraveniště, která lemují naši cestu. Mravenečci se činí, pracují, uklízí a mají se čile k světu. Jako my, žeJ?
My se ale ještě čileji vrháme na borůvkové pláně. Kuličky se lesknou, jejich modrofialová barva nás láká, takže za chvilku i naše pusy vychutnávají tu lahodnou chuť.
Dobrůtka.
A už scházíme níž. Cesta vede loukou, scházíme k rozcestí Pod Jezerním hřbetem.
Turisté - cyklisté. Přijeli, přitlačili své dopravní prostředky. Vousatý muž v červených trenkách zjišťuje, kudy nejlépe na Poledník. Jeho manželka touží po…mapě, jenže onen červenáček ji zapomněl. Doma. Ani se nezačervená. Není proč. Mapu mu půjčujeme. A mohou jet dál.
A my scházíme dolů. Neustále dolů.
A dva chlapci. A s nimi modré tričko! Pavla nadšená, chlapci značně znejistěli. Nerozumí. Ale my si rozumíme i mlčkyJ
Přecházíme plavební kanál, do Srní už zbývá jenom několik kilometrů. Jdeme jako husy za sebou.
Pak silnice stoupající vzhůru. A jsme tady. Tedy tam. V Srní!
__________________________________________________
Srní leží v nadmořské výšce 845 m.n.m., bylo založeno v 18.století. Najdeme zde typické stavby šumavské architektury, jsou to domy na kamenné podezdívce, které byly původně kryty šindelem.
Městečko malé, hned nás zaujmou velké, rozložité lavičky u kostela. Připravujeme celty a karimatky, někdo usedá na lavičku.
A oběd! Chleby, okurky, papriky, sýr, pomazánkové máslo, rybičky…idylka. Chutná nám, cesta byla dlouhá.
Naproti nám na lavičce sedí manželé s malým dítětem. Po nějaké době se zvednou a s dítětem v šátku na břiše odcházejí! Kdo by tušil, že je dnes potkáme ještě jednou, a to u Vydry.
My se ještě vydáváme na průzkum zdejšího obchodu a pomalu se rozhodneme odejít. Tentokrát nás láká Čeňkova Pila.
Cesta tam je silniční, scházející a automobilová. Ale utíká celkem rychle.
Dokonce potkáme opici! Vážně, živou a nefalšovanou opici! Skáče si v plenkách na terase jednoho místního hotelu! To by jeden nevěřil, co za zvěř může člověk v šumavských lesích potkat!
Pavla nám zatím vypráví nefalšované strašidelné příběhy, která zná od své kamarádky. Bohužel, i ty příběhy o uškrcené dívce v metru či probodané dívce na vysokoškolské koleji jsou pravdivé. Ještě že je den a ne noc, to bychom měly ještě větší strach.
Ale Čeňkova Pila je před námi. Konečně!
Zjišťujeme, že prohlídky zdejší elektrárny jsou zdarma a že ta nejbližší bude ve tři hodiny. Máme chuť počkat, návštěva vodní elektrárny by mohla být opravdu zajímavá.
Scházíme ke kiosku, kde kupujeme pohledy, a potom se usídlíme na břehu Vydry. Kdo by byl kdy řekl, že Otava vzniká soutokem Vydry a Křemelné? Nikdo, my určitě ne, ale porozuměly jsme, jak to s těmi řekami vůbec je!
Já a Šárka si ještě nezapomene vyzvednout razítko ve zdejší restauraci! A koho tam nepotkáme! Chlapce, který má úplně stejné kalhoty jako Šárka! To je bod? Nebo ne? Dohadujeme se o tom, jestli není ten chlapec moc mladý, ale když má zase úplně stejné kalhoty…J Uznáno.
Dáme si čokoládu. Osladíme si život.
A už přichází čas prohlídky vodní elektrárny. Šárka není prohlídkou zlákána, proto zůstává u Vydry a hlídá naše batohy. Zato Jessy jde s Pavlou, zaměstnanec ČEZu má psy rád.
__________________________________________________
Čeňkova Pila je pojmenována podle Čeňka Bubeníčka, protože v minulém století zde stávala jeho pila. Elektrárna se nachází na soutoku Vydry a Křemelné. Vodní elektrárna využívá Vchynicko-tetovského kanálu, odkud voda proudí tlakovým potrubím se spádem 235m až k turbínám.
Pán nám ukazuje schémata, turbíny, poté nám pouští film o elektrárnách. Zajímavé, trochu uspávající, jsme unavené a televizi jsme dlouho neviděly. A oči to nemá blahodárný vlivL
Odcházíme s mnoha novými informacemi. Vstřebanými a nevstřebanými. Líbilo se nám to.
A už dál! Do dnešního spacího místaJ zbývá pouhých 6,5 km. A to už je přece jenom kousek. A cesta vede kolem řeky Vydry, nádherných vod, které si tancují na kamenech. Slunce probleskuje skrz stromy, my si povídáme a střídavě nosíme po chvilkách i Jessy, která si vše svýma kulatýma očima vyprošujeJ Někdy i neodoláme.
Fotíme se pod vyhlídkou na mohutném kameni ve Vydře. Parádní fotka. Nad námi stojí Lenďa se svým neodbytným novým digitální fotoaparátem. A fotí. Všechno, všechny, všude. Moc ráda. Ale i ona se nechá vyfotit. Ale na mostě.
Turisté jsou jako proud Vydry, je jich neuvěřitelně mnoho. A hlavně…většina z nich, starší a usedlí důchodci nosí rifle! To je odčítání! A za jaké úlovky, co, Lucko?
Závidíme!J
Po cestě neopomínáme pročítat naučné tabule Národního parku Šumava. A tam se dozvídáme všerůzné informace. Třeba o tom, že se nás klidně může pozorovat velké zvíře! Samotný rys ostrovid! Ostře se rozhlížíme kolem dokola, ale rysík nevylezl. Asi na nás není zvědavý! Smůla.
Debata se stočí na charitativní téma - na projekt Adopce na dálku. Pavla s Luckou se ujmou situace a rozhodnou se, že by něco takového mohly rozjet u nás na středisku! Nadšeně přikyvujeme, bylo by to něco nového. Jen jestli na rozjetí celé akce budou síly!
Přicházíme k Turnerově chatě.
__________________________________________________
Na místě Turnerovy chaty stála původně zemědělská usedlost, která však také sloužila turistům jako hostinec a ubytovací zařízení. Po požáru, který vypukl roku 1932, ji nahradila tato chata.
Nám se tady líbí. Usedáme na lavičky a pochutnáváme si na sušenkách a jiných dobrotách. Někdo totiž nevydrží bez nanuku a zmrzliny ani denJ, a tak si pochoutku dopřeje. Kupujeme pohledy a kocháme se výhledem na Vydru.
Dokonalá samota posedlá spoustou turistických nadšenců. Blíží se pátá hodina odpolední, ale lidí neubývá. Tak ubudeme alespoň my. Antýgl, vysněné tábořiště, musí být už nedaleko.
Když tak odcházíme, všimneme si nápisu na plotě: Navštivte Vydrýska!
Nedá nám to, nahlédneme přes plot! A co to! Vydra! Vysněná vydra, kterou jsme chtěly spatřit! Živá, hýbající se, věčně hledající oko fotoaparátů! Dokonalá modelka! Nebo model?
Lucka, Pavla a Káťa se dívají z druhé strany, stojí naproti nám, blíže ke vchodu do restaurace. Jim nezbude nic jiného, že se jít zeptat, zda je to opravdu ten večerníčkový Vydrýsek!
Je to on! Večerníček byl točen se třemi vydrami, tahle je jedna z nich. A je to na ní poznat, lidi milujeJ I Jesinka je nadšená! Tolik se jí malé stvoření podobá!
Ale cesta čeká. A naše místo na Antýglu není vůbec jisté.
Opět nastává téma oblíbené a často diskutované, a tím je samozřejmě jídlo. Už se těšíme na zítřejší snídani, kterou si v kempu koupíme. Bude jogurt a kobliha a houska a rohlík a sýr a paštika…každý něco podle jeho gusta, proč ne?
A jsme na Antýglu. Nebo Antigelu. A nebo Antiglu. Různé pojmenování pro jednu jedinou věc - kemp uprostřed šumavských hvozdů. A není tu nic jiného, než kemp.
__________________________________________________
Antýgl byl původně královský dvorec. Ten je dodnes patrný ze zdejších staveb - roubených domů, které byly zrekonstruovány roku 1964 právě pro potřeby autokempinku. Do začátku 19. století zde byla také sklárna a výrobna dutého skla a korálků.
Sám známý spisovatel Karel Klostermann do okolí Antýglu zasadil děj svého románu V ráji šumavském.
Volají kluci. Kluci Liberečáci. Tři kluci Liberečáci. A to Ferda, Padák a žhavá novinka Baťa.
Jsou někde v Sušici, budou se snažit dojít až k nám. Možná dorazí. Ale spíše se uvidíme až ráno. Přece jenom spát v kempu není nic pro ně. Ale pro nás anoJ
Recepci otevřou až v sedm, což je půlhodinka čekání. Ještě se objevuje možnost, že by tu byla nějaká hezká autobusová zastávka, přece jenom nejsme na kempinkové podmínky zcela zvyklé.
Zastávka nalezena, hned vedle vchodu do kempu při hlavní silnice nedaleko recepce. Takže dost bodů pro rozhodnutí, že spát budeme opravdu dnes v kempu!
Hurá! Paní se dostavila do recepce. Hned se ale objevuje spousta lidí, kteří si chtějí také zaplatit. Většinou jenom noc.
Já a Šárka stojíme v řadě, paní za okýnkem píše vše ručně a velmi pomalu. Řada nemizí. Zvenku slyšíme hlasy ostatních holek. Ne že by nebyly hlučné…J
Vtom přijde Lucka. Neskrývavě se nás hned na něco zeptá. My něco tiše odpovíme. A ona řekne sice polohlasem, ale i ten polohlas se v malé místnosti nabité lidmi docela hodně rozléhá: "Jsem asi trapná, co?"
Lidé se otáčejí. Já a Šárka konečně víme, jak jsme se vypadaly v našich sedmnácti. Dobrý! Rozesmějeme se!J
Konečně řada na nás! Požádám paní, jestli si zde můžeme postavit přístřešek. Že potřebujeme jenom dva stromy.
"Ale já vám je hledat nebudu."
Aha. Pochopily jsme. A stojíme tu úplně zbytečně. Nejprve se ubytovat, potom zaplatit, jsou tu do devíti hodin.
Hledáme místo. Přecházíme sem a tam. Stromů je plno, ale většinou platí zákon přímé úměrnosti - kde jsou stromy, tak tam jsou…no, hádejte, je to hnědé a je u toho bílý papír…uhádli jsteJ
Takže se vrháme doprostřed tábořiště, kde rostou menší stromy, na které se však docela dobře dá provaz natáhnout.
Role jsou rozděleny samovolně a jednoduše.
Já a Šárka vaříme polívku. Zatím jenom vodu.
Káťa a Lucka staví přístřešek. Zatím vážou provaz.
Pavla a Lenďa jdou zaplatit tu naši jednu noc. Zatím si stoupnout alespoň do řady.
A dvojicím se daří různě. Mně a Šárce se voda vylije. Tráva je mokrá, stihneme blížící se neštěstí vystrašit. Ale Šárka musí nastartovat rychlé nohy a jde pro další. Pro další vodu. Voda v PETkách totiž už došla.
Pavla vyšle Lenďu pro studentské průkazky, které jsme jim zapomněly dát. Takhle bude alespoň nějaké sleva, celkově nás to stojí 400 Kč. A to jde. Odpustili nám vzdušné. Už proto, že stále studujeme. A že máme ty průkazky. I když Lenďa na pomezí dvou škol nemá žádnouJ
Kátě a Lucce se daří ze všech nejvíc. Přístřešek drží. Provaz natažený mezi dvěma stromy nese celou tíhu čtyř celt, spoje jsou pevné. Ještě si od sousedů půjčujeme sekerku na kolíky.
Všechny dvojice se sejdou u večeře. Polévka je různorodá, od kolínek až po mušličky a masové koule. S chlebem tvoří dokonale vyrovnanou dvojici.
Počasí vypadá nadějně, ale zima nás zase brzy vyžene do spacáků. Ještě se nesetmělo a už ležíme naplácány vedle sebe jako vánočky. Pořadí je jasné. Ale táhne. Z jedné i z druhé strany.
Šárka si pomáhá deštníkem. Zjišťujeme také některé díry, jako třeba kapsy v celtách. Ale proč by pršelo? Vždyť je tak krásně.
Dobrou!
Skoro všichni už spí, ale Baťa volá. Jsou kousek odtud, ráno se sejdeme. Taky dobře.
Ale ouha. Ve tři v noci uslyšíme vtíravé kap kap. Asi prší. Pavla se probouzí a snaží se upevnit nedostatky. Jedna celta, hloupej Frodo, prosakuje. A to tak, že hodně. Vzpomínáme na pana prodavače v armyshopu. Neřekl, že je třeba celtu naimpregnovatL Levá půlka osazenstva zůstává v suchu, pravá se musí trochu sestěhovat. Jen aby nepršelo i ráno!!!
Kapsou také kape. Ale dá se přežít. A ve tři ráno je všechno složitější, než za svítání.
Takže raději spát a myslet na sluníčkoJ

Výlet do Harrachova

6. července 2006 v 16:19 | Žirafa |  Stalo se...
Dne 6.7. se pár odvážlivců vydalo na výlet do Harrachova...
Zatímco si dalších pár jedinců užívalo v Tatrách, my jsme se vydali do trošku menších hor....A jak celý den probíhal? Ráno, kolem osmé, jsme vyrazili z Turnova do Harrachova. Vůdkyně si moooc přála jet lanovkou a my jsme samozřejmě proti nebyli... Ale než jsme vyrazili vzhůru, občerstvili jsme se v pekárně...
...a když jsme s posílili, mohli jsme vyrazit...
... jen co jsme se dostali na vrchol, šli jsme okouknout černou sjezdovku...
...tak tady jsme kdesi nad Ručičkama... jediné, co vím, je to cestou na Krakonošovu snídani :-)
... a dostali jsme se až k Mumlavskému vodopádu...
...a pak jsme šli liščí cestou... sami můžete posoudit, komu to nejvíc sluší...
...liška vůdkyně Jana
...lišák Aleš
...liška Káťa
...liška Lenka
...a taky jsme udělali jednu společnou, abyste nás viděli všechny pohromadě...


Myšky pochodovaly na Hlavatici....

6. července 2006 v 16:04 | Žirafa |  Stalo se...
Myšky se předposlední schůzku vydaly zdolat Hlavatici...

Neměly to zase tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát...
..dvě z nich měly k sobě svázané nohy a jedna měla zavázané oči... a takto jsme šly celou cestu, až nahoru...
...super! Jsme u cíle...
...tak to jsme my, Myšky, v celé své kráse...
...a ještě jedou, i s rádkyněmi:-)
...a protože bylo hrozné vedro, tak nás Lucka stříkala vodou...a jak to dopadlo?
...a ještě jedna společná - odpočinek v trávě...

Pečení pizz

2. července 2006 v 11:20 | Šárka |  Stalo se...
Zatímco na Ostrově se 17.6. slavilo, v cukrárně u Janatů se kuchařsky řádilo. Prováděla se zde velkovýrobna v pečení pizz!
Má maličkost válí těsto.
Káťa v plném nasazení při plnění pizz.
Na Evičku zbyla ta nejlepší práce :-)
A pak už jsme si jenom pochutnávali !!!

Půlnoční chodci

2. července 2006 v 11:11 | Šárka |  Stalo se...
Tak jsem vyrazili o den později - 1.července.
Ale dobře jsme udělali, místo deště nás přivítal vlahý letní a kouzelný Český ráj.
Vyjíždíme směr Borek pod Troskami.
A takhle vypadá naše rozesmátá skupinka (beze mě :-))
Náš první cíl.
Zástávka před výstupem.
A teď trocha romantiky. Kocháme se pohledem na zapadající slunce.
A pak už jdeme, v lese je tma a tak se bojíme.
O půlnoci máme ještě třešnění na Valdštejně.
Ještě, že jsme s sebou měly zástupce sinějšího pohlaví!
Pochod spícím Českým rájem musíme zase zopakovat ! Snad se někdo z vás přidá!!!

Hurá prázdniny!

2. července 2006 v 10:44 | Šárka |  Stalo se...
Než se rozjedeme na nejrůznější výlety, dovolené a další letní radovánky (samozřejmě tábor) sešly jsme se naposledy na Ostrově, abychom si pohrály, ale také zhodnotily uplynulý skautský rok.

Při první soutěži běháme s míčkem na hlavě. Komu asi upadl?
Pavla, Káťa a Lucka dabují zvířátka (Pavla byla nejlepší)!
Družstvo Áji vymodelovalo toto zajímavé zvíře!
A todle jsem měla být já :-)